reflexe výstavy Pěstovat plevel, sklízet vichřici

Podtitul výstavy na webových stránkách, tedy to, k čemu se většina lidí dnešní doby dostane nejdříve, zní: „Název výstavy spojuje dvě zdánlivě paradoxní aktivity, a to aktivní udržování plevele – neproduktivní a tradičně nežádoucí rostliny – a sklízení vichřice odkazující k zužitkování silného, obvykle ničivého větru. Jak se právě plevel a vichřice pojí s myšlenkami ekofeminismu?“ A jak tedy tato dvě zdánlivá opozita s ekofeminismem souvisejí, je otázka, kterou výstava zodpovídá prostřednictvím širokého spektra vybraných děl pečlivě prozkoumaného terénu české výtvarné scény (s přesahem do českého aktivistického např. Mothers Artlovers) i aktivistického mezinárodního pole (př. Ciocia Czesia). Včetně oslovení kolektivu RFK, který působí jako křesťansko-feministické ekumenické uskupení a jehož tvorbu v roce 2020 představil brněnský Terén ve své sérii jednorázových performativních událostí Nové sady. Kolektiv RFK v tomto případě umístil na Moravské náměstí v Brně velký růžový nafukovací skákací hrad v rámci třídenní události nazvané Poslední večeře 2020. V expozici Galerie Hraničář RFK neohromuje na první pohled velkolepým, zrak poutajícím objektem, své místo zde ale rozhodně nachází. Kolektiv na sebe upozorňuje „protestním lesem cedulí“ – cedulemi, které čekají na někoho, kdo je vytáhne do ulic.

„(Ne)šťastná“ volba slov, jejich moc a není jich „moc“?

Mne ovšem napadá otázka úplně jiná – nejedná se pouze o další z boomu výstavních projektů, jež se věnují tématům jako je péče, feminismus, naše odpovědnost vůči planetě a dalším, řekla bych až „trendy“ směrům uvažování o současném světě? Aniž bych tím chtěla jakkoli rozporovat jejich palčivost, spíš naopak. Ptám se pouze po tom, zda se nechtěně nedostáváme do bodu, kdy už máme na scéně tak trochu moc velmi podobných projektů.

Ráda si čtu brožurky a veškeré textové opory výstav. Pokud ale narazím na slova jako péče, klima, začíná se u mě dostavovat lehký tik v oku. Nepovažuji se za ignoranta, veškerou problematiku spojenou s pečujícím prostředím, klimatickým aktivismem a odpovědností vůči místu, kde žiji, vnímám, a co víc, snažím se na ni brát v každodenním životě zřetel. Jen mne již trochu unavuje neustálá potřeba slov. Zasadit problémy do slov, verbalizovat je, diváka vystavovat přemýšlení nad tím, zda dělá vše správně nebo alespoň tak, jak může… mi už vlastně začíná tak trochu vadit.

Jako je všeho tak nějak moc – moc výstav, příliš různých akcí, mnoho podnětů v životě, které máme „zvládat“, stíhat, vstřebávat, tak je pro mne už příliš i varovných, aktivizujících slov – neustálého verbalizování návrhů k řešení problémů. Nutí mě to k otázce, pro jaké návštěvnictvo výstava vlastně má být? Má opravdu burcovat k akci ty, kdo už v akci jsou? A pokud ne, má k ní nabádat tak, že se čtenářstvo programu ztratí v kolekci ne právě zrovna snadno vstřebatelných pojmů? Nestačí mi slova, nestačí mi výstavy, jsou, podle mě, potřeba hlavně činy. Jak píše Elena Ferrante v jedné ze svých přednášek: „Interakce se světem… ty jsou jen a pouze naše. Ale slova – psaná forma, do níž je uzavíráme … ta ne.“ O to nebezpečí přivlastňování si slov, a tím pádem jejich rozmělňování, mi tak nějak jde. Proč si tolik přivlastňovat slova, proč raději jenom nezasadit ekologii a péči do naší každodenní životní praxe…

Přirozené prorůstání děl v instalaci, procházka pestrou „zahradou“

Opustím-li text a slova a vrátím se k realizaci výstavy, „umělectvo“, jež kurátorka Amálie Bulandrová vybrala pro prezentaci projektu, tvoří velmi kompaktní společenství. Dílčí umělecká díla spolu komunikují, žádné zbytečně nevyčnívá nad ostatní. Pobývají spolu v galerii v souladu, dobře se doplňují.

Prostor dostalo mnoho médií, ve výstavě jsou zastoupena jak sochařská díla (např. Anna Hulačová), tak audiovizuální (Jan Matýsek ad.), což i přes situování děl do více pater nebrání mému pocitu homogennosti projektu. Ráda bych ocenila fakt, že kurátorka zvolila jako jednu ze strategií konceptu výstavy zapojení mnoha kolektivů. Prostřednictvím jednoho díla nebo několika děl se tak prezentuje větší zástup „umělectva“, což považuji za množstevní, nikoli však kvalitu ohrožující úsporu, která je navíc v expozici funkční.

Zaměření na kolektivy, doprovodný program pro všechny věkové skupiny

Kolektivy se výstava snaží i vytvářet, a to prostřednictvím bohatého doprovodného programu.

Jedním z nich je workshop Roubováním k odolnosti pořádaný Tranzitem. Při setkání na workshopech dochází k častým navázáním nových přátelství a sdílení toho, co nás spojuje. Vzniká prostor pro dialog nad tématy spojenými s výstavou, zároveň také něco nového, původního, díky květinovému workshopu s platformou ekologických pěstitelů květin Výkvět.

Pro děti v rámci výstavy proběhla výtvarná dílna, kde mohly proniknout do tajů techniky plstění. Vedla ho umělkyně Enge Klinkáčková, která se dlouhodobě zabývá prací s vlnou a jejími možnostmi.

Z posledních doprovodných programů bych ráda vyzdvihla přednášku kurátorky Hany Janečkové, která doplnila přemýšlení o ekofeminismu, „děravém antropocénu“ nebo třeba plantážích pokrývajících planetu. Přednáška nabídla mimo jiné náhled na způsoby přemýšlení nad kurátorstvím jako takovým.

Slova versus „obrazy“

Závěrem se chci vrátit na začátek. Psala jsem o svém pocitu, že slov, a jakých, bylo moc. Přestože nadužívání odborných termínů, cool pojmů, bylo pro mne jako pro návštěvníka výstavy problémem, odpoutám-li se od psaného, vizuální zážitek jsem měla silný. Vystavená umělecká díla ke mně promlouvala. Ať už se jednalo o video Jana Matýska s na první pohled bizarními entitami nebo sochu bez tváře od Anny Hulačové.

Témata, kterých se výstava dotýká, mi vlastně přijdou nosná a poutavá (ať už pro kurátorku nebo pro návštěvnictvo), jen pro mne zůstává problematická jejich verbalizace prostřednictvím mnohdy většinové veřejnosti odcizených slov. Tím spíše bych ráda podtrhla výslednou realizaci výstavy. Každé předchozí patro Galerie Hraničář mne lákalo k postoupení do dalšího, výběr děl mne upoutal a prostorem příjemně mile provedl – jako hezky rozkvetlou zahradou – bez plevele (i bez vichřice).

---

Kateřina Stündlová

Studentka kurátorských studií na FUD UJEP a absolventka sdružených uměnověd na FF MU. Zajímá se o teorii umění, uměleckou kritiku a vizuální kulturu, zejména performance a loutkářství. Baví ji propojování různých uměleckých oblastí a hledání jejich přesahů.