Pod ruinami si obvykle představujeme stavby, které ztratily svůj původní účel a po letech opuštění a chátrání se postupně proměnily v pozůstatky vlastní minulosti. Výstava Ruiny: Architektura opuštěných budoucností se naopak zaměřuje na specifický druh ruin: stavby, jejichž plánovaná budoucnost se nikdy plně neuskutečnila. Zůstaly nedostavěné, případně byly dokončeny, ale nikdy nezačaly sloužit svému zamýšlenému účelu.
Stavět vždy znamená projektovat budoucnost: investovat práci, materiál, energii, půdu a finanční prostředky do předpokladu, že určitý prostor vznikne a bude užíván. Nedokončené stavby ukazují, jaké konkrétní materiální důsledky mohou mít představy o budoucnosti. Důvody mohou být velmi odlišné – od spekulativní výstavby a ekonomických krizí přes proměny politických priorit, špatné plánování, selhání veřejné správy či korupci až po postupné budování závislé na proměnlivých finančních možnostech jednotlivců a rodin.
Výstava k těmto stavbám nepřistupuje jako k problémům čekajícím na architektonické řešení. Nenavrhuje, aby byly dostavěny, přestavěny, nově využity nebo odstraněny, ale soustředí se na samotný stav nedokončenosti a na to, co vypovídá o podmínkách jejich vzniku. Prostřednictvím výzkumu, fotografie, filmu, performance a objektů téma sleduje z perspektivy architektury i současného umění.
Umělecké projekty ve výstavě obracejí pozornost k materiální povaze současných staveb, infrastruktur nebo průmyslově vyráběných předmětů. Sledují, jak dlouho přetrvávají a co se s nimi děje poté, co ztratí svůj původní účel. Rozdílná životnost organických, průmyslových a technologických materiálů přitom vytváří vlastní časové vrstvy: některé se rozkládají, jiné zůstávají v krajině po staletí. Umělecká díla tak umožňují uvažovat o současných budovách a technologických strukturách jako o představě možného konce a toho, jaké stopy v budoucnosti zanechají.
