V pátek 26. dubna začal v prostorech již tak příjemně analogového Hraničáře vylepšených rozmístěnými kinařskými artefakty 0. ročník třídenního Analog Festu zaměřeného na fyzická média.

Z oprášené hraničářské promítačky, kterou si zájemci a zájemkyně mohli prohlédnout jak osobně, tak i digitálně, když se o pauzách na plátno živě promítala symfonie výměny kotouče prováděná virtuózně maestrem promítačem, se do ztemnělého sálu z 35mm filmu prozářil nejprve legendární Kouř. Ten večer vystřídal Limonádový Joe linoucí se v doprovodu charakteristického zvuku dokonce 16mm pásu odvíjeného přímo uprostřed hlediště.

Jak se projekce kupily, začalo být k mému překvapení čím dál jasnější, že častěji než pamětníci se fyzickým promítáním přišla pokochat generace, která si ho už v běžných kinech moc neužila. Těžko říct, jestli hledat zdroj tohoto magnetizujícího efektu jen v kouzlu a trendovosti analogu, nebo i v povedeném výběru nasazených snímků. Limonádový Joe či taktéž uvedený Trhák si totiž svým humorem dokážou velmi dobře porozumět se zálibou v bizarnosti a záměrné trapnosti generace Z.

Analog Fest ale nebyl jen o nostalgii, retru a vzpomínání na časy, kdy neměla filmová matérie digitální alternativu. Své místo na plátně dostala i dvojice současných českých dokumentů natočených hezky postaru,
La Reine a Serpentis, které se nepodívaly do širší distribuce a zažít je v Hraničáři tak byla vzácná příležitost.

O předání znalostí analogové alchymie se v sobotu postaral Jáchym Myslivec, který do komorní atmosféry svých dvou workshopů přinesl robustnější Mamiya RB67 na focení v interiéru či Flexaretu a Voigtlander, se kterými se dal zvěčnit i Barbie dort za výlohou nedaleké cukrárny a fotku následně za pomocí patřičných chemikálií a vyvolávacího tanku přivézt na světlo světa přímo pod hraničářskou mozaikou. Ta ostatně neshlížela jen na vyvolávání médií, v pátek se pod ní rozezněl taky svérázně modifikovaný irský folk v podobě kapely Hvězda moří.

Neděle se opět nesla ve znamení vzpomínání. Petr Karlíček vzal skupinku zájemců po zaniklých ústeckých kinech, k vidění byla promítací kabina v Kulturním domě, Mumie i starý dobrý Činoherák, dříve Kino Alhambra, v jehož sále proběhla 26. dubna 1929 první produkce zvukového filmu v Československu. Večer se pak jako zakončovací film promítala Jízda, která do Hraničáře doputovala přímo z garáže režiséra Jana Svěráka, a bylo s ní podle toho náležitě zacházeno.

Vystřižené filmové políčko (nikoli z Jízdy, klid, pane Svěráku), které jsem dostal na rozloučenou, skončilo za krytem mého mobilu a nezbývá než doufat, že ho za rok při dalším ročníku festivalu budu moct vyměnit za nové.

---

Štěpán Nezbeda

Vystudoval filmovou vědu na Masarykově univerzitě v Brně, kde nyní pokračuje studiem literatury a estetiky, aby si trochu rozšířil obzory. Kromě Kinoboxu píše občas také do časopisu Full Moon. V programové radě vybírá filmy pro dokumentární festival o lidských právech Jeden svět a stará se o program a debaty s hosty v rámci jeho ústecké odnože. Věří v poznávací funkci umění.