V knize Tichá dřina pojednává Kateřina Nedbálková o dělnících a dělnictví v rámci továrny Tomáše Bati a na vesměs opěvovaného průmyslníka poskytuje kritický pohled. Tomáš Baťa ve své době patřil s Johannem Schichtem mezi nejznámější a nejdůležitější průmyslníky. Na tyto velikány, kteří jsou dodnes součástí symbolu československého hospodářského vývoje, je potřeba nahlížet i kritičtějším okem. Inspirována publikací Nedbálkové jsem se rozhodla pokusit zprostředkovat pohled na Schichta, který ho nezvelebuje.
Lehký historický exkurz
Kdy Georg Schicht vyrobil první mýdlo známo sice není, víme však, že 6. července revolučního roku 1848 získal živnostenské povolení k jeho výrobě. Tento osudný den je považován za vznik podniku jako takového, podniku, ze kterého se posléze stal gigant na evropském trhu s tukovým průmyslem.
Roku 1873 přichází Johann Schicht s návrhem zřídit v Ústí nad Labem mýdlárnu a svíčkárnu. Důvod je prostý – jednoduchá doprava surovin po Labi by byla levnější, v okolí města se nacházelo uhlí i soda a zásluhou dobré železnice bylo jednoduše spojeno s dalšími městy. Po výběru místa mezi Kramoly a Novosedlicemi na Střekově započala na počátku léta 1882 stavba a již v prosinci byla zprovozněna továrna o dvou budovách, jednom komínu, kůlně a s několika povozy. V roce 1885 bylo zaměstnáno 10 dělníků a 2 úředníci, o 15 let později měl podnik 1 880 zaměstnanců.
V průbehu let se Schichtova firma dále vyvíjela a rozšiřovala, vybudovaly se další závodní součásti kromě mýdlárny (př. provoz na zpracování palmojádra, výroba vodního skla, strojírna, kovárna). Zřídila se vlečka, vodárna na Labi, elektrárna, která sloužila i veřejnému osvětlení. Firma, mimo jiné, také vlastnila uhelné doly. Z Rynoltic se při zřízení pobočky v Moravské Ostravě stal pobočný závod. Provozy Moravské Ostravy i Ústí nad Labem byly průběžně modernizovány.
V roce 1911 zprovoznila společnost ztužovnu tuků, vůbec první na evropské pevnině. Do dvou let byla postavena nová kotelna, pyšnící se nejvyšším komínem v soudobé monarchii. Tehdy továrna čítala na 3 500 zaměstnanců a obsluhovala více než 100 000 zákazníků. Společnost se stala největší svého druhu v Evropě a výjimečná byla zejména svým komplexem provozů na vysoké technické úrovni.
Roku 1927 se spojily Schichtovy podniky s anglicko-holandskou společností Unilever. Ústí nad Labem disponovalo centrem řízení pro středoevropské a východoevropské podniky. Georg Schicht mezi lety 1930 až 1937 byl prezidentem společnosti Unilever. Druhá světová válka mnohé změnila – nejenže došlo k poklesu počtu zaměstnanců, ale po válce na podzim byly továrny a podniky zestátněny dekretem prezidenta Beneše o zestátnění těžkého průmyslu (dekret č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků). Jméno Georga Schichta podnik nesl až do roku 1946, kdy byl přejmenován na „Národní podnik Severočeské tukové závody“.
Co stálo za úspěchem závodů?
Na továrenský komplex musíme nahlížet z vícero úhlů pohledu. Zásadním motivem moderní společnosti 19. a 20. století byla svým způsobem čistota, vnímaná jako určité privilegium. Koncern Unilever se pyšnil sloganem „Soap is civilization“. Nabídku si závody tvořily pomocí kvalitní reklamy a levné dodávky potřebných surovin.
