BLOG – prostor pro mezioborový dialog a kreativitu
V pátek 26. dubna začal v prostorech již tak příjemně analogového Hraničáře vylepšených rozmístěnými kinařskými artefakty 0. ročník třídenního Analog Festu zaměřeného na fyzická média. O tom jaké to bylo z pohledu návštěvníka se dozvíte v tomto článku.
Již 129 let baví biograf miliardy lidí po celém světě. Čelil příchodu televize, videokazet, DVD či streamovacích platforem a stále má co nabídnout. Nejen že můžete vidět čerstvé filmy, ale to kouzlo velkého plátna, kvalitního zvuku a sdílení emocí je nepřenosné. Nehledě na to, že v Hraničáři si jej užijete s oblíbeným drinkem v ruce. Pojďme tedy na červnový výběr z hroznů.
Aktuální výstava v Galerii Hraničář se týká práce. Jak už i kurátorka, Petra Widžová, v úvodu jedné z komentovaných prohlídek, říká – na to, co z nás jednou bude, se ptáme už ve školce. Kéž by ta vysněná práce, na kterou si jako děti hrajeme, odpovídala v budoucnu našim dětským představám. Ke svým vzpomínkám na předškolní léta se vrací jedna z umělkyň. Barvičkami na sklo Anna Štefanová v oknech Hraničáře demonstruje zkušenostmi nezatěžkanou naivitu, s níž jako děti o zaměstnání přemýšlíme.
Dostal jsem od šéfa Aleše Bárty úkol, abych se rozepsal o projekcích kina Hraničář, co nás i vás čekají v květnu. Už to odkládám nějaký ten den, ale dnes už bych to měl napsat a Alešovi poslat. Odkládám to proto, že pořádně nevím, kde bych začal. A taky proto, že jsem takovej posmutnělej, jak se filmům u nás v kině v průběhu dubna nedaří dostat vás do kina. Konzultuju to pořád s kamarádama, s kolegama. Prý je to všude stejné, léto přišlo brzo, lidi chtějí sedět venku na zahrádce a slunit se. Ale jak je možný, že nechodí ani teď, když je venku zima a na zahrádce se sedět nedá. Co děláme blbě?
Dubnové kino vám přinese smršť premiér, novinek i počínajících legend stříbrného plátna. Také jsme přichystali jednu specialitu, přímý přenos divadelního představení Dejvického divadla. Ale než jsem se dostal k tomuto textu, tak je představení vyprodáno. Snad to příště stihnu. No nic. Pojďme tedy na to, co by vám rozhodně nemělo uniknout a na co jsou stále volné vstupenky.
aneb zamyšlení nad triádou: workoholismus, přetížení a vyhoření
Když slyšíte či čtete slovo „workoholismus“, co se vám vybaví? Stále prominentnější problém? Jeho definice jakožto „behaviorální závislosti“? Nebo snad stereotypní obrázek přepracovaného, týdny nevyspalého byrokrata?
S novým rokem přišla do českých kin čerstvá várka filmů hodných pozornosti. Kromě výběru severských snímků na diváky oblíbené přehlídce Scandi se promítá novinka řeckého režiséra Jorgose Lanthimose a producentky a herečky Emmy Stone, která si ve filmu zahrála i hlavní roli. Stone s až neuvěřitelně velkou profesionalitou zvládla v průběhu snímku budovat velmi rozporuplný charakter Belly, dívky, kterou riskantní operací vrátil do života podivínský doktor Godwin Baxter, a jejíž postava prochází enormním vývojem.
Již samotná cesta z pražského Hlavního nádraží na festival bývá vždy sama o sobě svátkem. Původně jsem zamýšlel cestovat s přáteli ze sdružení Xaoxax, ale domluva s umělci nebývá nejjednodušší a do společně zvoleného vlaku nedorazili. O to větší překvapení mě čekalo na první zastávce, kde si do mého vagónu přistoupila jedna z hvězd letošního FIKU, docentka Michaela Kukovičová.
Březen v Hraničáři patří již tradičně filmům s hvězdnou aurou. Asi vás teď napadne, co to je? Odpověď je snadná. Toto označení nesou snímky, které jsou nominovány nebo již obdržely některé z prestižních filmových ocenění (Zlatý glóbus, Ceny Akademie – Oscars či Český lev). Chceme těmto hvězdným bijákům dát ještě jednou možnost ukázat se na velkém plátně, než je pohltí streamovací platformy. A vězte, že bude na co koukat. Ale nebojte, bude prostor i na premiéry a legendy kinematografie.
reflexe výstavy Pěstovat plevel, sklízet vichřici
Podtitul výstavy na webových stránkách, tedy to, k čemu se většina lidí dnešní doby dostane nejdříve, zní: „Název výstavy spojuje dvě zdánlivě paradoxní aktivity, a to aktivní udržování plevele – neproduktivní a tradičně nežádoucí rostliny – a sklízení vichřice odkazující k zužitkování silného, obvykle ničivého větru. Jak se právě plevel a vichřice pojí s myšlenkami ekofeminismu?“ A jak tedy tato dvě zdánlivá opozita s ekofeminismem souvisejí, je otázka, kterou výstava zodpovídá prostřednictvím širokého spektra vybraných děl.
Jak je únor krátký, tak je plný filmů. Možná až rekordně plný, aspoň já tedy bohatší nepamatuju. Když by někdo tvrdil, že si nevybere, tak pak nevím, co mu nabídnout. Životopisný film? Ano, máme. Českou klasiku? Jasně, máme. Artové novinky? Ale ano. Severské filmy? Tak určitě. A byl by velkofilm? Jasně. Premiéry máte? Máme. Ale záznam koncertu, to už nemáte. Ale jo, máme. A dokument? A animáky od Studia Ghibli? Milý pane, v únoru všechno máme. Jen se přijďte přesvědčit.
Přelom roku je časem bilancování a nových začátků. Pro to mi nejprve dovolte malé ohlédnutí za končícím rokem. Nejen tato sezóna, ale hlavně vy návštěvníci jste byli báječní. Jen díky vám se stává z temné síně místo zázraků pohyblivého obrazu. Děkujeme vám za přízeň a věřte, že každá naplněná projekce je pro nás radostí, ale také závazkem. A tak v té nadcházející sezoně se můžete těšit na programové stálice, ale i novinky a experimenty, jakým bylo třeba propojení němého filmu a živé hudby.
