BLOG – prostor pro mezioborový dialog a kreativitu
aneb zamyšlení nad triádou: workoholismus, přetížení a vyhoření
Když slyšíte či čtete slovo „workoholismus“, co se vám vybaví? Stále prominentnější problém? Jeho definice jakožto „behaviorální závislosti“? Nebo snad stereotypní obrázek přepracovaného, týdny nevyspalého byrokrata?
S novým rokem přišla do českých kin čerstvá várka filmů hodných pozornosti. Kromě výběru severských snímků na diváky oblíbené přehlídce Scandi se promítá novinka řeckého režiséra Jorgose Lanthimose a producentky a herečky Emmy Stone, která si ve filmu zahrála i hlavní roli. Stone s až neuvěřitelně velkou profesionalitou zvládla v průběhu snímku budovat velmi rozporuplný charakter Belly, dívky, kterou riskantní operací vrátil do života podivínský doktor Godwin Baxter, a jejíž postava prochází enormním vývojem.
Již samotná cesta z pražského Hlavního nádraží na festival bývá vždy sama o sobě svátkem. Původně jsem zamýšlel cestovat s přáteli ze sdružení Xaoxax, ale domluva s umělci nebývá nejjednodušší a do společně zvoleného vlaku nedorazili. O to větší překvapení mě čekalo na první zastávce, kde si do mého vagónu přistoupila jedna z hvězd letošního FIKU, docentka Michaela Kukovičová.
Březen v Hraničáři patří již tradičně filmům s hvězdnou aurou. Asi vás teď napadne, co to je? Odpověď je snadná. Toto označení nesou snímky, které jsou nominovány nebo již obdržely některé z prestižních filmových ocenění (Zlatý glóbus, Ceny Akademie – Oscars či Český lev). Chceme těmto hvězdným bijákům dát ještě jednou možnost ukázat se na velkém plátně, než je pohltí streamovací platformy. A vězte, že bude na co koukat. Ale nebojte, bude prostor i na premiéry a legendy kinematografie.
reflexe výstavy Pěstovat plevel, sklízet vichřici
Podtitul výstavy na webových stránkách, tedy to, k čemu se většina lidí dnešní doby dostane nejdříve, zní: „Název výstavy spojuje dvě zdánlivě paradoxní aktivity, a to aktivní udržování plevele – neproduktivní a tradičně nežádoucí rostliny – a sklízení vichřice odkazující k zužitkování silného, obvykle ničivého větru. Jak se právě plevel a vichřice pojí s myšlenkami ekofeminismu?“ A jak tedy tato dvě zdánlivá opozita s ekofeminismem souvisejí, je otázka, kterou výstava zodpovídá prostřednictvím širokého spektra vybraných děl.
Jak je únor krátký, tak je plný filmů. Možná až rekordně plný, aspoň já tedy bohatší nepamatuju. Když by někdo tvrdil, že si nevybere, tak pak nevím, co mu nabídnout. Životopisný film? Ano, máme. Českou klasiku? Jasně, máme. Artové novinky? Ale ano. Severské filmy? Tak určitě. A byl by velkofilm? Jasně. Premiéry máte? Máme. Ale záznam koncertu, to už nemáte. Ale jo, máme. A dokument? A animáky od Studia Ghibli? Milý pane, v únoru všechno máme. Jen se přijďte přesvědčit.
Přelom roku je časem bilancování a nových začátků. Pro to mi nejprve dovolte malé ohlédnutí za končícím rokem. Nejen tato sezóna, ale hlavně vy návštěvníci jste byli báječní. Jen díky vám se stává z temné síně místo zázraků pohyblivého obrazu. Děkujeme vám za přízeň a věřte, že každá naplněná projekce je pro nás radostí, ale také závazkem. A tak v té nadcházející sezoně se můžete těšit na programové stálice, ale i novinky a experimenty, jakým bylo třeba propojení němého filmu a živé hudby.
Už nějakou dobu máme důkazy o klimatické krizi přímo před očima. Jak čelit tomuto depresivního pohledu, kdy navíc vidíme, že její dopady nejsou rovnoměrné a ještě prohlubují stávající nerovnosti? Jednou z možných odpovědí může být ekofeminismus, který se zaměřuje především na spojitosti týkající se útlaku žen a vykořisťování přírody. Možná to jsou právě narůstající nerovnosti a všudypřítomnost dopadů klimatické krize, kvůli kterým se v poslední době ekofeminismus dostává do veřejného povědomí a prostoru nejen jako praxe, ale také jako teorie.
Tak už jdeme do finále a poslední tóny tohoto roku zní. Stres ze shánění dárků a všudypřítomných front nabývá na intenzitě, a tak je nejvyšší čas nabídnout vám odreagování ve formě kvalitní kinematografie. S kolegou Petrem Kunešem jsme sestavili menu, které má potenciál zaujmout nejen gurmány. Nebudu vás unavovat dlouhým výčtem chystaných snímků, který stejně najdete na těchto stránkách, a pokusím se vypíchnout jen to nejzajímavější z hraničářského kino programu.
Slunko jen občas nesměle vykoukne přes hradbu mraků. Podzimní vítr si pohrává se spadaným listím a občas chrstne spršku deště proti okenním tabulkám, jako rozverné štěně, co si chce hrát. Vlastně podzim jak má být a tak vám snad přijde vhod pěkný film s horkým nápojem v ruce. Pokusím se vám tedy na následujících řádcích nastínit, co jsme pro vás připravili na listopadové dny.
Na říjnový program v kině Hraničář můžeme zase nahlížet z několika úhlů. Jeho potenciál, jeví se mi tak, že je poměrně široký. Rád bych upozornil na přehlídku Be2can, na premiéry několika výjimečných českých filmů i na projekce nových filmů, jenž cílí na diváka prahnoucího po filmovém zážitku.
Co mohou sdílet lidé žijící na Cínovci, na solných pláních Atacamy či v údolí řeky Jadar? Jak se stal z těžby způsob boje pro klimatické krizi a jak můžeme pomocí umění vytvářet scénáře jiné budoucnosti? V průběhu letošního roku pokračovala část programu Galerie Hraničář ve zkoumání rozporuplného vztahu mezi těžbou lithia a ochranou životního prostředí.