Reklamní vizitka Schichtových závodů je obecně známa. Schichtovi si na reklamě zakládali a lidé si jejich reklamu dodnes pamatují. Překvapením může být, že se objevuje i rasově diferencovaná reklama. Například poutač z roku 1911 na ztužený tuk Ceres, jenž drží postava tmavé pleti oblečená v obleku a bílých rukavičkách, má tedy zobrazovat „civilizovaného Afričana“. Reklamy měly v konzumentech vyvolat pocit, že spotřebou se podílejí na něčem větším a podstatnějším, než je jen jejich osobní hygiena. Objevuje se myšlenka „používáním Schichtova mýdla se konzument stává dědicem evropské civilizace“, což přetváří mýdlo, jakožto obyčejný produkt potřebný k hygieně, v symbol nejen čistoty, nýbrž i připojení se k civilizačnímu projektu.
Mezi další reklamní produkty patřily reklamní pohádky. Jednalo se o malé sešitky s pohádkou, jejíž titulní a závěrečná strana nesly reklamu na konkrétní produkt. Tuto reklamní taktiku využívaly drogistické firmy (převážně v meziválečném Československu) naprosto běžně – prodávající je přibalovali ke zboží.
Palmové jádro, podzemnice olejná a kokosový ořech – to je to, co Schicht získával ve východní a západní Indii a také v severní a západní Africe. Rodina měla údajně vlastnit také africké kokosové plantáže. Dodnes u nás panuje představa o tom, že československé kolonie byly pouze výmyslem, se kterým přišli někteří politici za první republiky, Schichtovi jsou však dokladem toho, že není potřeba vlastnit státní kolonie k získávání zdrojů mimo evropské prostředí – nazývali to „evropský civilizační projekt“.
A proč jelen?
Mýdlo s jelenem zná téměř každý, zamysleli jste se však někdy nad tím, proč právě jelen? Pokud ano, musím vás zklamat, jelikož jednoznačná odpověď na tuto otázku neexistuje. Domnívám se, že jeleni mají spojitost s Rynolticemi. Při lisování oleje vznikají jako odpad pokrutiny, které konzumovali právě jeleni, později se pokrutiny prodávaly jako krmivo. Vybudovala se obora a toto krmivo se pomáhalo dosahovat skvělých chovatelských výsledků. Schichtovi našli cestu, jak vše obracet v zisk.

Archiv Muzea města Ústí nad Labem
Dá se mluvit o nadstandartu?
Od roku 1894 máme dochované zmínky o závodní jídelně, která měla po 20 letech kapacitu 1 000 obědůa a do roku 1938 se dokonce zdvojnásobila. Dle pamětníků však obědy nebyly zrovna chutné. S postupem času bylo zaměstnancům dopřáno i místo na ohřev vlastních jídel. Také zázemí se postupně zlepšovalo – přibyly šatny, kuřárny, odpočívárny, umývárny či sprchy, závody byly vybaveny topením i ventilací. Odpočívat při odpolední pauze mohli zaměstnance na terase, na níž se čas od času konal i koncert závodní kapely.
Pro děti zaměstnanců se v roce 1914 zřídila mateřská škola. Pracovníci měli vlastní hasičský sbor a závodní ordinaci s lékařem i zdravotní sestrou, chyběla tak jen policie, aby měli kompletní tísňovou jednotku.
Do jisté míry se podnik staral také o intelektuální rozvoj svých zaměstnanců. Závodní knihovna čítala v roce 1905 již 14 000 svazků. Vypůjčení knihy na 14 dní stálo 10 haléřů (r. 1938). Převážně na mladší zaměstnance cílily každoroční chemicko-technické kurzy, které se skládaly z přednášek a školení (pro nás dnes běžná záležitost, ale v kontextu doby pokrokové dění). Pro vzdělávací akce se hodil kinosál s kapacitou 200 osob, který jinak sloužil k promítání reklamních, zábavných i poučných filmů. V roce 1929 získali Schichtovi, jako vůbec první v Československu, techniku na výrobu zvukového filmu. První, kdo promluvil z československého filmového plátna, byl na jaře téhož roku Heinrich Schicht. Za kulturou se mohli pracovníci vydat také do městského divadla, do kterého jim vedení zařídilo zlevněné vstupenky, neboť divadlo Schichtovy závody podporovaly od momentu svého založení.
Jak asi všichni víte, vybudovali Schichtovi také lázně. Otevřeny byly roku 1931 a ve své době představovaly nejmodernější lázně Evropy (aktuálně je jejich osud nejasný). Pozoruhodné je, že postaveny byly za pouhých 15 měsíců. Disponovaly saunou, vanovými léčebnými koupelemi, kadeřnictvím a velkým krytým bazénem.
