aneb zamyšlení nad triádou: workoholismus, přetížení a vyhoření
Když slyšíte či čtete slovo „workoholismus“, co se vám vybaví? Stále prominentnější problém? Jeho definice jakožto „behaviorální závislosti“? Nebo snad stereotypní obrázek přepracovaného, týdny nevyspalého byrokrata?
Trocha teorie na uvedení do děje
Italské odbornice Greta Mazzetti, Dina Guglielmi a nizozemský odborník Wilmar Schaufeli rozdělují workoholismus na dvě složky – behaviorální a kognitivní. Behaviorální složkou označují nadměrně vykonanou práci, pojí se na fakt, že jako jiní závislí, workoholici něco dělají přílišně, což se nevyhnutelně projevuje navenek v jejich chování. Kognitivní složka se váže na vnitřní rozpoložení závislých, projevuje se kompulzivní prací, přichází nutkavá myšlenka či touha pracovat. Tyto dvě složky spolu nejen koexistují, nýbrž aktivně spolupracují. Čím více workoholici pracují, uspokojují kompulzi a tím se i „množství“ nadměrné práce zvyšuje. Vzniká zacyklení, ze kterého se lidé dostávají obtížně.
Co způsobuje závislost na práci?
Asi vás nepřekvapím, když řeknu, že neexistuje jednoznačná příčina, jedná se o kombinaci genetických, neurobiologických, osobnostních, sociálních a prožitkových faktorů.
Jak se opakovaně potvrzuje, hlavní roli ve vývoji a udržování závislostí má dopamin. Chemická látka přenášející nervové vzruchy, která navozuje pocit radosti, při závislosti dosahuje až desetkrát vyššího množství než to poskytnuté běžnými činnostmi (např. když sníme dobré jídlo). Zároveň dochází k vybudování větší tolerance vůči této úrovni dopaminu, dostavuje se potřeba mít daného zdroje více. Pokud by však proběhlo náhlé odpojení od zdroje, došlo by k podobné situaci, jako když dítěti vezmete lízátko, čímž je myšleno absolutní peklo.
Vliv na závislost má osobnost člověka, C. R. Cloninger a jeho teorie osobnosti tvrdí, že osobnost lze hodnotit ve třech rozměrech. Prvním rozměrem označuje závislost na odměně, čili míru touhy po pochvale. Druhým lačnění po podnětech, jehož extrémy jsou bezhlavé vrhání se do novot a snaha zachovat status quo. Třetí rozměr závisí na snaze vyhýbat se nepříjemnostem. Cloninger později přidává čtvrtou dimenzi – vytrvalost. Každá z těchto dimenzí má vliv na osobnost člověka, implicitně i na jeho schopnost vytvořit si závislost.
Grafika: Čarokrásno
Není workoholik jako workoholik
Neexistuje jeden modelový workoholik, dle kterého bychom mohli posoudit a vyléčit všechny. Barbara Killinger přišla v roce 2007 s teorií dělení workoholiků na tři druhy: kontrolor, uspokojovatel, narcistický kontrolor.
Pokud si profily těchto osob shrneme a zjednodušíme, dojdeme ke třem vnitřním „motivacím“ být workoholikem. Pro kontrolora jde o snahu ovládat vše, včetně svých emocí, které potlačuje skrze typický mechanismus zaboření se do práce. Uspokojovatel si nese potřebu pomáhat ostatním v naději být jimi uznán. Zatímco narcistický kontrolor věří, že je jediný, který práci dokáže odvést nejlépe, zároveň pociťuje nutnost být „jedničkou“ a opěvován vlastními podřízenými.
