Cesta může být cíl

Již samotná cesta z pražského Hlavního nádraží na festival bývá vždy sama o sobě svátkem. Původně jsem zamýšlel cestovat s přáteli ze sdružení Xaoxax, ale domluva s umělci nebývá nejjednodušší a do společně zvoleného vlaku nedorazili. O to větší překvapení mě čekalo na první zastávce, kde si do mého vagónu přistoupila jedna z hvězd letošního FIKU, docentka Michaela Kukovičová. Protože jde o workoholičku, nelenila a hned po překročení hranic hlavního města vzala pero, tužku a pastelky. Po průjezdu kolem mělnické elektrárny jsem si všiml, že jejím záměrem není zachytit krásy českého industriálu, roztocký či liběchovský letní byt dr. Franze Kafky či máchovský Radobýl v oparu chemiček z holdingu expremiéra Andreje B., ale že si tropí kresebná šprťouchlata z jednoho spolucestujícího. Nu což, akademický svět je vůči svému okolí krutý a bezohledný!

Cesta z nádraží do festivalového Hraničáře se samozřejmě nemohla obejít bez dvou zastávek: paní docentka se rozněžnila pohledem na největší venkovní mozaiku v Evropě a srdce cyklistů pak vždy zaplesá na betonovou halu zasedací místnosti KV KSČ, protože právě pod ním se vynoří vzpomínka na památný cyklistický závod adrenalinovým sešupem na horských kolech.

Sobota 25. listopadu 2023

Po příjezdu jsme se vydal na setkání s hlavní hvězdou festivalu, docentem Julianem Fiebachem. Dílna se odehrávala v tvůrčím duchu a – to považuji za největší klad – nebylo poznat, kdo z účastníků kreslí svůj první komiksový strip a kdo má v kreslení profesionální školení a ambice. Jeho výstava se nemohla konat jinde než v pohostinství Hamburg. Pravda, půlnoční vernisáž není zcela standardní čas, ale tento neformální prostor na druhou stranu umožňuje přímou konfrontaci. Obstojí silná kresba i v takovém extrémním prostředí? Jeho stripy vydané i knižně pod názvem „Work“ nejenom zachycují prostředí reálného kapitalismu prvních desetiletí 21. století, ale navíc se pokouší podívat i pod pokličku tzv. procesů. Na rozdíl od, na tuzemské scéně tisíckrát ústně proklamované, soudržnosti a pohledu na ty slabší v postkapitalistické společnosti Julian Fiebach své postoje nedeklaruje, ale zhmotňuje. A že je pohled z perspektivy slabších, prohrávajících a zdánlivě sysifovsky bojujících prodchnut duchem životní radosti se pak rozumí samosebou. Že autor dospěje k radikální čisté kresbě, humor použije jako jeden ze zdrojů života samotného a jak náhodný, tak i školený divák si odnese úder do obličeje, je v takovém světě jen vedlejším produktem.

Prostor sítotiskové dílny U Pavouka se nalézá v koridoru mezi panelovými domy. Zde ve výlohách nainstalované výstavy pak umožňují to nejjednodušší a nejúčinnější, co může festival městu přinést. Je to právě veřejný prostor, kde pro obyvatele panelových bytů už za socialismu nebylo jejich bydliště. Ještě tak obrázek na chodbě domu. Ale co je před domem, o to se musí starat někdo jiný. Po překročení prahu se jich okolní svět netýká.

Z výloh samosebou zmíním pokračování výstavy Juliana Fiebacha. A naproti od něj srovnatelně významný projekt tuzemských tvůrkyň. K výše uvedené docentce pražské UMPRUM Michaele Kukovičové (učitel češtiny si nemůže nevzpomenout na její ilustrace učebnice New Czech Step by Step či učebnic literární výchovy pro základní školy) se přidala první dáma českého linorytu Magdalena Rutová (kultovní databanka Linostock je od roku 2022 k mání pod titulem Mezitím i jako kniha). Jejich deník roku 2022/2023, kdy každá denně nakreslí a pošle té druhé jeden obrázek, není jen svědectvím doby covidové a návratu k normálu, ale i krutým a nekompromisním svědectvím o české společnosti z perspektivy nesezdaných matek vychovávajících své děti do tak nepřátelského prostředí jako vůči tomuto živočišnému druhu tuzemské společnosti 2022 let po Kristu. Že jde navíc o pohled kresebně svrchovaný, na více plánech srozumitelný, důsledný a přesto plný životadárné energie a odzbrojujícího nadhledu, se stejně jako o výše uvedeného Fiebachova stripu rozumí jaksi samozřejmě.

Z dalších výloh pak i kolemjdoucí zaujala keramika Johany Hnízdilové, instalace Ľubici Mildeové či plakáty studentů Martina Raudenského. Právě ty na sloupu svou blízkostí před vstupem do restauračního zařízení nejvíce vybízely kolemjdoucí ke konfrontaci, návštěvníci komentované prohlídky pak byli z nějakého mně záhadného důvodu peprlex, že ke konfrontaci docházelo i v průběhu tzv. Oficiálního programu a konfrontace nesnesla odklad. Co víc by si měli pořadatelé přát? Z koncepčního hlediska pak považuji za naprosto zásadní zařazení do parterového programu instalace Radima Taubera Teorie množin. S kým, když ne se samoukem, by měli mít možnost se budoucí i současní profesionálové konfrontovat? Co pak taková možnost přináší pro autora samotného, zůstává nad rámec tohoto textu, každopádně jeho prezentace návštěvníky komentované prohlídky opravdu zaujala. Z parterových programů pak jak videoherna ve virtuální realitě, tak i videoinstalace samotná poskytly návštěvníkům a návštěvnicím jednu z možných odpovědí na hlavní festivalové téma – nekonečno, Ústí, ano, ano, ne, ne, ale ústí to všechno v odpověď: nekonečno vodsaď podsaď?

