Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. | Více info | Rozumím

News to your email

Veřejný sál Hraničář

BLOG – prostor pro mezioborový dialog a kreativitu.

Poslední den stvoření v Hraničáři

Nová výstava a zahájení půlročního tématu Poslední den stvoření neměly úplně nejšťastnější start. Nejtvrdší vládní opatření přišla už dva dny po jejím otevření. Novou výstavu a performance kolektivu BCAA System tak viděli účastníci konference Krajina po těžbě a pár šťastlivců, kteří se vešli do pomyslné hranice 100 návštěvníků. To ale neznamená, že uzavření Galerie Hraničář naši výstavu udusilo. Jen ji více vytlačilo do online prostoru například v podobě PDF průvodce výstavou, interaktivní mapy Těžba a rekultivace v mostecké pánvi, nahrávkách rozhovorů s umělci, chystané online prohlídky, články na našem blogu a série podcastů, které budou zprostředkovávat slibované hosty z doprovodného programu.

V programu jsme nezapomněli ani na děti. Na základě uzavření škol jsme se rozhodli přinést naše téma různým věkovým skupinám – naši lektoři připravili sérii návodů na ploškové animace, pracovní listy pro školáky s názvem Cesta chleba a kampaň MEME na sociálních sítích pro teenegery.

Poslední den stvoření je možná nejambicióznější výstava zaměřená na environmentální tématiku, jakou jsme v Hraničáři dosud měli. Téma rekultivace, kolem kterého její koncept stojí, je velmi ambivalentní a do jisté míry i odborné. Více než kdy jindy je proto potřeba zapojení samotných návštěvníků výstavy a doprovodného programu, aby si uvědomili, jak zásadní roli hraje rekultivace v jejich vlastním životě.

Foto: Tomáš Lumpe

V postindustriální krajině Ústecka stále těžba hnědého uhlí probíhá, ale také se zde realizují rekultivace dotčeného území. Některé z nich jsou již dlouhá léta v užívání člověkem, některé se dokončují a jiné plánují. Připravit výstavu na tak konkrétní téma a přímo v ohnisku dané oblasti, v Ústí nad Labem, není snadný úkol, pokud se chcete vyhnout instrumentálnímu zacházení s uměleckými díly.

Ekologická témata ve vizuální umělecké tvorbě lze uchopit různými způsoby. Nechtěli jsme rekultivační strategie jednoduše popsat nebo ilustrovat. Zajímaly nás spíše klíčové aspekty proměny ústecké krajiny, její možné alternativní podoby a myšlenkové zázemí, které charakter oblasti určovalo a určuje. V promýšlení stavu současné krajiny může být vizuální umění spojencem – a taky by mělo být, protože v průběhu dějin naší představu o přírodě do značné míry spoluutvářelo.

Krajinu naplánujeme

V krátkém filmu První den stvoření (1978), který nechala natočit Hlavní redakce propagandy a dokumentaristiky Československé televize, vystupuje legendární odborník na rekultivaci krajiny po těžbě – Stanislav Štýs. Prochází „krajinou pustou a bez života”, místy zcela zpustošenými a zdánlivě neúrodnými. V dalších záběrech Štýs vytahuje plány na obnovení krajiny v celém severočeském uhelném revíru, aby prohlásil, že před technologiemi a možnostmi socialistického plánování neexistují překážky a že stejně jako na počátku světa byla země pustá a následně na ní vyrostly rostliny a stala se úrodnou, tak také člověk může přetvořit krajinu ke svým potřebám a na místo bývalých hnědouhelných dolů nechat napustit jezero nebo zasadit ovocný sad.

Dokumentární film v hlavní roli se Stanislavem Štýsem neinspiroval pouze název naší výstavy, ale zároveň položil otazník před současné způsoby rekultivace. Dostali jsme se v obnově krajiny dál, než byl socialismus v 70. letech? Nebo stále věříme, že technologie je samospásná a člověk dokáže formovat krajinu bez dalekosáhlých důsledků?

Současné rekultivační strategie stále kopírují technicko-ekonomické zacházení s přírodními zdroji a nejčastěji vedou k tomu, že terén je nákladně zarovnán a pokryt vrstvou ornice. Což pohledově, ale i významově sjednotí prostředí. Převládají pak ale monokultury a půda ztratí svou různorodost. To ovlivňuje na ni navázané ekosystémy rostlin a živočichů.