Stavba obytných kolonií pro zaměstnance začala být otázkou Schichtů po 1. světové válce. Setkat se zde můžeme se dvěma různými teoriemi – tou první je, že Schicht nechal domy pro zaměstnance postavit sám, ze své dobré vůle, tou druhou (a zdá se, že uvěřitelnější) teorií je, že stavba započala na pokyn vydaný střekovskou radnicí. Domky měly jednotný vzhled, za který vděčily architektovi Geisslerovi. První sídliště se vystavělo pro 90 rodin dělníků (dnes u Kojetické ulice na Střekově), druhé pak pro 34 úřednických rodin (nad Strojobalem). Koncem 30. let byly vybudovány další domy pro rodiny s více dětmi (Kamenný vrch). Stavby byly majetkem firmy a přidělovaly se dle potřeb a pracovních zásluh jednotlivců (stejně jako je přidělovala firma Baťa). Lokalita se označovala jako „Heimstättensiedlung“ (v překladu „Domovina“). Domky byly na poměrně dobré úrovni – měly elektrické osvětlení, koupelnu, sklep či přístavek pro domácí zvířata. Každý disponoval zahrádkou o 200 až 250 m2. Roku 1936, kdy byl Střekov usnesením vlády povýšen z obce na město, zaměstnávaly Schichtovy závody 2 170 dělníků a 1 084 dalších zaměstnanců.
Mezi další počiny Schichtových závodů pro jejich zaměstnance můžeme zařadit i výrobu ručně malované svatební truhly („Schicht Hochzeitkiste“). Originální svatební dar, na němž je napsáno „Glück und Segen“ („štěstí a požehnání“), obsahoval zřejmě praktické věci do domácnosti novomanželů z řad firemních výrobků (mýdlo s jelenem, prášek Radion, kosmetika Elida, svíčky Apollo, leštící prášek VIM, tuk Ceres). Truhličky patřily zřejmě k nástrojům sociální politiky vedení firmy.

Archiv Muzea města Ústí nad Labem
Přes vše uvedené nelze říct, že by se provoz Schichtových závodů vymykal dobovým standardům a lišil se od jakékoli „fabriky“ té doby. Před osamostatněním československého státu byla pracovní doba továren 12–14 hodin. V prosinci 1918 byl přijat „zákon č. 91/1918 Sb. o osmihodinné době pracovní“, tudíž lze předpokládat, že zaměstnanci závodů pracovali osm hodin denně po šest dní v týdnu, stejně tvrdě jako předtím.
Zájem o práci
Zájemců o práci měly Schichtovy závody celou řadu a firma si proto své zaměstnance mohla velice pečlivě vybírat. Úředníkem se mohl stát jen ten, kdo dobře prospíval ve škole či dostal doporučení, avšak všichni adepti skládali na požadované místo zkoušku.
Jediný rozdíl mezi Čechy a Němci byl následující – Němci museli na určitých pozicích ovládat češtinu. Platové ohodnocení však bylo stejné. Pro německé zaměstnance dochází k problémům roce 1945, po válce. I zde se projevil tzv. „divoký odsun“ a mezi lidmi se šířilo přesvědčení o kolektivní vině: „Němec jako Němec“. Při připravovaném spořádaném odsunu však bylo jasné, že je potřeba minimalizovat národohospodářské ztráty. Až s přibývajícím českým znovuosídlením Sudet docházelo k odsunu dělníků a dalších průmyslových zaměstnanců. V případě odsunu odborné či kvalifikované pracovní síly mohl správce své odsunované zaměstnance „vyreklamovat“ (za podmínky, že se jednalo o antifašisty). V jejich případě pak nedocházelo k odsunu, klíčové profesní skupiny dostávaly výjimky, avšak tato politika nebyla jednotná po celé zemi, jelikož se lišila v závislosti na rozhodnutích jednotlivých správních orgánů.

