Jsem běžným (spíše nadprůměrným) návštěvníkem kouzelného místa jménem Hraničář. Místo jako tohle je v našem nejkrásnějším pekle na zemi jedno jediné. Je to podnik, do kterého občas ani neplánujete dojít, ale stejně tam vaše cesta skončí. Zažila jsem v něm už spoustu nepopsatelných okouzlujících jasných večerů, pár velmi zamlžených. A ráno na ně vzpomínala s bolavou hlavou a vzpomínky marně lovila z nemizící mlhy.

Každoročně na sklonku podzimu se prostor promění na ještě čarovnější místo. Ve dnech 18. – 20. listopadu tady proběhl sedmý ročník festivalu ilustrace, komiksu a videoher FIK ve znamení duchů, přízraků, bludiček a spirituality. Abychom se správně naladili na následující dny plné duchařiny, festival neoficiálně začínal o několik dní dříve filmem Arvéd. Stejně jako v loňském roce proběhl před zahájením festivalu herní game jam FIKMAT a soutěž nakresli ducha, kde bylo možné vyhrát nadupanej merch. A ten byl letos opravdu skvělej!

V první oficiální den festivalu nás přijel navštívit Filip Zatloukal s workshopem pro děti, které nejen že tvořily koláže, mohly se také seznámit s chlupatým protagonistou Valérem, který jim čas od času nabídl záchrannou packu. Aby toho nebylo málo, o patro výš probíhal videoherní workshop Dedka a Hölzela, kde si především dospělí vyráběli herní mapu, která bez hutných vizuálních informací sama o sobě vyprávěla fikční příběh. Výsledkem měla být explorativní hratelná mapa v herním enginu Godot (+build). Já vím o tom ale více nepovím, byla jsem zaměstnána jako Valérův pelech.

Následovalo autorské čtení a diskuze s Richardem Fischerem, ve které nám představil svou knihu jménem Rváčov. A protože člověk nemůže být na dvou místech zároveň, tak slavnostní zahájení proběhlo beze mě. Šušká se, že při zahájení nepustili slavný teaser vyvolávání ducha Patricka Swayzeho, takže jsem nic zásadního nepromeškala. Všichni jsme se odebrali ze sálu a chopili se matcha absinth drinku, což je vrchol hipsteřiny. Byl to jeden z drinků ze speciální duchařské nabídky z našeho děsivě dobrého baru. Mlha se tvořila všude z různých důvodů, za dveřmi ze zimy a cigaretového kouře, v našich myslích ze všeho dění, ale i přesto se divoce tančilo. Což tvořilo výbornou symbiózu z hudebním duem Spiral Sadness a Lila Tesla. I přes to, jak to v Hraničáři žilo, tak jsme se plynule přesunuli na afterparty do spiritistického podniku Čaj-Rum-Duch za hudebního doprovodu Zmar Soundsystemu.

Při sobotním ránu foyer zaplavily rozmanité stánky mladých nezávislých umělců a sál obsadili dětští návštěvníci, kteří měli možnost okusit ploškovou animaci s Kateřinou Weinhartovou a kouzlo slepotisku pod taktovkou uskupení Čarokrásno. V galerii v tu samou chvíli probíhalo autorské čtení komiksu Houba od Markéty Skalkové, které mě velice zaujalo a myslím si, že zdaleka nejen mě. Markéta si totiž vyhrála s některými environmentálními problém a příběhem lesních zvířatek, schovávajících se před deštěm, se stává silnou metaforou. Příběh plyne stejně až na to, že v Houbě to neskončí pouhým deštěm. V tomto příběhu pršet nepřestane, a čtenářům se tak začnou nabízet různé alternativní konce. Druhou základnu obsadila věštkyně Babeta, která měla celý den velmi napilno a ani minutu nevystrčila nos z věšteckého doupěte. Čaj-Rum-Duch přes den fungoval jako chill out zóna, jelikož odpoledne odstartovaly hned tři workshopy a videoherní blok. Jedním z workshopů bylo zdobení svící s Magdalenou Gurskou, které jsem měla tu možnost asistovat. Příjemně mě překvapila kreativita dětí a s tím i jejich následné výrobky. Panovala tam velmi příjemná pozitivní energie plná dětského nadšení, která mě nabila na zbytek náročného dne. Velmi podobně příjemná atmosféra panovala i v Dílně u Pavouka na masterclass s Terezou Melkovou, kde si návštěvníci mohli vytunit svůj oblíbený kus oblečení detailními výšivkami. Poté jsem svou polední pauzu strávila u výborného Hongkongského boršče – polívky tady nikdy nebývají šlápnutím vedle.

Po načerpání živin jsem se teple oblékla a vyrazili jsme na hromadnou a troufám si říci, že i legendární procházku po site-specific instalacích a výstavách. Na procházku jsme vyrazili jako obrovský roj lidí a zima nám nebyla překážkou. Nejvíce ke mně promlouvala vystavená instalace od již zmíněného uskupení Čarokrásno, které jej okomentovalo takto: “Naše instalace byla součástí kolektivního výstupu s názvem Čaj, Rum, Duch. Inspirovaly jsme se naším společným výletem na Cínovec, kde vznikla série fotografií tamních opuštěných míst a tajemných zákoutí. Fotografie jsou doplněné ilustracemi ptačích duchů žijících v této pusté krajině. Tyto printy jsme tiskly pomocí Risografu, což je japonská tiskárna (Riso), která funguje na principu přímých barev, které se skrze osvícené matrice na tiskových válcích protlačují na papír. Součástí instalace byl i ručně vyšívaný závěs, skrze který účastníci mohli nahlédnout do věštírny kartářky Babety alias Babet Tarot reader.” 