Dat o workoholismu v ČR zatím moc není, vypůjčím si proto studii z Norska (r. 2014). Studie zahrnuje gender, věkovou kategorii, rodinný stav, péči o dítě, vzdělání a další faktory. Převažují ženy workoholičky ve věkovém rozpětí 32–58 let, žijící ve vztahu. O dítě navíc pečuje 43 % z nich. Zastavila bych se u faktoru vzdělání, který ukazuje, že nejvíce workoholiků dokončilo studium na středních odborných učilištích (33,7 %), v závěsu jsou lidé s bakalářským titulem (31,7 %). Nejméně workoholiků se našlo mezi lidmi s titulem Ph.D. (2,2 %), po nich pak mezi lidmi s dokončeným základním vzděláním (7,8 %).
Pod workoholikem si proto nemůžeme vybavit jen jeden typ člověka pocházejícího z určitého sociálního prostředí, který pracuje v jedné dané oblasti. Workoholiky nalezneme v průřezu celou společností. Tato závislost je až nezdravě považována za pozitivní vlastnost zaměstnanců, přičemž z ní roste velký strašák. V Japonsku dochází ročně k několika případům karoshi a karo-jisatsu. Karoshi je náhlá smrt z přepracování (původ je kombinovaný – neurologický i kardiologický), karo-jisatsu označuje případy sebevražd pramenících v depresi z přepracování. Jedná se o tisíce případů ročně.
Stejně jako u jiných závislostí se jedná o záležitost plíživou a postupnou. Diane Fassel jej rozdělila na tři fáze: časnou, střední a pozdní. Téměř stoprocentně každý v životě známe alespoň workoholika v časné fázi, člověk bývá pohlcen prací „pouze“ v myšlenkách (např. se vrací k pracovním mailům po pracovní době), častěji si bere přesčasy a někdy začíná i s odmítáním dovolené. Invazivnější střední fáze se vyznačuje vytrácením sociálních vazeb, insomnií a fyzickou únavou. S pozdní fází přibývají fyzické potíže (všemožné bolesti, vysoký krevní tlak, mrtvice, infarkt). Ke snaze svou situaci změnit dochází teprve v momentech vyčerpání, dokud totiž nejde o zdraví, nebo v horším případě o život, tak „nejde o nic”.
Vytrácející se hranice mezi osobním a pracovním životem?
Pojem work-life interface popisuje obousměrný vztah mezi pracovním a osobním životem jedince. Přirozeně má mnoho podob, ideální, a spíše až idealistickou, je rovnováha, kdy složky nepřesahují své meze. Běžně dochází ke konfliktům pracovního s osobním, hranice mizí z obou stran, čímž se zvyšuje hladina stresu.
Oddělení práce od osobního života je v dnešní době těžší než kdy jindy. Prevalentnost hustle culture, neustálý tlak na člověka, aby byl produktivním znemožňuje oddělení. Pocit, možná až potřeba, být stále dostupný svým kolegům, náleží téměř všem, a není mu úniku. Chronický stres nás postupně dožene až k bodu přetížení či vyhoření.
Fenomén práce, která vede k přetížení
V předchozích odstavcích se Anna věnovala workoholismu. Dalším krokem, který nezřídka následuje, je již výše zmíněné přetížení, v horším případě syndrom vyhoření (anglicky „Burn-out“). Nelze ho bohužel přisuzovat jen plně pracujícím, často k němu dochází již u velmi mladých lidí, kteří teprve startují svou kariéru. Existují i případy, kdy se syndrom vyhoření objevuje již u studentů vysokých škol. Proto, dle mého názoru, musíme jako společnost věnovat přetíženosti, potažmo vyhoření zvýšenou pozornost.
