Loading...

Sdílená základna

Představa sdíleného prostoru je vždy utvářena ideologií

Výstava se zasazuje o to, aby byla občanská místa důležitým prvkem při vytváření společnosti, v níž mohou všichni občané uplatňovat svá lidská práva a svobody.

1. 10. 2022 – 18. 1. 2023

Představa sdíleného prostoru je vždy utvářena ideologií. Po revolucích v roce 1989 přinesl bouřlivý obrat k neoliberálnímu kapitalismu a rozmach digitálních technologií, prudkou privatizaci a kontrolu fyzického i digitálního prostoru. Koncept kolektivního vlastnictví a sdílené odpovědnosti byl, pokud ne zavržen, tak alespoň zdiskreditován. Většina míst, která by mohla být stále vnímána jako veřejná, začala být kultivována podle zájmů jejich vlastníků a správců spíše než lidí, kteří je každodenně využívají. Prioritou tak přestalo být vytváření míst, která by umožňovala komunitám svobodně se shromažďovat v souladu s jejich potřebami a umožňovala rozvíjení společenského a politického života. Spíše naopak, občanská prostranství jsou buď odstraňována, nebo navrhována tak, aby vyhovovala privilegovanějším vrstvám společnosti. Podle nedávných studií ubývá občanských míst v řadě evropských zemí, kde společenská pnutí vytvořila živnou půdu vládám, které prostřednictvím svých politik ohrožují demokratickou občanskou společnost, a také pro konzervativní občanské organizace a krajně pravicová hnutí, která sdílené veřejné prostory omezují „zdola“.

Výstava se zasazuje o to, aby byla občanská místa důležitým prvkem při vytváření společnosti, v níž mohou všichni občané uplatňovat svá lidská práva a svobody. Takovými prostory nejsou jen parky, dvorky a náměstí, ale také veřejné instituce a stále častěji i digitální prostředí. Architektonický kolektiv Spolka ve svém projektu spolupracuje s místními obyvateli na novém pojetí prostoru Corso v Krásném Březně. Zchátralý socialistický areál ztratil svou dřívější obchodní a kulturní funkci a přestal být přístupným prostorem pro občany okolní městské části. Znovuobjevení prostředí s omezeným přístupem je také podstatou práce Marie Lukáčové a Karoliny Wojtas. Krátké filmy Lukáčové využívají digitální animaci k nastínění přestavby městské oblasti i proměny pohraničního regionu. Hravé vyrovnávání se s potlačeným občanským prostorem je vlastní i tvorbě Wojtas. V reakci na reformu vzdělávacího systému, kterou zavedla populistická strana Právo a spravedlnost v Polsku, staví barevná instalace Wojtas přísné předpisy i jejich vymahatele na hlavu.

Mikrokosmos školy je také ústředním bodem zájmu Susanne Keichel. Přestože má školský systém v Německu nabízet rovné příležitosti pro všechny, už zpočátku třídí do kategorií podle toho, jaké profesní kvalifikace je možné dosáhnout. Tato volba však nesouvisí ani tak se schopnostmi žáků a žákyň, jako spíše s jejich rodinným zázemím a místem, které jim společnost předurčila. Dokumentární přístup Keichel sleduje skupinu žáků při jejich každodenní rutině, pozorně sleduje jejich vzdělávací prostředí a zpochybňuje určování jejich budoucnosti vzdělávacím systémem, který zachovává sociální nerovnosti.

Otázka přístupnosti je klíčová i pro film „Lavish Issue“ (Slavnostní problém), který připravila režisérka Alžběta Bačíková ve spolupráci s romskou politoložkou a lidskoprávní aktivistkou Editou Stejskalovou. V inscenované návštěvě modernistické vily v Praze Stejskalová zpochybňuje symbolickou i fyzickou otevřenost dokonale zachovalého prostoru.

Komunální prostory, které existují v přírodním a digitálním světě, jsou stejně důležité jako ty městské. Dílo Michaely Nagyidaiové „Moulding“ (Formování) dokumentuje zapojení lidí do slovinského referenda o ochraně přírodních vodních zdrojů a ukazuje zásadní propojení mezi veřejným a sdíleným. Potřeba demokratické ochrany před korporátními zájmy se stále více projevuje i v digitální sféře. Počáteční euforii z internetu jako emancipačního prostoru prostého diskriminace již dávno vystřídalo rozčarování. Charlotte Eifler ve své knize „Feminism Is a Browser“ (Feminismus je prohlížeč) osvětluje opomíjenou feministickou genealogii internetu, setkává se s jeho „matkami“ a činí první krok k navázání na jejich úspěchy a myšlenky.

