Sváteční konec září znamenal oslavy deseti let od znovuobnovení Hraničáře a jeho restartu pod novým jménem – Veřejný sál Hraničář. Jeho nový provoz v sobě snoubí nejen kino, jak tomu bylo původně, je více kulturním prostorem spolu s navázanou komunitou lidí, kteří se věnují vyžití v Ústí nad Labem. Hraničář tak již po jednu dekádu tvoří útočiště těm, kdo chtějí navštěvovat artové kino, baví je chodit na výstavy nebo na různé druhy přednášek.
Pro tuto událost vznikl speciální vizuální styl, jenž provázel připomínky událostí v jednotlivých dramaturgických pilířích, které sál nabízí. Grafička a ilustrátorka Adéla Bierbaumer vymyslela i nové logo, kde si dvě ruce plácají, že to daly! Už 10 let je Hraničář zase tu! Provází ho i hravé ilustrace, navozující atmosféru všeho, co zde kdy proběhlo a v někom zanechalo, byť jen zrnko zážitku. Co Hraničář za první desetiletí zažil se promítlo i do PR kampaně Marie Šrajerové, kde se historie a historky z baráku propojily s kresbami.
Víkendové veselí
Program víkendu se vázal přirozeně ke společné historii s Činoherním studiem. Přátelé a známí ze Střekova se v Hraničáři rozptýlili po celé budově a v zákoutích četli úryvky z Krásky z Leenane, jíž se zahajoval provoz znovuobnoveného Hraničáře, a dalších tří her, které pro jeviště Hraničáře vznikly. Prostory kavárny proměnilx Enge Klinkáč svými nekonkrétními maskami bez osobitých rysů, které jako by generalizovaly všechny lidi a možná je zvaly k pospolitosti. Také se za ně dá schovat při sezení u kavárenských stolů. Z lustru visí stejně prosté bílé ruce nebo rukavičky, jejichž význam si může každý domyslet sám. Určitě se ale opět váže k nějakým podaným rukám nebo nabídce spolupráce – více rukou více zvládne.
Foto: Tomáš Lumpe
Formou PechaKucha se představili někteří členové hraničářského týmu s tematicky navázanými prezentacemi. Celý páteční program ovšem nejprve odstartovalo vystoupení Lidových léčitelů. Performativní charakter koncert získal zápalem pro věc zpěváka a kytaristy Františka Marka. Foyer ožilo jeho pronikavým zpěvem v kleče na perském koberci. PechaKucha vedla některé diváky k smíchu skoro každou vteřinu. Programová produkční Hraničáře, Zuzana Smetáčková, popisovala svou cestu k práci zrovna tady. Málokdo asi věděl, co všechno pohovoru do Hraničáře předcházelo. S nadhledem a lehkostí se vracela k předešlým letům a všelijakým svým pracovním zážitkům. Martina Johnová zase připomínala začátky Galerie Hraničář a čím si galerie za léta prošla. Na účinkujících bylo vidět, jak moc jsou hrdí na to, co se v Hraničáři dokázalo realizovat. Přitom se jim v očích zaleskla pokora a vědomí mravenčí práce.
Foto: Tomáš Lumpe
Krájel se dort, křtilo se nové číslo hraničářského časopisu, ke kterému vznikla speciální příloha: brožura od výše zmiňované Adély Bierbaumer. V deseti obrazech spletitých ilustrací se odráží charakter Hraničáře a co ho za těch deset let potkalo, co znamenal a stále znamená. Ku příležitosti výročí vznikl i limitovaný merch s celým barákem na zádech a oním výročním logem. V časopise, který je koncipován jako ohlédnutí za uplynulou sezónou Hraničáře a jehož vizuální identitu mají tradičně na starost grafičky Magdalena Gurská a Alexandra Šliková, se objevují rozhovory rozšiřující kontext událostí, které Hraničář pořádal nebo hostil. Přináší také další texty týkající se podobných témat. V čísle reflektujícím ročník 2023-2024 si můžeme přečíst např. rozhovor s kolektivem PYL. Ten v srpnu v Hraničáři absolvoval první tvůrčí rezidenci. Novinářka Hana Řičicová zase přispěla částí své disertační práce točící se kolem tématu práce a jejích podmínek, čemuž se věnovala také jarní výstava Good Job.
Foto: Marie Šrajerová
Po prohýřené noci čekala návštěvníky odpolední procházka spojená s hostinou. Umělkyně Františka Malasková a Enge Klinkáč společně připravily pestrou, ať už na výběr nebo tóny barev, komunitní vycházkovou hostinu pojmenovanou Všemi deseti. Před odchodem z Hraničáře směrem k areálu letního kina všichni účastníci dostali zabalenou svačinku s sebou. Po absolvování procházky, při níž jsme zapojili všechny smysly, nás jako zasloužená odměna čekala větší, odpolední svačina plná lokálních potravin a pokrmů domácí výroby. Celou cestu na tuto hostinu jsme společně opatrovali kvásek. Při zahřívání kvásku cestou jsme se všichni v přicházející podzimní odpoledne zahřáli čajem. Suvenýr ze společné hostiny, voskový ubrousek sloužící jako talíř, nám zbyl jako motivace k tomu udělat si někdy taky takhle dobrou svačinu.
Na konec
Neděle patřila bojovce pro děti. Ale nejen pro ně– zúčastnit se jí mohl v podstatě každý. Barák byl v obležení náctiletých, kteří se dozvěděli víc o budově a jejích zákoutích, třeba jak se do promítárny chodí tajnými dveřmi přes galerii. Bojovka je někdy i chod celého Hraničáře a síly, které se k provozu upínají nejsou zanedbatelné. Na jeho fungování se stále podílí celá řada dobrovolníků, od počátku až do současnosti . Hodí se jim za to poděkovat. U vstupu do kina se střídají lidé, kteří to dělají dobrovolně, na akcích se podílí síly, které nejsou samozřejmé. Dík proto patří kromě týmu Hraničáře týmu celému: bez dobrovolníků a lidí, kteří mají Hraničář rádi a zavítají sem, by to zkrátka nešlo.
Kateřina Stündlová
Studentka kurátorských studií na FUD UJEP a absolventka sdružených uměnověd na FF MU. Zajímá se o teorii umění, uměleckou kritiku a vizuální kulturu, zejména performance a loutkářství. Baví ji propojování různých uměleckých oblastí a hledání jejich přesahů.
