V krátkém filmu První den stvoření, který v roce 1978 nechala natočit Hlavní redakce propagandy a dokumentaristiky Československé televize, vystupuje legendární odborník na rekultivaci krajiny po těžbě – Stanislav Štýs. Prochází zde „krajinou pustou a bez života”, místy zcela zpustošenými a zdánlivě neúrodnými. V dalších záběrech Štýs vytahuje plány na obnovení krajiny v celém severočeském uhelném revíru, aby prohlásil, že před technologiemi a možnostmi socialistického plánování neexistují překážky a že stejně jako na počátku světa byla země pustá a následně na ní vyrostly rostliny a stala se úrodnou, tak také člověk může přetvořit krajinu ke svým potřebám a na místo bývalých hnědouhelných dolů nechat napustit jezero nebo zasadit ovocný sad. Výstava Poslední den stvoření se vrací k ideovému zázemí odborníků a vědců, kteří rozhodovali o těžení surovin na území severních Čech a o podobách následné rekultivace, a ptá se, zda jsme v současnosti svědci kontinuity tohoto přístupu nebo zda jsme schopni přemýšlet o krajině i jiným způsobem.
Film Angely Anderson sleduje aktuální dění na dvou geograficky i politicky odlišných místech: v Severní Dakotě a Rojavě v severní Sýrii. Ptá se, co se děje s půdou, vodou a dalšími přírodními zdroji ve společnosti, kde nejsou hodnoty podřízené ekonomickým modelům hospodářského růstu a produktivity a principy reprodukční práce, jako je péče o lidské i ne-lidské aktéry, není upozaďována. V promýšlení o stavu současné krajiny může být vizuální umění spojencem – a taky by mělo být, protože v průběhu dějin naší představu o přírodě do značné míry spoluutvářelo. Příroda už ale dávno není mánesovskou divočinou, jejíž živly nám nahánějí strach, ale především rastrem rozparcelovaných pozemků a shlukem čísel: hektarů, metrů do hloubky, kilogramů sklizených surovin a poměrem využitelné a nevyužitelné půdy se směsicí materiálů, které je možné vytěžit, zpracovat, zkonzumovat, prodat a rozdistribuovat. Takový pohled na krajinu, který je formován s ohledem na její ekonomickou využitelnost, je označován pojmem extraktivismus a ve svých instalacích jej rozvíjejí Martin Netočný a Radek Jandera. Na paradox přepisování místa skrze touhu po odpočinku poukazuje ve své instalaci Jan Kvíz, kterého zajímá rámování hydrologických rekultivací firmami a státními podniky, které je mají na starosti. Záběry na rekreanty u jezera Milada nás obloukem navrací zpět k reportáži Československé televize První den stvoření zabírající lidi plavající v jezeře po lomu Benedikt u Mostu. Tak jako před více než čtyřiceti lety, i dnes nás tyto obrazy klamou.
Výstava Poslední den stvoření neposkytuje žádné jednoznačné odpovědi na naše nejpalčivější otázky týkající se půdy a zdevastovaného životního prostředí, ale navrhuje přeskládat vztahy a znaky v obraze krajiny, který spoluutváříme. Jestliže píšeme o konkrétních utopiích, je dobré je také zohlednit v samotné výstavě. Proto je celé první patro Galerie Hraničář věnováno ke vzdělávání a informování o současných rekultivačních strategiích, ale také jako místo workshopů a schůzek, kde je možné o budoucích plánech a různých variacích diskutovat. Jednou ze zásadních otázek, která se v souvislosti s okolím jezera Milada řeší, je vlastnictví pozemků, které by se v budoucnu mělo přesunout ze státu na obce. Důvěra v menší územní celky, tedy posilování pravomocí obcí a komunit, které na daném území žijí, je jedním ze zásadních směrů současné politiky, která usiluje o ekologickou proměnu společnosti.
Program Galerie Hraničář se v roce 2020 se zaměří na posílení aktivit v oblasti ochrany životního prostředí a klimatu, ekologie a ekologické výchovy nebo trvale udržitelného životního stylu. Mezioborový projekt vzniká ve spolupráci s Fakultou životního prostředí UJEP.
