Radikalita ve filmu: Lanthimosovi Chudáčci nabourávají hranice divákovy ochoty, na co se (a jak dlouho) ještě chtít dívat
S novým rokem přišla do českých kin čerstvá várka filmů hodných pozornosti. Kromě výběru severských snímků na diváky oblíbené přehlídce Scandi se promítá novinka řeckého režiséra Jorgose Lanthimose a producentky a herečky Emmy Stone, která si ve filmu zahrála i hlavní roli. Stone s až neuvěřitelně velkou profesionalitou zvládla v průběhu snímku budovat velmi rozporuplný charakter Belly, dívky, kterou riskantní operací vrátil do života podivínský doktor Godwin Baxter, a jejíž postava prochází enormním vývojem.
Staré pořádky zobrazené v černobílém hávu
Postava Belly Baxter se v průběhu filmu značně vyvíjí. Na začátku snímku, a po docela dlouhou dobu jeho plynutí, se setkáváme pouze s černobílým laděním, které se ale zásadně změní právě se zlomem v Bellyině vývoji. Když se Bella rozhodne pro opuštění bezpečného místa k životu, jež měla v domě doktora Baxtera, a podnikne cestu za dobrodružstvím s právníkem Duncanem Wedderburnem (Mark Ruffalo), ladění snímku se překlápí do barev. Efektně tím Lanthimos dosahuje předělu mezi jejím „minulým“ životem a tím současným, novým, plným poznání. Stoneové postava se překvapivě rychle učí společenským zvykům, získává zkušenostmi vlastní názor na svět. Z nevinné, poměrně nevyvinuté dívky, se stává svéprávná mladá žena s názorem. Z „chudáčka“ (dívky, která prošla operací, kdy došlo k výměně jejího mozku za mozek nenarozeného dítěte) dospěla do osobnosti, která se nebojí okolí ukázat, jestli náhodou „chudáčky“ nejsou často spíše oni. Přestože k tomu vede cesta dlouhá, plná obsedantního sexu zobrazovaného na plátně otevřeně, bez jakékoli cenzury, což mne místy divácky popuzovalo.
Dlouhá a náročná podívaná
Film je mnohovrstevnatý a narativní linka důkladně promyšlená. Přesto by mu neuškodilo, kdyby v některých scénách došlo k proškrtání scénáře. Těžko usledovatelný snímek trvá skoro dvě a půl hodiny, což mu ubírá na tempu a náboji. Lanthimos pracuje s vypointováním scén velmi důsledně, proto by cokoli z filmu ubrat nebyl úkol lehký. Přece jen ale ve scénách odehrávajících se na lodi sledujeme některé ne zcela podstatné momenty pro narativ celého filmu – když Belle černošský mladík ukazuje otročící děti a ona jim naivně pošle všechny peníze přes posádku lodi.
Podobně divácky náročné jsou i ostatní režisérovy filmy. Za všechny slouží jako dobrý příklad Špičák (2009). Obrovský, krásný dům, s velkou zahradou, obývá naoko dokonalá rodina. Tři děti – dvě podobně staré sestry a jejich starší bratr, mají vše pod nosem. Až na tu zásadní, a tak potřebnou věc, svobodu. Otec rodiny drží ostatní členy rodiny striktně uzavřené pouze na metrech čtverečních jejich pozemku. Nechodí ven, dospívající děti se vzdělávají doma, nejsou v kontaktu se svými vrstevníky, nikdy nevykročí za plot zahrady. Nabízí se otázka, jak může jejich otec tak maximální oddělení od reality tam venku udržet? Překvapivě se mu to dlouho daří na výbornou. Dokud jedno ze zmanipulovaných děvčat nezačne trochu racionálně přemýšlet nad situací, v níž se rodina nachází. Dovede ji k tomu mimo jiné rodiči vynucený pohlavní styk s jejím (vlastním!) bratrem. Po incestním zážitku tolik převáží její rozhodnutí dostat se z rodinného pekla ven do světa, že si schválně, velmi drsným způsobem, vyrazí zub. Špičák, který dívčin otec popisuje jako zub, jenž „až vám vypadne, budete moci vykročit mimo domov“. Dívka se se zkrvavenou čelistí rozeběhne k otcovu autu, vleze si do kufru, kde zůstane do rána, kdy otec opouští bránou pozemek. Film končí pohledem, jak přijíždí muž autem do práce. Jak dívka zavřená v kufru, skončila, už se nedozvíme.
Mezi člověkem a zvířetem
Aby ale upozornění na mnou vnímanou radikalitu neskončilo u dvou filmů, zmíním ještě snímek Humr (2015). Ten se, při porovnání s otevřenými sexuálními scénami z Chudáčků a toxicitou rodinného prostředí ve Špičáku, může zdát vcelku „normální“. Jenže poukazuje na, v dnešní době, poměrně běžnou situaci: dospělí, nezadaní lidé nenacházejí pro sebe odpovídající partnery. Vysmívá se zde Lanthimos dnešním vztahům? V Humrovi si postavy mají najít partnery do 45 dnů, jinak se musí proměnit ve zvíře (které si sami vyberou). Už v této příběhové lince shledávám jistou radikalitu. Pohrávání si s tématem člověk versus zvíře, co je lidské, co zvířecí, jak nás mohou ovlivňovat pudy. Režisér nás systematicky zkouší, nad čím se chceme v kontextu našich životů zamýšlet.
V mezích mezi člověkem a zvířetem, když to lehce zjednoduším, se pohybujeme ve všech třech zmíněných Lanthimosových filmech. Humr přímo na podobnosti lidí a zvířat poukazuje, ve Špičáku se členové rodiny chovají zvířecími způsoby (včetně scény, kdy dojde ze strany jednoho z dětí k surovému zabití zvířete) a Chudáčci sledující proměnu Belly z nevinného „zvířátka“ v mladou, sebevědomou ženu.
Kateřina Stündlová
Studentka kurátorských studií na FUD UJEP a absolventka sdružených uměnověd na FF MU. Zajímá se o teorii umění, uměleckou kritiku a vizuální kulturu, zejména performance a loutkářství. Baví ji propojování různých uměleckých oblastí a hledání jejich přesahů.