Dále mě zaujaly práce slovenského autora Davida “Serus” Kukoľa. Antikristické plakáty s tématikou stvůr z podsvětí, zahalené špínou a vytištěné s patinou z kopírky tvořily krvelačně skvělý kontrast ke starým zapomenutým vitrínám, kde jsme se mohli kochat printy Přemysla Černého.  

Tuhle vycházku proloženou dávkou umění jsme zakončili na Magical eclipse performance v kostele, která byla zcela jiným odvarem dosavadní atmosféry programu. Ať už se jedná o samotný efekt prostoru či o performance jako takovou, jejíž děj byl vyprávěný v postapokalyptickém avantgradním prostředí a tvořil skvělý kontrast s prostory novorománského kostela. Skvělým navozením atmosféry byl také doprovod živého zvukového setu pod palcem umělkyně Adriany Vančové alias Timmi. Tanec v podání Barbory Ptáčkové, Jindřišky Jabůrkové a Audrey Wangle vyvolával pocit rituálu a nepovedené snahy o interakci s troskami přírody a občasně připomíná bezobratlé živočichy. Tento do detailu skvěle promyšlený celek byl prací umělkyně Nely Britáňové, která působí na pražské Akademii výtvarných umění.

Po náročné kulturní vložce nás už čekal jen blok koncertů a nemalá povinná dávka drinků nebo svařáku na okořenění zmrzlých končetin. Jako první přišla na scénu hudebnice a rapperka Arleta s dávkou feminity ve svých textech, kterými poslala do temnoty všechny misogynní bytosti, a ve foyer tak zbyla jen její mystická energie, která ve spojení s digitálním projekcí roztančila nejednoho posluchače.

Další na scénu nastoupil tatér studia Matrix a člen labelu Opak Dissu – DJ Casablanka se svým nezkrotným setem plným rakouského rapu, prokládaným tóny dubstepu, dubplates, techna a breakbeats, které vás během vteřiny pohlitily a donutily skákat a nad hlavou točit se svou FIK šálou, kterou jste si půl hodiny předtím odhodlali zakoupit, protože všem na procházce tak moc slušela. Po skoro dvouhodinové jízdě plné slivovice a šílených dance moves vás vyplivl a vaše potřeba špekáčku na ohni se změnila na jasný plán. Kdybych do článku nezahrnula zmínku o legendárních, výtečných dechberoucích špekáčcích, které byly při půlnočním ohýnku ještě lahodnější, tak by to byl můj konec a má hlava by byla první na špalku.

Finální den jsme zahájili dvěmi workshopy pro naše nejmenší kreativní špunty, kteří si mohli vybrat mezi náhrobní grafikou pod vedením Terezy Špádové nebo vyrábět lampiony z recyklovaného materiálu, inspirované japonskými duchy pod vedením Kláry Zahrádkové. Po dopoledni věnovaném našim nejmenším jsme se všichni začali připravovat na velice očekávanou a vyhlášenou masterclass Ghostování for everybubu. O tomhle workshopu vám bohužel nemůžeme nic prozradit, protože jsme při vstupu museli přísahat, že budeme mlčet jako v hrobě. Každopádně nám toho workshop hodně předal, každý tam mohl vypustit svého ducha. Pak už zbývala vlna dvou masterclass, jedna v duchu šití ledvinek a druhá v duchu techniky risografie. Na obou workshopech panovala skvělá nálada a tvořilo se o sto šest. Všichni si odnesli moc krásné a stylové ledvinky nebo risoprinty a práce se protáhla až do půl šesté. No byla to jízda!

Den jsme zakončili buřtgulášem a někdo tématickým duchařským filmem, někdo příjemnou procházkou ke galerii Deska na Střekově, kde realizoval svoji malbu student z UMPRUM Lukáš Šmejkal.

Musím říct, že už jsem zažila dohromady tři ročníky a ten loňský byl něčím opravdu speciálním. Nevím, zda byl rozdíl v tom, že jsem díky dobrovolničení nakoukla do zákulisí a mohla asistovat skvělým organizátorům a jiným pomocníkům, nebo to bylo skvěle promyšleným a originálním programem festivalu či snad ještě zábavnějším doprovodným programem. Vážně si netroufnu jedno z toho vybrat, ale pokud bych si měla vybrat někoho, kdo by mi měl zorganizovat akci v podobném duchu, ani na sekundu neváhám a vyberu si bandu z Hraničáře!

V organizaci panuje lehká anarchie, která dle mého dodává festivalu ten pravý šmrnc a také vytváří uvolněnou přátelskou atmosféru, která z Hraničáře až přetékala a přeměnila tak na pár dní na první pohled pochmurné Ústí na místo plné kreativity, skvělých kulturních akcí a vysokou koncentrací lidí se skvělým charakterem. Myslím si, že pro všechny návštěvníky z jiných měst a zemí, kteří měli šanci tento program aspoň na okamžik zažít, to bylo příjemně překvapení a odhalení stránky Ústí nad Labem, kterou by tu určitě nečekali. Už se nemohu dočkat, co si pro nás má oblíbená banda z Hraničáře přichystá na příští rok. Tak koukejte dodržovat ticho jako v hrobě, ať se máme na co těšit.

Tak příští rok, FIKOFF!

Karolína Magdaléna Kukačková je studentka Gymnázia Jateční Ústí nad Labem.