BLOG – prostor pro mezioborový dialog a kreativitu
Ústecký kulturní dům navržený manželi Láchovými je dnes už přes šedesát let fungující budovou s nespornými architektonickými kvalitami. Úvahy nad možným umístěním kulturního zařízení ve válkou značně pošramoceném centru města se však objevily hned po konci druhé světové války (viz např. Severočeká Mladá fronta II, 3. 2. 1946, s. 3). Soutěž na novou radnici, která proběhla v roce 1947, přinesla sloučený program radnice s kulturním domem.
Proč se Ústecký region, ne příliš vzdálený od Krušných hor zaměřuje na těžbu lithia? Můžeme se jako společnost aktivně zasadit o to, aby těžba lithia a obchod s lithiem dodržovali nejen morální, ale i ekologické standardy? A nebyl by život snazší, kdyby lithium zůstalo ukryté hluboko pod povrchem planety Země? Procesu zpracování lithia na vybraných místech ve světě se zaměřila výstava Symptomy budoucnosti (14/9/2024–16/2/2025) uskutečněná v Galerii Hraničář.
V knize Tichá dřina pojednává Kateřina Nedbálková o dělnících a dělnictví v rámci továrny Tomáše Bati a na vesměs opěvovaného průmyslníka poskytuje kritický pohled. Tomáš Baťa ve své době patřil s Johannem Schichtem mezi nejznámější a nejdůležitější průmyslníky. Na tyto velikány, kteří jsou dodnes součástí symbolu československého hospodářského vývoje, je potřeba nahlížet i kritičtějším okem. Inspirována publikací Nedbálkové jsem se rozhodla pokusit zprostředkovat pohled na Schichta, který ho nezvelebuje.
Aktuální výstava v Galerii Hraničář se týká práce. Jak už i kurátorka, Petra Widžová, v úvodu jedné z komentovaných prohlídek, říká – na to, co z nás jednou bude, se ptáme už ve školce. Kéž by ta vysněná práce, na kterou si jako děti hrajeme, odpovídala v budoucnu našim dětským představám. Ke svým vzpomínkám na předškolní léta se vrací jedna z umělkyň. Barvičkami na sklo Anna Štefanová v oknech Hraničáře demonstruje zkušenostmi nezatěžkanou naivitu, s níž jako děti o zaměstnání přemýšlíme.
aneb zamyšlení nad triádou: workoholismus, přetížení a vyhoření
Když slyšíte či čtete slovo „workoholismus“, co se vám vybaví? Stále prominentnější problém? Jeho definice jakožto „behaviorální závislosti“? Nebo snad stereotypní obrázek přepracovaného, týdny nevyspalého byrokrata?
reflexe výstavy Pěstovat plevel, sklízet vichřici
Podtitul výstavy na webových stránkách, tedy to, k čemu se většina lidí dnešní doby dostane nejdříve, zní: „Název výstavy spojuje dvě zdánlivě paradoxní aktivity, a to aktivní udržování plevele – neproduktivní a tradičně nežádoucí rostliny – a sklízení vichřice odkazující k zužitkování silného, obvykle ničivého větru. Jak se právě plevel a vichřice pojí s myšlenkami ekofeminismu?“ A jak tedy tato dvě zdánlivá opozita s ekofeminismem souvisejí, je otázka, kterou výstava zodpovídá prostřednictvím širokého spektra vybraných děl.
Už nějakou dobu máme důkazy o klimatické krizi přímo před očima. Jak čelit tomuto depresivního pohledu, kdy navíc vidíme, že její dopady nejsou rovnoměrné a ještě prohlubují stávající nerovnosti? Jednou z možných odpovědí může být ekofeminismus, který se zaměřuje především na spojitosti týkající se útlaku žen a vykořisťování přírody. Možná to jsou právě narůstající nerovnosti a všudypřítomnost dopadů klimatické krize, kvůli kterým se v poslední době ekofeminismus dostává do veřejného povědomí a prostoru nejen jako praxe, ale také jako teorie.
„Imaginace je schopnost představit si, jak by věci mohly fungovat jinak a lépe,“ uvádí kurátorka výstavního projektu Kořínky míří dolů, rostlinka stoupá vzhůru, Maro Kraus Hajrapetjan. Galerie Hraničář pokračuje ve své „nerůstové“ výstavní dramaturgii a šestiměsíční galerijní program dedikuje projektu vycházejícímu z principů kritické pedagogiky
a transformativního vzdělávání.
Jak se vypořádat s psychologickou reakcí na ztráty způsobené změnou klimatu nebo ničením životního prostředí? Návštěvníky galerie otázkou provedla role-playing game „Hraničář“ umělců Jana Boháče a Viktora Dedka.
Gamifikace může být jak užitečná, tak nebezpečná. Záleží jen na tom, jak ji využijeme. Její dvousečnost je právě tím, co by nás mělo motivovat k tomu ji zkoumat.
Čas v Hraničáři ubíhá dost svérázným způsobem. Vlastně ho asi nejlépe změříte na výstavní/tematické cykly. A protože už brzy začne cyklus nový (Gamifikace, 22. 2. 2022), tak se ještě naposledy ohlédněme za tím, který právě skončil.
Netradiční doba nás dostává do netradičních situací. Třeba když vám tu mám psát o výstavě, kterou ani nemůžete navštívit. Co ale nejde teď, může už brzy být! Věříme, že během následujících týdnů dojde alespoň k částečnému umírnění současných opatření a vy tak svou šanci dostanete. Mezitím směřujeme našeho snahy do online prostoru nebo do prostoru veřejného, který je právě tématem výstavy Komu patří město, tak buďte s námi.
