Co mohou sdílet lidé žijící na Cínovci, na solných pláních Atacamy či v údolí řeky Jadar? Jak se stal z těžby způsob boje pro klimatické krizi a jak můžeme pomocí umění vytvářet scénáře jiné budoucnosti? V průběhu letošního roku pokračovala část programu Galerie Hraničář ve zkoumání rozporuplného vztahu mezi těžbou lithia a ochranou životního prostředí.
Největší vlnu mediálního zájmu o lithium si nejspíše vybavíme v souvislosti s politickou kampaní před parlamentními volbami v roce 2017. To ovšem neznamená, že by se v uplynulých pěti šesti letech na tomto poli nic nedělo. Naopak, Cínovec se v posledních měsících opět dostává do popředí zájmu celostátních médií a rušno je kvůli těžbě lithia i jinde. Také umělecko-výzkumný projekt Galerie Hraničář nás po loňském soustředění Kritické zóny krajiny vrací do Krušných hor. Na místech, kde jsme se dříve věnovali zkoumání historie těžby a jejího vlivu na utváření krajiny, jsme v letošním roce přemýšleli o možných budoucnostech i o propojení světa skrze komoditní řetězce baterií.
Ve jménu lithia
Kov, skrývající se na odkališti i v podzemí, umisťuje přeshraniční oblast Cínovce a Zinnwaldu na mapu světa, kterou nyní bedlivě sledují těžařské či automobilové společnosti spolu s investory, politiky a političkami.
Od roku 2020 je lithium zařazeno na seznam třiceti tzv. kritických surovin Evropské unie, jejichž dostupnost představuje pro EU otázku geopolitické strategie. Lithium, především kvůli svému využití při skladování energie a v elektromobilitě, by mělo být také klíčem k naplňování cílů plynoucích ze Zelené dohody pro Evropu, a přispět tak k dosažení tzv. uhlíkové neutrality do roku 2050. Jednoduše řečeno
ke stavu, kdy bude EU vypouštět jen tolik emisí oxidů uhlíku, kolik jich dokáže z atmosféry zpětně zachytit. Tak jednoduchým a elegantním technickým řešením klimatické krize ale bohužel lithium není.
V rámci Galerie Hraničář jsme letošní program věnující se zmíněným otázkám otevřeli promítáním argentinského dokumentárního snímku Ve jménu lithia (En el nombre del litio, 2021), který se odehrává v oblasti tzv. lithiového trojúhelníku mezi Bolívií, Argentinou a Chile. Film představuje komunity původních obyvatel v severoargentinské provincii Jujuy a způsoby jejich rozhodování a organizace proti získávání lithia odpařováním solanky. Tento proces je totiž ve své podstatě především těžbou vody, vedoucí k narušení hydrických cyklů již tak nejsušší pouště i neviditelného, leč obrovského ekosystému mikroorganismů podílejících se na fotosyntéze. Tamní boj za ochranu vodních zdrojů, živobytí i za možnost využívat půdu, která vychází z práv původních obyvatel zakotvených v mezinárodních úmluvách i v samotné argentinské ústavě, není ani zdaleka u konce.
V červnu letošního roku se vláda provincie Jujuy snažila prosadit legislativní změny, které by umožňovaly vyvlastňování půdy a zároveň zakazovaly a přísně trestaly pouliční protesty a blokování silnic, jednu z tamních základních forem odporu. Po obrovských demonstracích byl návrh, usnadňující přístup soukromých společností k ložiskům lithia, prosazen jen v bodě týkajícím se blokád.
Promítání dokumentu doplnila umělkyně Anastasia Kubrak novými postřehy ze svého výzkumu souvislostí mezi těžbou lithia a zdroji minerálních vod a také výzkumnice Elisa T. Bertuzzo s kurátorkou Neli Wagner z německého kolektivu The Driving Factor.
Společně jsme se pak vydali na obhlídku míst, která mohou být na české i německé straně přímo zasažena těžbou a zpracováním lithia, přičemž nám členky kolektivu The Driving Factor představily svůj projekt věnující se energetické transformaci. Ten byl k vidění v berlínské galerii nGbK – neue Gesellschaft für bildende Kunst a v digitálním prostoru přetrvává na adrese thedrivingfactor.net. Jeho jádro tvořily tři výpravy do lokalit, kde jsou symptomy budoucnosti v krajině doslova hmatatelné, ať už jde o komplex Gigafactory u Berlína, průzkumné vrty v okolí Zinnwaldu či lužická jezera vzniklá na místě uhelných dolů.
