Na samém závěru června proběhl druhý ročník Ústeckého Pridu. Poprvé se tak podařilo sestavit tým, jehož jsem byla
i já součástí. Scházeli*y jsme se pravidelně během předchozích měsíců, abychom celou akci připravili*y. Jak celý festival probíhal a proč je vůbec potřeba takové akce pořádat?
To se vám pokusím v tomto článku „vybarvit“.

Čtenářstvo, pro které je akceptace LGBTQA+ (lesby, gayové, bisexuálové, trans*, queer a asexuální lidé) osob samozřejmostí, možná napadne otázka, zda už akcí na podporu této menšiny není dostatek
a zda má smysl tvořit další. Jenže realita mimo naši pečující a respektující bublinu je bohužel stále jiná. Je těžká, hořká, plná předsudků a nenávisti. Hate speech, neboli nenávistné komentáře, neminuly na sociálních sítích ani Ústecký Pride. A bohužel čím dál častěji se tyto projevy přetváří i v reálné násilí. Nemusíme pro jejich příklady chodit ani nijak daleko. Střelba před gay barem Tepláreň v Bratislavě se udála minulý rok v říjnu a zemřeli během ní dva nevinní lidé. Z této události mrazí dodnes a její dopady budou v životech queer lidí rezonovat ještě dlouho. 

To, že se střelba odehrála v hlavním městě evropského státu, značí,
že není bezpečno ani na místech, kde by to mělo být již samozřejmostí. O to více je potřeba vzájemná podpora LGBTQA+ lidí, a to nejen
ve velkých městech. Donedávna byla podpora v České republice centralizovaná v Praze a neexistovaly žádné alternativy. To se (nejen) náš ústecký kolektiv snaží změnit. Při jeho zakládání nám byl inspirací například Ostravský prajd či pražský alternativní Alt*Pride. Právě jejich komunitní přístup a nekomerční financování nám jsou sympatické a v našem fungování jsme se vydali*y stejnou cestou.

Týdenní queerojízda!

Potřeba vybalancovat všechny negativní zážitky a emoce je jedním z hlavních hnacích motorů k pořádání Ústeckého Pridu. Cílem bylo,
je a bude tvořit bezpečné zázemí pro všechny queer (zastřešující oslovení lidí, kteří se neidentifikují jako heterosexuální či cisgender) osoby. Safe space bylo také heslem minulého „zkušebního“ ročníku. Probíhal ve dvou dnech na dvou místech v Ústí – čajovně U vysmátý žáby a v Hraničáři. Akce se setkala s velmi pozitivními ohlasy a to nás motivovalo letošní ročník ještě více „vybarvit“.

Rozhodli*y jsme se proto naplánovat program letošního Pridu na celý týden – a to ten poslední červnový od 24. do 30. června. Cíleně jsme tímto termínem odkazovali*y na Stonewallské nepokoje, které odstartovaly důležité společenské změny. V čele těchto protestů stáli*y většinou lidé, kteří bývají v současnosti samotnou LGBTQA+ komunitou opomíjeni (trans* osoby, drag queens a kings, people of colour) a právě díky nim máme současná práva. Ač je tomu více než 50 let a společnost se v mnohém posunula, zdaleka nemají queer osoby ve společnosti rovné postavení a je mnoho věcí, za které je potřeba bojovat i nadále. 

A teď už k té naší týdenní krasojízdě! Mnoho akcí jsme organizovali*y s externími spolupracovníky, a to nejen z Ústeckého kraje. První neoficiální den proběhl v Drážďanech, kde několik z nás navštívilo spřátelený Dresden Queer Pride. Spolupráce s nimi nadále pokračuje a ještě na podzim tohoto roku proběhne společná akce v Ústí v rámci projektu Dnů české a německé kultury. 

První (už oficiální) den Ústeckého Pridu se konal Děčíně ve spřáteleném Družstvu Racek. Zde jsme promítali*y film Strachy v nás (režije Łukasz Ronduda, Łukasz Gutt), který byl natočen podle skutečného příběhu queer umělce Daniela Rycharského žijícího na vesnici v Polsku. 