Série fotografií „Les Intruses“ (Vetřelkyně) od Randy Maroufi zdůrazňuje, že přístupnost veřejného prostoru je také otázkou nepsaných pravidel a internalizovaných rutin. Svými „vetřelkyněmi“ převrací genderově specifické obývání prostoru a zpochybňuje mužská privilegia a nerovné rozdělení odůvodněné přítomnosti na veřejnosti. Její „vetřelkyně“, prezentované ve veřejném prostoru, si nejenže pohrávají s naším vnímáním, ale také nás vyzývají, abychom se k nim připojily.

Kurátorky:
Markéta Mansfieldová, Elisabeth Pichler, Tereza Rudolf

Vystavující
Alžběta Bačíková, Charlotte Eifler, Susanne Keichel, Marie Lukáčová, Randa Maroufi, Michaela Nagyidaiová, Spolka, Karolina Wojtas

Otevírací hodiny galerie
út–pá & ne / 14–20 h

Výstava trvá
1. 10. – 18. 1. 2023

Program k tématu

8. 10. 12–19 h
Hoří chemička něco si přej
Křest knihy Hoří chemička něco si přej za účasti autorů (Bára Bažantová, Michal Karvay) a dětský výtvarný workshop s malířkou Kateřinou Rafaelovou.

10. 11. 2022, 17 h
Sdílená základna
Komentovaná prohlídka výstavy se zástupci z Filozofické fakulty UJEP k tématu strategie pro vypořádávání se s normalizací nacionalistických, populistických a krajně pravicových tendencí ve společnosti.

18. 1. 2023, 18 h
Artist Talk: Randa Maroufi
Umělkyně Randa Maroufi v Galerii Hraničář vystavuje sérii fotografií, ve kterých zdůrazňuje, že přístupnost veřejného prostoru je také otázkou nepsaných pravidel a internalizovaných rutin. Prezentace umělkyně proběhne online.

Komentované prohlídky
19. 10. a 18. 12. 2022, 18 h

Galerie Hraničář

"Síla umění a kultury je inspirativní a má schopnost měnit lidi, vnímání a společnost."

Idea Galerie Hraničář vychází ze snahy kriticky reflektovat aktuální otázky a konkrétní události ve společnosti. Chceme iniciovat mezinárodní spolupráci, poskytovat příležitost pro učení a sdílení. Galerie podporuje kritické myšlení a nové formy uměleckého a intelektuálního zapojení s pomocí umění, vědy a společnosti. Sestavujeme prostředí, virtuální i skutečná, která nastavují divákovi takové podmínky, aby dílo nerušeně vnímal a inspirovalo ho k jeho vlastní kritické reflexe.

V roce 2016 Veřejný sál Hraničář navázal programovou spolupráci s renomovaným německým partnerem Deutsches Hygiene-Museum Dresden a kooperaci s Fakultou umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Spolupráce s německých partnerem probíhá v otevřeném dialogu a propojením tematických výstav, přičemž smyslem není kopírovat aktuální drážďanské výstavy, ale přinést nový pohled a konfrontaci výstav současného umění s děním na české scéně.

Prostřednictvím výstav současného českého i mezinárodního umění otevírá Galerie Hraničář aktuální témata a diskuzi o nich rozvíjí prostřednictvím různých formátů doprovodných formátů a akcí pro veřejnost. Důležité jsou vzdělávací programy pro studenty a děti.

Galerie Hraničář sídlí v budově bývalého kina Hraničář v centru města Ústí nad Labem. V roce 2014 došlo k znovu oživení celého domu a s ohledem na původní dispozice budovy vznikla tři nová galerijní patra určená nejen pro prezentaci současného umění.

Dispozice výstavních prostor + fotografie [ZIP]

MgA. Martina Johnová
kurátorka

E: galerie@hranicar-usti.cz
F: facebook

 

Proběhlé výstavy

Loading...