Ze samotného odpoledního programu v Hraničáři jak videoherní blok, tak i komiksový blok přinesly pro obor opravdu důležité otázky a odpovědi a patřily k tomu nejdůležitějšímu, co se v roce 2023 na tuzemských scénách odehrálo. Že se podobné formáty ocitají na naší scéně na samém okraji zájmu pořadatelských institucí je jedna věc, ale že právě toto jsou programy, které oslavují publikum opravdu intenzivně, je věc druhá a jediná podstatná. Výlet do budoucnosti české kultury je vždy osvěžující a naplňuje návštěvníka nadějí v lepší příští.

Z večerního programu nemá smysl se zastavovat nad Fika Kucha, protože jde o formát osvědčený, atraktivní a divácky a i programově právem považovaný za hlavní festivalovou galashow. Zastavím se proto u divadla pro meotar sdružení kolem letošní absolventky pražské UMPRUM Barbory Satranské. Vykročení mimo festivalové prostory do sálu v Domě kultury bylo více než zdařilé, formát výletu mezi „normální lidi“, do objektu, kde ve všech ostatních částech probíhal standardní sobotní luxusní plesový program, je od pořadatelů mimořádně šťastná volba. A doplnění o výklad o historii a umělecké hodnotě výzdoby bylo užitečné nejen pro přespolní návštěvníky, ale hlavně pro místní: co jiného než mezioborové propojování jednotlivých aktivit, osvětových s uměleckými, společenských se vzdělávacími, by mělo být smyslem festivalového dění?

Neděle 26. listopadu 2023

Mluvit o tom, v čem a proč se autorovi nezdařila přednáška o iluzi nekonečna v současné knižní produkci, nelze. A je známo, že o čem nelze hovořit, o tom by měl autor pomlčet, tedy aspoň tedy ten slušný. Přesto si zde zopakujme tři důležité poznatky:
– Efekt zrcadlení, kdy paní na krabičce kakaa drží v ruce krabičku kakaa, na které je ta samá paní, která drží tu samou krabičku kakaa, se objevil na krabičce belgického kakaa značky Droste a tento efekt se proto jmenuje Drosteův efekt.
– Ve výtvarném ani jiném umění nejde o nic nového, jak dosvědčují již kolegové Giotto, Velázquez, Escher, Borges, Sterne, Milorad Pavič, nebo sýry s Veselou krávou či sušické sirky s orlem, odborný termín pro tento jev je mise en abyme, nekonečno umístěné do propasti.
– Tvorba iluze nekonečna je jedním ze základních prvků jakékoliv formy zobrazení, iluzivního, neiluzivního, digitálního, analogového…

Cílová rovinka aneb v co ústí láska

Odpolední umělecká vycházka pak zhmotnila všechny základní limity, slabiny i výhody festivalu daného typu. Výlet se jmenoval Láska je setkání – magická procházka po městě s Hankou Kokšalovou. Přiznejme si, že znavený cynik formátu autora těchto řádků nebyl naladěn na dost přímočarou a vcelku zjednodušující podobu dané intervence do městského prostředí. Přesto byl postupně lapen a ve výsledku uchvácen. Když prohlídka ústeckého nádražního podchodu stála za návštěvu i německému prezidentovi, nedalo se nic dělat. První dvě zastávky sice ještě postrádaly interakci s okolím, ale to plně nahradila zastávka třetí.
Došlo ke konfrontaci s občany, nejprve lehce agresivní, došlo dokonce ke zničení částí vybavení, agrese se však postupně přetavila v otevřenou a vstřícnou reakci a co víc by mělo být cílem podobného setkání?

Předposlední zastávkou byl železniční most. Projevil jsem v polovině cesty přes řeku – já, neznalý bloud – obavu, co jednu, ale opravdové obavy, že stav trasy není adekvátní. V jedné části byla prkna opravená, v druhé nikoliv. Jako symbol přechodu z jednoho břehu na druhý i jako symbol pojetí veřejného prostoru a péče o něj v tomto tak krásném městě myslím, že není co dodat. S poslední zastávkou se autorce proměna jednoho z návštěvníků přesně dle názvu podařila.

Závěr mého pobytu pak obstaral Lukáš Parolek a vernisáž jeho instalace ve střekovské galerii Deska. Jsem rád, že tak zručné a svchované gesto, jakým jeho murál je, přeneslo návštěvníky i na druhý břeh a přispělo ke zdárnému završení festivalového programu.

Nezbývá než pořadatelům festivalu pogratulovat a těšit se na další ročník!

PS: Dlouho po sepsání a až po odeslání článku jsem se dozvěděl, že nejenom my, návštěvníci, ale i porota cen Muriel Festival ilustrace a komiksu oceňujeme. Cena Muriel za rok 2023 směřovala na FIK! Ocenění, které se počítá!   

---

O autorovi:

Ladislav Čumba. Profesí učitel. Nejen češtiny pro cizince. Od roku 2015 pravidelně navštěvuje Ústí nad Labem jako moderátor festivalu Elbe Dock. Na sklonku roku 2016 vydal v nakladatelství Argo humoristický román s obrázky nazvaný Wittgensteinova kniha faktů. Kniha byla nominována na Cenu F. X. Šaldy za nejlepší českou seriózní knihu roku 2016. Jeho pohledu na Ústí nad Labem se věnovala i média, konkrétně třeba Český rozhlas Radio Wave v covidovém roce 2021.