BLOG – prostor pro mezioborový dialog a kreativitu
Budoucnost je inherentně nejistá. Nepřekvapivé tvrzení, které se ale součástí institucionálního a korporátního statu quo stalo až v druhé polovině 20. století: pokročilé výpočetní technologie využívané v kontextu klimatického modelování, vojenského strategického plánování nebo při odhadech volebních výsledků ukázaly, že budoucnost není jen jedna, ale že je jich potenciálně mnoho.
Doménou současné architektury je její absence jasných pozic a stanovisek – forma určité neoliberální lhostejnosti nahrazuje emancipační a edukativní ideje modernismu, přestože tempo technologických inovací konstantně roste. O to důležitější potom může být sledování autorských východisek staveb a stavebních souborů vznikajících často navzdory objednávce jejích zadavatelů na pozadí státního socialismu.
Citace z intermediální prostorové instalace Tvary péče (2025) audio-dokumentaristky Martiny Pouchlé a kolektivu 4AM, která byla poslední půlrok součástí výstavy TABULA FRACTA: zranitelnost architektury mezi únorem a listopadem v Galerii Hraničář, se dotýká fenoménu, jemuž je v poslední době věnována stále větší pozornost.
Ateliér architektury I / Andrew Kiel, as. Jakub Herza, as. Viktória Mravčáková: Ústí nad Labem: Hledání prostor ekologické a sociální nespravedlnosti, jak se může stát Ústí nad Labem dobrým místem pro život pro všechny.
Zanedlouho tomu bude rok, kdy jsme spolu s kolektivem Galerie Hraničář začali krok za krokem tvarovat výstavu zaměřenou na veřejný prostor Ústí nad Labem – především na jeho problematické aspekty a možnosti zapojování veřejnosti do spoluutváření jeho budoucnosti. Ač se naše debata na počátku stáčela především k velkým a složitým výzvám, jakými bezesporu jsou tvorba nového územního plánu nebo stavba vysokorychlostní železniční trati skrz Ústí, velmi záhy nám bylo jasné, že to, co chceme veřejnosti nabídnout.
Ústecký kulturní dům navržený manželi Láchovými je dnes už přes šedesát let fungující budovou s nespornými architektonickými kvalitami. Úvahy nad možným umístěním kulturního zařízení ve válkou značně pošramoceném centru města se však objevily hned po konci druhé světové války (viz např. Severočeká Mladá fronta II, 3. 2. 1946, s. 3). Soutěž na novou radnici, která proběhla v roce 1947, přinesla sloučený program radnice s kulturním domem.
Proč se Ústecký region, ne příliš vzdálený od Krušných hor zaměřuje na těžbu lithia? Můžeme se jako společnost aktivně zasadit o to, aby těžba lithia a obchod s lithiem dodržovali nejen morální, ale i ekologické standardy? A nebyl by život snazší, kdyby lithium zůstalo ukryté hluboko pod povrchem planety Země? Procesu zpracování lithia na vybraných místech ve světě se zaměřila výstava Symptomy budoucnosti (14/9/2024–16/2/2025) uskutečněná v Galerii Hraničář.
V knize Tichá dřina pojednává Kateřina Nedbálková o dělnících a dělnictví v rámci továrny Tomáše Bati a na vesměs opěvovaného průmyslníka poskytuje kritický pohled. Tomáš Baťa ve své době patřil s Johannem Schichtem mezi nejznámější a nejdůležitější průmyslníky. Na tyto velikány, kteří jsou dodnes součástí symbolu československého hospodářského vývoje, je potřeba nahlížet i kritičtějším okem. Inspirována publikací Nedbálkové jsem se rozhodla pokusit zprostředkovat pohled na Schichta, který ho nezvelebuje.
Aktuální výstava v Galerii Hraničář se týká práce. Jak už i kurátorka, Petra Widžová, v úvodu jedné z komentovaných prohlídek, říká – na to, co z nás jednou bude, se ptáme už ve školce. Kéž by ta vysněná práce, na kterou si jako děti hrajeme, odpovídala v budoucnu našim dětským představám. Ke svým vzpomínkám na předškolní léta se vrací jedna z umělkyň. Barvičkami na sklo Anna Štefanová v oknech Hraničáře demonstruje zkušenostmi nezatěžkanou naivitu, s níž jako děti o zaměstnání přemýšlíme.
aneb zamyšlení nad triádou: workoholismus, přetížení a vyhoření
Když slyšíte či čtete slovo „workoholismus“, co se vám vybaví? Stále prominentnější problém? Jeho definice jakožto „behaviorální závislosti“? Nebo snad stereotypní obrázek přepracovaného, týdny nevyspalého byrokrata?
reflexe výstavy Pěstovat plevel, sklízet vichřici
Podtitul výstavy na webových stránkách, tedy to, k čemu se většina lidí dnešní doby dostane nejdříve, zní: „Název výstavy spojuje dvě zdánlivě paradoxní aktivity, a to aktivní udržování plevele – neproduktivní a tradičně nežádoucí rostliny – a sklízení vichřice odkazující k zužitkování silného, obvykle ničivého větru. Jak se právě plevel a vichřice pojí s myšlenkami ekofeminismu?“ A jak tedy tato dvě zdánlivá opozita s ekofeminismem souvisejí, je otázka, kterou výstava zodpovídá prostřednictvím širokého spektra vybraných děl.
Už nějakou dobu máme důkazy o klimatické krizi přímo před očima. Jak čelit tomuto depresivního pohledu, kdy navíc vidíme, že její dopady nejsou rovnoměrné a ještě prohlubují stávající nerovnosti? Jednou z možných odpovědí může být ekofeminismus, který se zaměřuje především na spojitosti týkající se útlaku žen a vykořisťování přírody. Možná to jsou právě narůstající nerovnosti a všudypřítomnost dopadů klimatické krize, kvůli kterým se v poslední době ekofeminismus dostává do veřejného povědomí a prostoru nejen jako praxe, ale také jako teorie.