Srbský kryptonit
Proti těžbě lithia se staví i lidé napříč Evropou, například ve Španělsku v okolí města Cáceres, na severu Portugalska či v Srbsku v údolí řeky Jadar. Poslednímu zmíněnému místu se věnovala srpnová přednáška Niny Djukanović, doktorandské výzkumnice na Oxfordské univerzitě, která se zabývá environmentální spravedlností.
V západním Srbsku byl týmem geologů společnosti Rio Tinto v roce 2004 objeven unikátní minerál obsahující lithium, později pojmenovaný jadarit, a anglo-australská těžařská společnost plánovala s rokem 2022 v tomto zemědělském kraji zahájit výstavbu prvního lithiového dolu v Evropě. Projekt se těšil politické podpoře, ale v příslovečných za pět dvanáct přišel nečekaný zvrat. Místní zemědělci, obávající se znečištění řeky i naprosté devastace krajiny, vyšli na podzim roku 2021 do ulic, tedy lépe řečeno na dálnice. V rámci svého výzkumu vedla Nina s protestujícími rozhovory a navštěvovala také místa, kde se mělo lithium těžit. Obrovské pravidelné blokády dálnic se ukázaly jako fungující strategie a veškerá povolení k projektu těžby byla srbskou vládou oficiálně zrušena v lednu 2022. Prezident i premiérka ale po volbách na jaře 2022 opět otočili a společnost Rio Tinto pokračuje se skupováním pozemků v údolí, což vyvolává dojem, že došlo pod předvolebním tlakem jen k pozastavení projektu, jehož zahájení pouze čeká na příhodnější situaci.
Nové a bílé zlato i ropa
Po úvodní přednášce Niny Djukanović začal čtyřdenní program letního soustředění Symptomy budoucnosti přímo na Cínovci, a to procházkou s Kamilou Vítek Derynkovou ze spolku Cinvald a starostou města Dubí Jiřím Kašparem. Ti představili oba záměry těžby na území obce a jejich potenciální rizika. Následující den jsme se vydali za hranice přes Geising do Bärensteinu. Setkali jsme se zde s místní občankou, která se v reakci na netransparentnost vyjednávání podmínek případné těžby rozhodla informovat ostatní obyvatele Bärensteinu a aktivně se do procesu zapojit. Ekoložka Jitka Pollakis z Naturschutzstation Osterzgebirge mluvila o krajině a orchidejových loukách v okolí Geisingu a Jakub Kyselovič z Agentury ochrany přírody a krajiny doplnil procházku informacemi o návrhu na vyhlášení CHKO Krušné hory i o tom,
co by měla tato oblast vlastně chránit. Chemička Diana Nebeská z Fakulty životního prostředí UJEP nám pak představila principy fytoremediace, procesu, při kterém vybrané rostliny obnovují kontaminovanou půdu tím, že nežádoucí látky samy vstřebávají.
A ještě jedním příspěvkem z oboru chemie byla prezentace Anke Schneider, která se věnuje recyklaci lithia z autobaterií. Kromě toho,
že popsala samotný technologický proces a jeho limity, zmínila Anke i politické, legislativní a ekonomické podmínky, které ve výsledku ovlivňují, zda se recyklace lithia v dostatečně velkém měřítku uplatní v praxi.
Příklad toho, jakým způsobem lze téma extraktivismu reflektovat v umění, představovaly ukázky tvorby a artist talk Any Alenso. Umělkyně pocházející z Venezuely a nyní žijící v Německu zachycuje především prostřednictvím instalací a videí podmínky v afrických či jihoamerických dolech. Využívá také vyřazenou důlní techniku nebo sestrojuje různá vlastní zařízení z nalezených odpadních materiálů. Skrze svůj výzkum mapuje Ana původ a cesty zlata nebo ropy, často vedoucí šedou zónou.
Na závěr soustředění jsme se po přednášce metodičky Kláry Pelouškové o teorii a praxi vytváření scénářů budoucnosti pustili do promýšlení možných důsledků politických, technologických či socio-kulturních změn, konkrétně do představ Cínovce na počátku 22. století, pokud
se zde lithium bude skutečně těžit. Půjde o nejmodernější výzkumný hub, toxickou díru nebo něco mezi tím? Takový způsob přemýšlení rozhodně není jen doménou autorů a autorek sci-fi, design scénářů
má ostatně svůj původ v méně zábavném oboru – vojenství. Nebylo snadné nalézt, byť jen hypotetické, odpovědi na otázky, jak bude budoucnost vypadat. Zdá se ale, že bez zásadní sociální a ekonomické transformace nebude pro většinu z nás moc o co stát.
Karolína Žižková
Environmentální antropoložka, věnuje se ekologické ekonomii a politické ekologii. Zajímá se především o těžbu či vlastnictví a využívání půdy.