Pohybuji se v sociální bublině lidí realizujících se v kultuře a mám pocit, že v tomto odvětví je riziko vyhoření snad vůbec největší (nebo ho alespoň mohu pozorovat ze své pozice nejviditelněji). Dalo by se polemizovat nad tím, čím to může být způsobeno – nedostatečným finančním ohodnocením, neschopností nebo i nevolí striktně rozdělovat pracovní versus osobní život, „nekončící“ prací, protože „kultura nikdy nespí“ a maily nikdy nepřestanou přicházet…
Grafika: Čarokrásno
Burn-out na různých úrovních
Jak ale píši výše, považuji syndrom vyhoření za fenomén velmi současný (ale určitě ne nijak nový). Rychlá doba s sebou nese různá rizika – když vše děláme uspěchaně, máme to brzy hotové, tudíž nám zbývá čas na další práci, zvládáme multitasking, produktivita stoupá nad 100 %. Neviditelné dobrovolné přesčasy, rozvoj nových technologií, a tudíž i práce odkudkoli, nás mentálně oddalují od naprosto přirozené věci: pauzy. Nabízí se otázka: nepřevažuje kvantita nad kvalitou? Nesedí náhodou někdy také otřepané spojení „méně je více“?
Všeobecná zdravotní pojišťovna na svém blogu zveřejnila článek o syndromu vyhoření, kde již titulek mluví za vše: „přichází nenápadně, ale ničí důsledně“. Text také uvádí, že každý pátý Čech syndromem vyhoření trpí. Souhlasím s autorem/autorkou článku, že to nejsou úplně veselá čísla. Příznaky Burn-out syndromu rozlišujeme na třech úrovních.
Na úrovni psychické můžeme podle psychologů Vladimíra Kebzy a Ivy Šolcové mezi příznaky můžeme zařadit např. výrazný pokles zájmu o témata související s profesí nebo sebelítost spojenou s intenzivním prožíváním nedostatku projeveného uznání od okolí. Člověk zasažený syndromem vyhoření omezuje činnosti pouze na rutinní postupy, stává se z něj něco jako robot, který funguje v záložním režimu. Takový člověk se postupně omezuje na užívání stereotypních frází, klišé a zkrátka až zautomatizovaného fungování.
Druhá úroveň, fyzická, obsahuje mnoho příznaků, a liší se člověk od člověka (stejně jako ta psychická). Základní z nich jsou ochablost, apatie, poruchy spánku (insomnie, časté noční buzení), celková únava organismu, časté bolesti hlavy a další. Na tělesné úrovni bývá syndrom vyhoření odhalován především psychiatry. Praktičtí lékaři nejsou schopni tyto příznaky zařadit do škatulky nějaké konkrétní nemoci, pak pacienty hojně posílají k odborníkům na psychické zdraví.
S předchozími dvěma úrovněmi úzce souvisí poslední, třetí úroveň. Psychické a tělesné příznaky mají silný vliv na úroveň sociálních vztahů, na to, jak se člověk trpící Burn-out syndromem jeví společnosti a interaguje s ní: odmítá kontakt s klienty, kolegy a kýmkoli spojeným s pracovním prostředím. Nezřídka se člověk, jenž prochází Burn-out syndromem, dostává do konfliktů. Může to souviset se skutečností, že kombinace psychického a fyzického zdraví je absolutním základem pro naše chování ve světě.
Vyhoření jako odraz doby?
Slýchám až příliš často slovní spojení: „ta dnešní doba“. Je Burn-out syndrom jeden z fenoménů, jež přiřazuje společnost dnešní době? Není to spíš tak trochu klišé? Syndrom vyhoření tu byl, řekla bych, vždy (nebo minimálně určitě ne až v posledních desetiletích). Jen se o něm nemluvilo nebo nebyl pojmenován, dobře popsán. Podle mě bychom měli být vděčni za to, že syndrom vyhoření máme dnes zmapovaný a jsme si ho dobře vědomi. Dochází tak k dřívějšímu rozpoznání u pacientů a včasnému podchycení problému. Stejné tendence má veřejnost v přístupu například k depresím. Objevují se komentáře jako: „mladá generace je slabá“, „za nás jsme na depresi neměli čas“, což považuji za škodlivé už jen pro diagnostikování těchto problémů a hlavně jejich destigmatizaci.
