BLOG – prostor pro mezioborový dialog a kreativitu
Sesterskou pobočkou Českého porcelánu je jediný výrobce figurálního a ozdobného porcelánu u nás, Royal Dux Bohemia v Duchcově. Historie porcelánky sahá až do roku 1853 a její portfolio tvoří tisíce sošek s figurálními či zvířecími náměty. Za širokou nabídkou stojí řada anonymních modelérů, výtvarníků, návrhářů a designérů, z nichž dodnes zůstává známo jen pár konkrétních jmen.
Zatímco za Rakouska–Uherska byl sever jednou z nejbohatších částí země, dnes na tom není ekonomicky ani společensky příliš dobře. I tady ale existují podniky, které dodnes rozvíjejí více než stoletou tradici a navazují na ikonické výrobky, které zná celý svět.
V pátek 20. března, v první jarní den, vyšla deska skrytá do rozjásaných pastelových barev, navrch ještě pojmenovaná Fountain. První jarní album: Lyra Pramuk, experimentátorka a hudebnice, o které se začalo víc mluvit díky její spolupráci s Holly Herndon, jej celé sestavila jenom ze zvuků svého hlasu. Klasicky vyškolená operní pěvkyně a avantgardní umělkyně se tím vrací k tradicím. Jasně říká, že vše, co člověk potřebuje k provozování hudby, už v sobě dávno má. Její hlas tvoří melodie, udává rytmus, v různých linkách se přelévá přes sebe, často samozřejmě není vůbec k poznání. Ale je to pořád jenom hlas.
Kino v Hraničáři je uzavřeno a my tak pro vás nemůžeme vybírat nové filmové zážitky. A to nás mrzí. Naštěstí má dnes většina z nás přístup k online streamovacím službám, kde je tolik obsahu, že to nezhlédnete ani za celou karanténu. Rozhodli jsme se proto sepsat pár tipů na seriály a filmy, které by vám za nás neměly uniknout. Snažili jsme se vybírat spíše aktuálnější věci a vyhýbat se těm notoricky známým.
Rok 2019. Páni, to byla jízda. Taková jízda, že jsem bilanční článek stihl napsat až na konci ledna (a bylo to jen z 15 % kvůli lenosti).
Začneme klasicky výstavami, které našemu domu i programu dávají onen důležitý rámec, ten řád v chaosu. Galerie Hraničář hostila v minulém roce tři výstavy (Na Topografii pozornosti dojíždějící během ledna 2019 jsem pohodlně zapomněl, abych si to nekomplikoval).
FIK byl skvělej!
Ve dnech 15. – 17. 11. 2019 proběhl čtvrtý ročník festivalu lidí, kteří kreslí tužkou, uhlem, fixama nebo jinak na papír a do kompu, pak z toho tvoří knížky, ziny, komiksy nebo dělají něco úplně jinýho. Letos opravdu splnil tuto definici a každý si našel něco pro svůj mlsný jazýček. Byl to nabitý víkend a nedalo se stihnout všechno. Ani v tomto reportu tedy nehledejte kompletní sumárum.
Jak díky videohrám můžeme šťastněji stárnout.
V samém závěru konání výstavy Sluneční město: Architektonické dědictví z let 1948–1989 jsem měl možnost připravit coby jeden z doprovodných programů komentovanou vycházku centrem Ústí nad Labem. Byť v centru mého zájmu stály z významné části právě domy vzniklé v éře diktatury komunistické strany, nesoustředil jsem se nijak výrazně na peripetie jejich vzniku.
Poté, co architekty definitivně přestaly naplňovat čisté formy modernismu a mezinárodního stylu, objevil se na scéně syrovější a nadsazený styl, pojmenovaný hned při svém vzniku kritikem architektury R. Banhamem jako nový brutalismus. Nespatřoval krásu v přiměřenosti, ale naopak netaktně vystaveném betonu, oceli, fasádních obkladech a výrazných (a trochu zbytečných) tvarech, odvozených ze strojové estetiky, nebo prostě jenom sochařsky volně tvarovaných.
V březnu proběhla přednáška o architektuře šedesátých a sedmdesátých let 20. století, kde byly představeny ty nejzajímavější stavby z Ústeckého kraje. Já bych ráda více rozepsala, jak vlastně na tuto architekturu nahlížet. Vypomůžu si i několika citáty teoretiků a architektů. V roce 1955 britští architekti Alison a Petr Smithsonovi ve svém článku uvedli, že „nový brutalismus je v tuto chvíli jediným možným vyústěním moderního hnutí“.
Hraničář ovládla architektura. Je to jen pár dnů, kdy Hraničář vstoupil do druhého poločasu sezóny 2018/2019 a představil svým návštěvníkům další půlroční téma. Novou výstavu a doprovodný program tentokrát shrnuje název Sluneční město.
Volně navazuji na text Odpojená společnost, který vyšel na blogu Hraničáře počátkem roku. Text, související s širším tématem psychohygieny, se věnoval vyhýbavému, disociativnímu chování, které ve velké míře postihuje jednotlivce a potažmo celou společnost. Tento fenomén existoval dávno před masivním rozšířením technologií, ty mu však ochotně nahrávají a „odpojenost skrytou v připojenosti“ nadále posilují.