Foto: Tomáš Lumpe

Po těžbě zanechané nepřehledné shluky znaků, tvořené náletovými rostlinami, ptačími druhy, kterým vyhovují lesostepní stanoviště, či nečekanými prohlubněmi s vodou, jsou nahrazeny jednotnými a snadno kontrolovatelnými útvary. Nejznámějším příkladem je zřejmě odval bývalého černouhelného Dolu Tuchlovice u Kladna, který byl v roce 2002 po ukončení těžby kompletně zrekultivován a z nepravidelné hroudy hlušiny se stal kaskádově zarovnaný kopec s umělými a vysychajícími jezírky na jeho vrcholu.

Příroda už dávno není mánesovskou divočinou, jejíž živly nám nahánějí strach, ale především rastrem rozparcelovaných pozemků a shlukem čísel: hektarů, metrů do hloubky, kilogramů sklizených surovin a poměrem využitelné a nevyužitelné půdy se směsicí materiálů, které je možné vytěžit, zpracovat, zkonzumovat, prodat a rozdistribuovat. Takový pohled na krajinu, který je formován s ohledem na její ekonomickou využitelnost, je označován pojmem extraktivismus a ve svých instalacích jej rozvíjejí Martin NetočnýRadek Jandera.

Místo těžby relax

Dnes se podle Štýse převážně zalesňuje, přičemž chybí jakákoliv dlouhodobá strategie. Navíc se v některých případech zalesňuje formou hustých a pravidelných řádků jehličnanů, které neumožňují rozvinutí rozmanitých procesů v půdě. Krajina je navíc technicky strukturovaná – a to z jednoduchého důvodu: je tak hospodářsky využitelnější.

V lecčem jsou tyto rekultivační strategie jen pokračováním extraktivistické logiky, která krajinu narušila, převládá představa, že ve středu zájmu jsou především potřeby člověka. A to jak hmotné, tak také estetické – krajina musí vypadat dobře a zdravě, nejlépe, když ani nepoznáme, že se zde těžilo, to všechno co nejrychleji. Ponechat oproti tomu zdevastovanou oblast tzv. spontánní sukcesi, tedy vlastním přírodním procesům, trvá dlouho, a navíc člověk ztrácí kontrolu nad tím, jak bude v důsledku krajina vůbec vypadat.

Foto: Tomáš Lumpe

Jezero Milada, ležící na západ od Ústí nad Labem, je skvělým příkladem klasické rekultivace. Napouštění vody bylo dokončeno v roce 2010, tedy přesně třináct let poté, co zde skončila těžba, a dnes má sloužit převážně pro rekreaci. Dodnes se neví, co může způsobit váha všech plánovaných jezer v Ústeckém kraji, ani jakým způsobem to ovlivní místní ekotopy a kvalitu a množství podzemních vod.

Argumentuje se tím, že vznikne nespočet míst k odpočinku. Kolem jezera Milada má vzniknout občanská vybavenost, kde místo rypadel budou oblasti dominovat lodičky a stánky na párky v rohlíku. Na paradox přepisování místa skrze touhu po odpočinku poukazuje ve své instalaci Jan Kvíz, kterého zajímá rámování hydrologických rekultivací firmami a státními podniky, které je mají na starosti. Záběry na rekreanty u jezera Milada nás obloukem navrací zpět k reportáži Československé televize První den stvoření zabírající obyvatele Mostu plavající v jezeře po lomu Benedikt. Tak jako před více než čtyřiceti lety, i dnes nás tyto obrazy klamou.

Po nás utopie

Dříve měsíční krajina se stává jezerem se zelenými břehy, těžkou práci nahrazuje rekreace, předstíráme, že se zde nic nestalo, ale přitom jen zakrýváme jeden problém druhým, protože neumíme důsledky našich zásahů do krajiny řešit komplexně. Co se ale stane se vším tím vypuštěným oxidem uhličitým do ovzduší, který vzniká při spalování uhlí? S pamětí míst, která skončila pod bagry? Možná do krajiny nevrátíme síť vztahů, která zde byla před těžbou, můžeme ale vytvořit novou, do které budou zapojeny potřeby všech, kteří danou oblast obývají?

