BLOG – prostor pro mezioborový dialog a kreativitu
Je již poměrně jisté, že blízká budoucnost bude stát ve znamení rozsáhlých společenských transformací, z nichž přinejmenším dvě se jasně rýsují již nyní – ta první, kterou musí samo lidstvo vyvolat pod vlivem urgentnosti klimatické krize, je co nejrychlejší transformace na udržitelný způsob hospodaření.
Hluk autodromu, hladina odkaliště Venuše nebo produktovody plazící se krajinou. Různorodé vizuální, sluchové i čichové vjemy nám umožnily koncem srpna během uměleckého soustředění Krajina nerůstu objevit Mostecko z nových úhlů.
Nebojte, nebude následovat další z plačtivých článků o tom, že ani po rozvolnění nepřišel tolik očekávaný návrat k normálu. Ačkoliv se se slabou návštěvností podle všeho momentálně perou snad všechna menší kina po republice. Spíše bych vás rád pozval zpátky do našich sedaček a dal vám pár důvodů, proč dorazit právě do Hraničáře.
Pokud se máme bavit o veřejném prostoru v Ústí nad Labem, nemůžeme vynechat jedno zásadní a přitom tak banální téma. Chodníky. Není to tak sexy jako třeba revitalizace brownfieldů, rekonstrukce městských bulvárů, umělecké intervence do veřejného prostoru, udržitelná architektura nebo jiné téma, které zrovna frčí, ale rozhodně je neméně důležité. Jde totiž o skvělý lakmusový papírek fungování konkrétního města.
Způsob, jakým užíváme městský veřejný prostor, se během pandemie covid-19 výrazně proměnil. A byť to byla změna nedobrovolná, otevírá nám zároveň cestu k zdravější podobě města. Je jen otázkou, zda toho budeme schopni využít, než se oklepeme a draze vykoupenou citlivost zase ztratíme. Co jsme se díky pandemii o našich městech dozvěděli? A jaké světlo to vrhá na plánované velké rozvojové projekty v Praze?
Když se zeptáte Ústečáků na jejich rodné město nebo těch, kteří Ústí nad Labem delší dobu různorodě využívají, začne z nich většina verbálně brečet a hostilně ho nazývat nevybíravým mixem slov.
Na vyloučené lokality nebo marginalizované skupiny obyvatel se naše společnost často dívá zjednodušujícím prizmatem „je to ošklivé, nechci s tím mít nic společného“. Někdy je to dáno i zrychlenou dobou a nedostatkem času pro problémy, které se nás zdánlivě netýkají. Podporujeme a utvrzujeme tak ale složitou situaci druhých lidí, bludný kruh, ze kterého se těžko vystupuje.
Ktoré aspekty priestoru sú pre mňa v meste dôležité a čo a kto vlastne tvorí mesto a nárokuje si naň? Workshop, ktorý sme viedli v rámci výstavy Komu patří město pre ústecký Hraničář, sa venoval pochopeniu našej vlastnej pozície vo vzťahu k ostatným aktérkam a aktérom pri mestotvorbe.
Netradiční doba nás dostává do netradičních situací. Třeba když vám tu mám psát o výstavě, kterou ani nemůžete navštívit. Co ale nejde teď, může už brzy být! Věříme, že během následujících týdnů dojde alespoň k částečnému umírnění současných opatření a vy tak svou šanci dostanete. Mezitím směřujeme našeho snahy do online prostoru nebo do prostoru veřejného, který je právě tématem výstavy Komu patří město, tak buďte s námi.
Ohlédnutí za výstavou BíLá Místa a komentář k její metafoře vyloučení
Bílá místa na mapě dějin a kolektivní představivosti často znamenají mlčení a prázdno. Může to být vyhlazení jazyka, kulturních praktik, dějin a příběhů celých populací lidí. Často jde o populace disciplinované a vykořisťované prostřednictvím typu dominance, který můžeme pro nedostatek jiné terminologie nazvat bělošství (whiteness).
Před pár týdny vyšel v nakladatelství Neklid překlad knížky francouzského sociologa a filozofa Bruno Latoura Zpátky na zem: Jak se vyznat v politice Nového klimatického režimu. Latour, který se v posledních letech stal jedním z nejvýznamnějších sociálněvědních hlasů v diskuzích o antropocénu a klimatické změně, se v knize zabývá tím, jak vykročit z pasti jednorozměrné volby mezi politikou taženou buď modernizační vizí globalizace, o které dnes víme, že není ekologicky udržitelná, nebo konzervativním návratem k lokálnímu, které mobilizuje démony územního nacionalismu a pokrevnictví.
Málokdy se mi stane, že mě nějaká knížka tak vytočí, že se z toho potřebuji vypsat. Za poslední takovou zkušenost vděčím novele Vytěženej kraj od Veroniky Bendové, která vyšla vloni u nakladatelství Fra. Abych byl fér, je třeba říct, že to byla spíš ta pomyslná poslední kapka, po které vědro mojí tolerance přeteklo. Zároveň dodávám, že tu nebudu rozebírat literární kvality zmíněné knihy (i když tady bych taky pár poznámek měl), ale její téma a prostředí.