Archiv Muzea města Ústí nad Labem
Při odsunu Němců docházelo k rychlému osidlování a urbanizaci pracovní migrací. V hnědouhelné pánvi bylo prioritou zachovat těžbu uhlí a průmysl, který na ni byl navázán. Nově přicházející pracovní síla (ať již z vnitrozemí či ze Slovenska) nabývala sociální vzestup, zaměstnání v dolu bylo považováno za šlechetnou práci. Vyřešením problému nedostatečné pracovní síly se však začaly v pozadí tvořit problémy jiné. Zde lze spatřovat počátky sociálních problémů, bytových problémů a rasistických stereotypů (v tuto dobu např. docházelo k osidlování Mostu chudými slovenskými Romy).
V 60. letech byl sever Čech považován za civilizačně progresivní, k náročnému vstupnímu školení docházelo i v období socialismu. Ohodnocení zaměstnanců nebylo výjimečným, jednalo se o průměrné mzdy.
Rozčarování narazilo během 70. a 80. let, kdy dochází ke krizi průmyslové společnosti. Lidé začínali vnímat životní prostředí jinak, pociťovali odcizenost krajiny. Docházelo jim, že průmyslová oblast je problematická i z hlediska jejich vlastního zdraví. Z motoru pokroku se stalo problémové území spojované s destrukcí historického dědictví a ekologickou krizí.
Anna Hanušová
Studentka práv na PRF MU. Ve volném čase se věnuje (především) postmoderně, ať už v literatuře, filosofii či ve výtvarném umění.
Zdroje
DĚJINY MĚSTA ÚSTÍ NAD LABEM. Dostupné z: https://www.usti.cz/dejiny/19stol/ul-5-23.htm [cit. 25. 4. 2024]
Světoznámé drogistické impérium rodiny Schichtů vyrostlo z vesnické výroby mýdla. In: Sever. 24. 5. 2023. Dostupné z: https://sever.rozhlas.cz/svetozname-drogisticke-imperium-rodiny-schichtu-vyrostlo-z-vesnicke-vyroby-mydla-8999040
Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. | Digitalizovaný archiv časopisů | Zítřek/1.1968/1/13.png. Dostupné z: https://archiv.ucl.cas.cz/index.php [cit. DD. M. 2024]
REMEŠOVÁ, Anna. Pračka a mýdlo na cestě ke svobodě. Revue Prostor, Dostupné z: https://revueprostor.cz/pracka-a-mydlo-na-ceste-ke-svobode-1 [cit. 5. 6. 2024]
ALARM. Město na uhel #2: Kdo musel utéct a kdo přišel nový? O Němcích, Romech i uhlobaronech v Mostě. Dostupné z: https://podcasty.seznam.cz/podcast/alarm/mesto-na-uhel-2-kdo-musel-utect-a-kdo-prisel-novy-o-nemcich-romech-i-uhlobaronech-v-moste-342003 [cit. 5. 6. 2024]
HNÍZDIL, Vít. Střekov v letech 1936–1939. Bakalářská práce. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, 2020.
STROJIL, Marek. Sociální aspekty Baťovského koncernu 1918-1938. Magisterská diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, 2019.
JIP. Svatební dar a mýdlo s jelenem – Muzeum města Ústí nad Labem. 2023. Dostupné z: https://www.muzeumusti.cz/clanky-archiv/svatebni-dar-a-mydlo-s-jelenem/ [cit. 25. 4. 2024]
SALAVOVÁ, Mirka. Schichtové: Jak jejich slavné mýdlo s jelenem proslavilo Ústí v Evropě. In: iDNES.cz. 4. 8. 2018. Dostupné z: https://www.idnes.cz/finance/prace-a-podnikani/prace-zamestnani-tajemstvi-slavnych-rodin-mydla-drogerie.A180803_085502_podnikani_kho [cit. 25. 4. 2024]
VORLÍČEK, Janni. FOTO: Johann Schicht byl otec moderního Ústí. Pomohl založit město Střekov. Ústecký deník. 2019. Dostupné z: https://ustecky.denik.cz/zpravy_region/fotoglerie-johann-schicht-byl-otec-moderniho-usti-pomohl-zalozit-mesto-strekov-20190309.html [cit. 25. 4. 2024]
Příběh mýdla s jelenem – Novinky. Dostupné z: https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-pribeh-mydla-s-jelenem-40284955 [cit. 25. 4. 2024]
