V krajině stojí dvě města, podobně velká a od sebe navzájem ne příliš vzdálená, každé na úbočí rozlehlého údolí. Přesnější by ale bylo mluvit spíše o dvou světech.
Ve Městě tmy chodí spát za rozbřesku, světlo jim nedělá dobře, bojí se ho. V noci se přímo koupou ve tmě, nemohou se jí nabažit. Čím černější, tím lepší. Oči mají vycvičené, i v šeru dokáží rozpoznat obrysy lidí a věcí.
Aby se poznali, hmatají kolem sebe, poznávají se po zvuku, šeptají si do ucha.
Oken mají málo a všechny zakrývají okenice nebo temné závěsy, zavírané a zatahované, jakmile se začíná rozednívat. Jen když jo to nezbytně nutné, zapálí svíčku nebo si posvítí slabou baterkou.
Rozeznávají mnoho poloh, úrovní a škál šera a tmy. Rádi si vyprávějí temné příběhy s nejasným koncem. Naučili se cestovat pouze v noci, celé město je protkáno podzemními tunely a stokami.
Na druhé straně prostorného, mělkého údolí stojí Město světel. Jeho obyvatelé tmu nikdy pořádně nezažili, nanejvýš trochu šera, ale i tomu se snaží vyhýbat. Tmy se obávají, a tak se na ni snaží nemyslet. Jakmile se začne stmívat, zatáhnou závěsy a rozsvítí všechna světla, pustí hlasitou hudbu a za chvíli úplně zapomenou, že je noc. Znají svítidla všeho druhu a barev.
Jejich zálibou je vyrábět celé plantáže barevných světel, které září na míle daleko. Děti si hrají pod lampou a všechny jejich hračky svítí, blikají a hlasitě vyhrávají. Mají téměř vše dovoleno, jen ani na chvíli nesmí zhasnout. Rodiče dávají velký pozor, aby nezahlédly tmu. Děti, které se občas snaží odhrnout závěs a ptají se, co je tam tak nebezpečného, se dozví, že tam už žádný další svět není, jen nevyzpytatelná černá tma.
Hranice světů
Několik lidí z Města tmy párkrát škvírou v okenici zahlédlo velkou záři na obzoru, ale nevěděli, odkud vychází, a ani se to nesnažili zjistit, báli se, aby jednou ta záře nedosáhla až k nim. Prozradili to vládnoucím autoritám a ty pak za městem začaly stavět zeď dostatečně vysokou, aby světlo zastínila. A před zdí hluboký příkop, aby se k ní nikdo nemohl ani přiblížit.
Obyvatelé dvou měst obývají stejný svět, ale nevědí o tom, nepotkávají se. Považují svůj způsob života a své zvyky za jediné správné a možné a vynakládají hodně energie na to, aby se neměnily a zůstávaly takové, jaké jsou. Jsou přesvědčeni, že jedině tak se mohou cítit bezpečně. Své životy drží ve svých rukou. Většina už svým životům přivykla a ani by je nenapadlo, že může být něco jinak.
Pár odlišně vnímajících by se ale přeci jen našlo, i když si své pochybnosti raději nechávají pro sebe, protože tuší, že by u ostatních neuspěli. Stále mají pocit, že jim něco chybí, i když nevědí pořádně co. Jakoby jich byla jen půlka. Začínají pomalu a opatrně sami zkoumat a objevovat, co je za tou známou a povolenou hranicí.
Žena z temného města se i přes zákaz vydala k velké zdi, než ji dokončí, aby zahlédla světlo na obzoru. Při pohledu na slabou záři procházející tmou ucítila lehký závan radosti. Dítě z téhož města tajně sedělo u okna a pozorovalo rozbřesk. S přimhouřenýma očima sledovalo, jak paprsků přibývá. Moc se mu zalíbil ten barevný obzor.
Muž z Města světel se v noci zamkl sám v pokoji a zhasnul, nechal svítit jen malou lampičku, překonával strach a vnímal, že jeho očím to prospívá, že si potřebují odpočinout od stálého oslnění. Muž z Města tmy přelezl hlídaný plot a vystoupal ještě před západem slunce na kopec, aby zahlédl okolní krajinu.
A byl tu ještě někdo třetí, kdo o těchto malých objevech věděl a měl z nich radost.
Světma
Městské autority jsou podezíravé, a proto postupně zpřísňují pravidla, ještě více světel a ještě více tmy. Běžní obyvatelé nemají o existenci druhého světa ani tušení.
A pak jsou tu ti, kteří vědí víc. Původně pocházeli z Města světel nebo z Města tmy, ale naučili se postupně procházet oběma světy. Muž z temného světa do světlého, žena ze světlého do temného a naopak. Říkají si Hraničáři a svoji dvojí identitu přísně střeží a nechávají si ji pro sebe.
Potkávají se spolu za rozbřesku nebo za stmívání. V meziprostoru skutečného života, kde je vše, co potřebují a po čem touží, v prostoru kontrastu i rovnováhy. Jejich oči jsou přivyklé na jasné světlo, ale neztrácejí se ani v šeru. Dokáží zůstávat v tichu i zpívat ve tmě.
Nebojí se světla ani tmy, ale nejraději mají tento prostor mezi, kde zažívají prudký kontrast světů i jejich splynutí.
Znají své hranice, a proto je mohou překračovat. Pomalu zkouší a objevují, zkoumají směs tmy a světla, pokaždé jiné, proměnlivé. Jejich jemnost, hustotu, říznost i tekutost. Spojují dva odříznuté světy, dvě identity do jedné.
Díky nim se hranice meziprostoru pomalu rozšiřují.
Napsala: Martina Faltýnová
Foto: Aleš Bárta