Foto: Tomáš Lumpe

Výstava Poslední den stvoření neposkytuje žádné jednoznačné odpovědi na naše nejpalčivější otázky týkající se půdy a zdevastovaného životního prostředí, ale navrhuje přeskládat vztahy a znaky v obraze krajiny, kterou spoluutváříme. K tomu nabádá právě třetí patro galerie, kde dvě umělkyně pracující převážně s médiem videa – Marie LukáčováAngela Anderson – rozvíjí koncept tzv. konkrétní utopie.

Takové utopie nejsou vzdálené naší realitě, naopak nabízí reálné možnosti změny, které se mohou dít v současnosti. Zároveň úzce souvisí s konkrétní kritikou současného stavu společnosti.

Film Angely Anderson sleduje aktuální dění na dvou geograficky i politicky odlišných místech: v Severní Dakotě a Rojavě v severní Sýrii. Ptá se, co se děje s půdou, vodou a dalšími přírodními zdroji ve společnosti, kde nejsou hodnoty podřízené ekonomickým modelům hospodářského růstu a produktivity a principy reprodukční práce, jako je péče o lidské i ne-lidské aktéry, nejsou upozaďovány.

Foto: Tomáš Lumpe

Konkrétní utopie jsou zohledněny i v prvním patře galerie, které je věnováno architektonickému výzkumu Jitky Žambochovéateliéru Tečka. Ti spolupracují na přípravě výběrového řízení pro architektonickou a urbanistickou vizi okolí jezera Milada – rekultivovaného hnědouhelného dolu Chabařovice.

Podmínky veřejné soutěže vznikají participativně s obyvateli okolních obcí. Příležitostí k participaci má být právě i dočasné studio ve výstavě, které slouží ke vzdělávání a informování o současných rekultivačních strategiích, ale také jako místo workshopů a schůzek, kde je možné o budoucích plánech a různých variacích diskutovat.

Kudy dál?

Jsou umělá jezera vhodným způsobem rekultivace? Můžeme krajinu vytěžit a bez následku opět zúrodnit? Jaký je život v opuštěných dolech, které byly z velké části ponechány přirozené sukcesi s ohledem na přírodní zákonitosti v dané lokalitě? Jaké reálné scénáře nastanou, pokud se dočkáme konce doby uhelné? Do jakého sektoru se budou moci přesunout zaměstnanci, jejichž zdroj obživy závisí na nerostném bohatství?

Na tyto otázky budeme hledat odpovědi formou přednášek vědců a vědkyň s ohledem na propojení s místním publikem, lokálním kontextem, a vytvářet podhoubí pro vznik občanských aktivit a iniciativ uvnitř města.

Rekultivace je nevratný proces směřující k vytvoření nové krajiny, a proto v rámci doprovodného programu vstupujeme do spolupráce s pedagogy z Fakulty životního prostředí UJEP, architekty ze studia Tečka, studenty z hnutí Fridays for Future a osobnostmi z Asociace místních potravinových iniciativ. Program Galerie Hraničář se v roce 2020 zaměří na posílení aktivit v oblasti ochrany životního prostředí a klimatu, ekologie a ekologické výchovy nebo trvale udržitelného životního stylu.

Už teď ale víme, že celý náš program bude prodloužen do konce prázdnin, takže si s námi můžete začít plánovat prázdniny – exkurze za vodními biotopy, procházky s odborníky z Fakulty životního prostředí, poznávání jezera Milada a Most, ale i cyklojízda na obnovované výsypky po těžbě uhlí. Galerie je v tuto chvíli sice pro veřejnost uzavřena, ale tým, kolektiv a produkce stále pracují na alternativní distribuci obsahu a na výzkumu a sdělení půlročního tématu.

Výstava Poslední den stvoření

Autorky projektu a kurátorky: Martina Johnová a Anna Remešová

Vystavující umělci: Angela Anderson, Radek Jandera, Marie Lukáčová, Jan Kvíz, Martin Netočný, Matthew C. Wilson, Jitka Žambochová

Grafika: Magdaléna Gurská

Doprovodný program: Barbora Kropáčková, Klára Vlachová, Hanka Kokšalová, Evelína Ženíšková a kolektiv Hraničář

Intervence: BCAA System, Lea Kupková, Anna Chmelařová

Spolupráce: Tomáš Uhnák, Johana Zacharová (Fakulta životního prostředí UJEP), ateliér Tečka, David Přílučík a Artyčok.TV