Na druhý den, tedy pondělní odpoledne, jsme naplánovali*y hraní fotbálku na Parteru v centru Ústí nad Labem. Spolupracovali*y jsme s místní sítotiskovou dílnou U Pavouka, kterou má na starosti Adéla Bierbaumer a Mára Fanta. Zde si hráčstvo mohlo před utkáním ozdobit své dresy barevnými potisky. Akci vystihl*a Elle, člen*ka Ústeckého pridu. „Nejvíc jsem si užil*a akci, která jsem si myslel*a, že mě bude bavit nejmíň, a to byl fotbálek s místníma děckama. Byl pořádnej pařák, hodně pohybu a kýbl vody na zchlazení.“ 

V úterý, tedy třetí den, se konalo hned několik akcí. David Mirský, který studuje na místní Fakultě umění a designu, se postaral o hlasový workshop. Dále následovalo odpočinkové hraní deskových her a večer
se v amfiteátru univerzitního kampusu promítal dokumentární film Lidi za účasti režiséra*ky Kateř Tureček. S Kateř poté probíhala i diskuse.

Středa byla věnována umění. Své fotografie vystavily v prostorech Čajky Elis Kondelíková se svou sérií „Než se vdáš, tak se ti to zahojí” a Barbora Bahlsenová s fotografickým westernem „Pomsta jí sluší”.
Zabývaly se feministickými a queer tématy.

Čtvrtek byl věnován čtení. Před večerní autorskou poezií proběhl čtenářský kroužek pro (nejen) cis muže o tom, jak nezahořknout. Vedl ho Mikuláš Černík. Poetičtější část večera se pak přesunula do čajovny U vysmátý žáby, která je naším již tradičním hostitelem. Organizoval*a ho Elle. „Měl*a jsem na starost čtvrteční večerní program.
Už jsme to letos dělali*y podruhé a zatím to pokaždé vyšlo krásně. Hodně lidí se zúčastnilo i otevřené výzvy k přečtení vlastní tvorby. Sam*a píšu, baví mě moderovat a dávat prostor queer básnictvu.“

V pátek pak Ústecký Pride vygradoval v Hraničáři, který nám poskytl zázemí na celý den.
Prostor dostal nejprve serióznější program – se členkami brněnského kolektivu plusko+ jsme četli*y pasáže z knihy Za hranice genderové binarity, jejímž autorem je Alok Vaid-Menon. Následně jsme o tématech z knihy diskutovali*y. Poté už přišel na řadu tanec a hlavně kvíření! Jedním z cílů akce totiž bylo podle člena*ky Enge „abychom rozkvířili*y Ústí”. V rámci hudebního programu se jako první představil*a Wodehn se svým bedroomtrapem.
Nechyběla ani draq show, o kterou se postarala Miss Chief a teplická Mara Del G. Mezi djs zahráli*y například Eloy z Drážďan či člen*ka Ústeckého Pridu Kája pod pseudonymem HrrHrrrrHrrr.

I přesto, že jsou queer lidé velmi rozmanití, spojuje je touha po klidném a bezpečném životě. Chtějí se prostě jen cítit jako lidi. Lidi, co mají rovná práva, nejsou odsuzováni za to, koho drží na ulici za ruku, co mají na sobě nebo jakými zájmeny se oslovují.
Chtějí mít možnost svou lásku symbolicky stvrdit a ne se chodit registrovat jako auta.

Tíživých věcí, o kterých je potřeba mluvit, je nevyčerpatelně mnoho.
To nás motivuje k tomu se sdružovat a angažovat se. I přes občasná zaškobrtnutí a organizační faily v našem týmu Ústeckého Pridu zůstal hřejivý pocit. Díky mnohým pozitivním ohlasům a nad rámec splněné sbírce na Doniu víme, že naše aktivita má smysl. A to je fajn:)

PS: A taky existují bezpečná místa (v ne tak úplně bezpečných městech) jako je Veřejný sál Hraničář, který poskytuje zázemí nejen Ústeckému Pridu. Díky za něj!!

V textu je použit genderově neutrální jazyk, který respektuje a uznává různorodost lidí. 

---

Marie Šrajerová

Studentka Fakulty umění a designu na UJEP, fotografka, členka kolektivu Ústecký Pride.