BLOG – prostor pro mezioborový dialog a kreativitu
Způsob, jakým užíváme městský veřejný prostor, se během pandemie covid-19 výrazně proměnil. A byť to byla změna nedobrovolná, otevírá nám zároveň cestu k zdravější podobě města. Je jen otázkou, zda toho budeme schopni využít, než se oklepeme a draze vykoupenou citlivost zase ztratíme. Co jsme se díky pandemii o našich městech dozvěděli? A jaké světlo to vrhá na plánované velké rozvojové projekty v Praze?
Když se zeptáte Ústečáků na jejich rodné město nebo těch, kteří Ústí nad Labem delší dobu různorodě využívají, začne z nich většina verbálně brečet a hostilně ho nazývat nevybíravým mixem slov.
Na vyloučené lokality nebo marginalizované skupiny obyvatel se naše společnost často dívá zjednodušujícím prizmatem „je to ošklivé, nechci s tím mít nic společného“. Někdy je to dáno i zrychlenou dobou a nedostatkem času pro problémy, které se nás zdánlivě netýkají. Podporujeme a utvrzujeme tak ale složitou situaci druhých lidí, bludný kruh, ze kterého se těžko vystupuje.
Ktoré aspekty priestoru sú pre mňa v meste dôležité a čo a kto vlastne tvorí mesto a nárokuje si naň? Workshop, ktorý sme viedli v rámci výstavy Komu patří město pre ústecký Hraničář, sa venoval pochopeniu našej vlastnej pozície vo vzťahu k ostatným aktérkam a aktérom pri mestotvorbe.
Netradiční doba nás dostává do netradičních situací. Třeba když vám tu mám psát o výstavě, kterou ani nemůžete navštívit. Co ale nejde teď, může už brzy být! Věříme, že během následujících týdnů dojde alespoň k částečnému umírnění současných opatření a vy tak svou šanci dostanete. Mezitím směřujeme našeho snahy do online prostoru nebo do prostoru veřejného, který je právě tématem výstavy Komu patří město, tak buďte s námi.
Ohlédnutí za výstavou BíLá Místa a komentář k její metafoře vyloučení
Bílá místa na mapě dějin a kolektivní představivosti často znamenají mlčení a prázdno. Může to být vyhlazení jazyka, kulturních praktik, dějin a příběhů celých populací lidí. Často jde o populace disciplinované a vykořisťované prostřednictvím typu dominance, který můžeme pro nedostatek jiné terminologie nazvat bělošství (whiteness).
Před pár týdny vyšel v nakladatelství Neklid překlad knížky francouzského sociologa a filozofa Bruno Latoura Zpátky na zem: Jak se vyznat v politice Nového klimatického režimu. Latour, který se v posledních letech stal jedním z nejvýznamnějších sociálněvědních hlasů v diskuzích o antropocénu a klimatické změně, se v knize zabývá tím, jak vykročit z pasti jednorozměrné volby mezi politikou taženou buď modernizační vizí globalizace, o které dnes víme, že není ekologicky udržitelná, nebo konzervativním návratem k lokálnímu, které mobilizuje démony územního nacionalismu a pokrevnictví.
Málokdy se mi stane, že mě nějaká knížka tak vytočí, že se z toho potřebuji vypsat. Za poslední takovou zkušenost vděčím novele Vytěženej kraj od Veroniky Bendové, která vyšla vloni u nakladatelství Fra. Abych byl fér, je třeba říct, že to byla spíš ta pomyslná poslední kapka, po které vědro mojí tolerance přeteklo. Zároveň dodávám, že tu nebudu rozebírat literární kvality zmíněné knihy (i když tady bych taky pár poznámek měl), ale její téma a prostředí.
Co přinesl rok 1989 z hlediska zacházení s krajinou a znamenal mezník v rozchodu s určitým typem uvažování a praxe? A došlo k formulaci něčeho dalšího či nového? Část odpovědi mohou poskytnout tři grafy, které ilustrují transformaci optikou ekosystémů. Vypovídají o tom, že došlo k několika různým a podstatným změnám.
Nová výstava a zahájení půlročního tématu Poslední den stvoření neměly úplně nejšťastnější start. Nejtvrdší vládní opatření přišla už dva dny po jejím otevření. Novou výstavu a performance kolektivu BCAA System tak viděli účastníci konference Krajina po těžbě a pár šťastlivců, kteří se vešli do pomyslné hranice 100 návštěvníků. To ale neznamená, že uzavření Galerie Hraničář naši výstavu udusilo. Jen ji více vytlačilo do online prostoru například v podobě PDF průvodce výstavou, interaktivní mapy Těžba a rekultivace v mostecké pánvi, nahrávkách rozhovorů s umělci, chystané online prohlídky, článků na našem blogu a série podcastů zprostředkovávající slibované hosty z doprovodného programu.
Sesterskou pobočkou Českého porcelánu je jediný výrobce figurálního a ozdobného porcelánu u nás, Royal Dux Bohemia v Duchcově. Historie porcelánky sahá až do roku 1853 a její portfolio tvoří tisíce sošek s figurálními či zvířecími náměty. Za širokou nabídkou stojí řada anonymních modelérů, výtvarníků, návrhářů a designérů, z nichž dodnes zůstává známo jen pár konkrétních jmen.
Zatímco za Rakouska–Uherska byl sever jednou z nejbohatších částí země, dnes na tom není ekonomicky ani společensky příliš dobře. I tady ale existují podniky, které dodnes rozvíjejí více než stoletou tradici a navazují na ikonické výrobky, které zná celý svět.