Syndrom vyhoření na vlastní oči, odkazy jež můžeme sledovat v uměleckých projevech
Jedním ze signálů, že tělo není v pořádku, je mnou i Annou výše zmiňovaná nespavost. Tomuto tématu se zrovna věnuje inscenace ústeckého Činoherního studia. A není jediným místem, kde se znaky přetížení a Burn-out syndromu tematizují. Toto téma rezonuje v uměleckém světě – pražské Divadlo Archa v nedávných letech uvedlo inscenaci Kolektivu Nesladim Dům bez spánku, vznikl podcast Nespavci na Radiu Wave. Relativně dostupná je kniha psychiatra a publicisty Radkina Honzáka Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření. Takových případů bychom našli opravdu hodně. Třeba blížící se výstavu v Galerii Hraničář nazvanou GOOD JOB.
GOOD JOB: Práce, volný čas, uspořádání života
Kurátorka Petra Widžová se v chystaném výstavním projektu pro hraničářskou galerii věnuje práci. Stejně jako náš text nahlíží práci z více úhlů pohledu. Přemýšlí v ní nad hodnotovým nastavením společnosti, nad trávením volného času a uspořádáním života. Není výjimkou ani v mém okolí, že si přátelé stěžují, že „nemají žádný volný čas“. Lpění na práci, nezdařilé snahy o kvalitní uspořádání života – známe to z praxe vlastně asi všichni, jen někdo méně a někdo více. Někdo si workoholismem, přetížením a Burn-outem už prošel, někdo k němu nemá daleko a někomu z nás se snad, doufejme, i vyhne. Přeji všem, abychom se dříve nebo později nemuseli v rámci dne omezit jen na robotizovaná slova: good morning, good job done and good night.
Anna Hanušová
Studentka práv na PRF MU. Ve volném čase se věnuje (především) postmoderně, ať už v literatuře, filosofii či ve výtvarném umění.
Kateřina Stündlová
Studentka kurátorských studií na FUD UJEP a absolventka sdružených uměnověd na FF MU. Zajímá se o teorii umění, uměleckou kritiku a vizuální kulturu, zejména performance a loutkářství. Baví ji propojování různých uměleckých oblastí a hledání jejich přesahů.
Počteníčko navíc, lomeno zdroje
Vladimír Kebza, Iva Šolcová: Syndrom vyhoření
https://szu.cz/wp-content/uploads/2023/12/syndrom_vyhoreni1998.pdf
https://www.vzp.cz/o-nas/aktuality/syndrom-vyhoreni-prichazi-nenapadne-ale-nici-dusledne
Divadlo Archa, Kolektiv Nesladim: Dům bez spánku
https://divadloarcha.cz/cz/projects/detail/25/kolektiv-nesladim-dum-bez-spanku
Podcast Radia Wave Nespavci
https://wave.rozhlas.cz/nespavci-8916021
Výstava GOOD JOB v Galerii Hraničář
https://hranicar-usti.cz/program/good-job/
Odborný článek o vzniku workoholismu Are Workaholics Born or Made? Relations of Workaholism With Person Characteristics and Overwork Climate (Greta Mazzetti, Wilmar Schaufeli, Dina Guglielmi): https://www.wilmarschaufeli.nl/publications/Schaufeli/432.pdf#page23
Klasifikace workoholiků a případové studie Classifications of People Addicted to Work, Treatment and Measurement of Workaholism – A Case Study (Małgorzata Dobrowolska, Bernadetta Izydorczyk): https://revistia.com/files/articles/ejes_v3_i2_17/Malgorzata.pdf#page23
Novozélandský dokument The Respectable Addiction (44 minut, r. 2003)
https://www.nzonscreen.com/title/the-respectable-addiction-2003
Norská studie o výskytu workoholismu The Prevalence of Workaholism: A Survey Study in a Nationally Representative Sample of Norwegian Employees (Cecilie Schou Andreassen): https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0102446
