Nová síť z. s. ve spolupráci s českými rezidenčními centry již čtvrtým rokem uskutečňuje mezinárodní rezidenční program ART-IN-RES podporující tvůrčí a manažerské rezidenční pobyty se zaměřením na oblast současného divadla, tance a dalších příbuzných performativních žánrů. V letošním roce získal podporu skupinové rezidence Kolektiv PYL: Maria Komarova (BY), Světlana Silič (BY), Theresa Schrezenmeir (DE), aby mohl během hraničářského léta zkoušet a pracovat na realizaci projektu Zelená tráva, modrá obloha. 

Zelená tráva, Modrá obloha je komorní muzikál, který zkoumá temnou stránku propagandy zaměřenou na děti. PYL otevírá diskuzi o systémových problémech skrze dekonstrukci symbolů a prvků, charakteristických pro vizuální kulturu (nejen) totalitních režimů. Členky z kolektivu PYL pracují s osobními dojmy, estetikou nevkusu a dětskými traumaty generací, ze kterých pochází. Na základě této zkušenosti se snaží přehodnotit pohled na dětství jako idylické období. V novém projektu kolektiv pracuje s prvky populární hudby, dětskými básněmi a písněmi, autorskými texty a vlastnoručně vytvořenými kostýmy a objekty, inspirovanými školní výtvarnou výchovou. „Umíte vyrobit origami tank?“ – ptá se PYL diváků. 

Mezinárodní kolektiv umělkyň, který společně tvoří v oblasti postdramatického divadla, výtvarného umění, zvuku a intermédií, vyzpovídala umělkyně a koordinátorka doprovodných programů pro rodiče i děti Klára Vlachová (KV).

Klára Vlachová (KV): Jak jste se seznámily a kdo přišel s myšlenkou kolektivu PYL?

Maria Komarova (MK): Všechny jsme začaly na DAMU na Katedře alternativního a loutkového divadla, kde jsme každá studovala v jiný čas. Myslím, že Světlana byla první, která absolvovala, zatímco já zrovna nastupovala do školy. Spolupracujeme spolu od roku 2019.

KV: Jak vznikl název PYL?

Světlana Silič (SS): Ve všech našich jazycích PYL znamená něco jiného, má různé významy. Například v ruštině se překládá jako oheň nebo jako výraz zapálit se do něčeho, třeba do práce. V běloruštině se zase překládá jako prach.

MK: Myslím, že všechny významy nějak souvisí i s materiály, které používáme při tvorbě.

KV: Jelikož se jedná o mezinárodní sdružení, dokázaly byste říct výhody a nevýhody takové spolupráce?

Theresa Schrezenmeir (TS): Za jednu z největších výhod a zároveň nevýhod považuji to, že ani jedna z nás spolu nedokáže pořádně mluvit, jelikož nesdílíme stejný mateřský jazyk. Vzniká tím velký prostor mezi jazyky, který zároveň může být i velmi hravý a inspirativní. Komunikace je pak svobodná, ale taky zmatečná.

TS: Rozdílnost zemí, ve kterých žijeme, vidím jako pozitivum. Když pracujeme s estetikou každodenních objektů, tak si bývají podobné a kulturní kontext nebo politická situace se zdá stejná. Například, když nyní pracujeme s estetikou školek, vidím podobnost nejen v tancích a písních, které se tam učí, ale i ve sdílení materiálů, kostýmů či kulis.

KV: Jak byste popsali své směřování projektů a kde hledáte inspiraci a témata?

MK: V žádném projektu, který jsme zatím vytvořili, není úplně zřejmé téma, ale všechny jsou něčím osobní. Obvykle to není zcela jasné, i protože pracujeme s nelineárním dějem. Nikdy se nesnažíme dodržovat předem určené významy představení, jsou otevřená různým interpretacím. Vždy je tam příspěvek od každé z nás, pramenící ze vzpomínek nebo osobní preference.

KV: Máte nějakou cílovou skupinu, na kterou se zaměřujete?

SS: Naše představení jsou pro všechny. Vítáme jak rodiče, tak psy, děti, důchodce. Když se na naše vystoupení sletí mouchy (což se několikrát už stalo), také budou vítány.

TS: Když jsme studovaly na DAMU, tak se jednalo o divadelní prostředí a publikum více zaměřené na performance. Teď se dostáváme i do speciálních prostředí, jako jsou tělocvičny, parky, a tím pádem i k rozdílným druhům publika, které se na určité prostředí nabaluje.

KV: Na rezidenci v Hraničáři jste zpracovávaly svůj nový projekt. Jedná se o komorní muzikál, kde se vyjevují naše uplně první seznámení s vystupováním na veřejnosti, třeba na školních besídkách. Jaké jste z toho vystupování měly pocity?

MK: Myslím, že právě tím, že jsme v dětství všichni vystupovaly na místech, jako je tělocvična nebo letní tábor, máme stejný základ zkušeností s prvními vystoupeními, které byly vždy trochu trapné a traumatizující, ale mohly být vlastně i hezké. Vzpomínám si na situaci z letního tábora, kdy za mnou přišel jeden kluk a zeptal se mě, jestli si s ním nechci zatancovat. Tak jsme tančili tango a oba se cítili divně. 

KV: Máte nějaký fun facts o vašem kolektivu a co plánujete dál?

MK: Skoro všude v poznámkách nebo performancích, které máme, figuruje pomeranč.
TS: Na pomeranč jsem také myslela.
MK: V Zelená tráva, modrá obloha zatím není, ale určitě by se tam mohl vyskytnout. Předtím byl pomeranč skoro všude; třeba v jednom představení jsme měli speciální pomeranč, který musel přesně fitnout do vnitřku gafa pásky. Takže jsme chodili do obchodu s gafou a zkoušeli, který tam nejvíc fitne.
TS: Možná právě proto jsem se připojila k PYLu, jelikož jsem měla také představení s pomerančem, to stejné měla Světa a Máša.
SS: Jo, vlastně to celé začalo, protože pomeranče.
TS: Nebo jiné kusy ovoce. 
MK: Zatím nic nového neplánujeme, není kam spěchat. Obvykle nám vytvořit jeden projekt trvá kolem jednoho až dvou roků. Netlačíme na sebe, rádi si projekty dlouho rozmýšlíme a tvoříme.

---

Klára Vlachová
Absolventka Fakulty umění a designu UJEP a Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. V Hraničáři pracuje jako koordinátorka programu pro školy.

Kolektiv PYL 

Jejich praxe zkoumá hranice antropocentrického vnímání v dialogu s objekty a ironickými pokusy o uchopení ne-lidského děje. Uplatňováním metod DIY, recyklace a principů kompilace skupina rozvíjí vlastní vizuální jazyk, který rozšiřuje významy scénografie daleko za hranice divadelního jeviště. Jejich díla posouvají kulturní kódy, kontexty a původ běžných věcí a zároveň proměňují předměty v bytosti a bytosti v předměty.
Citlivost vůči každodennosti, sdílení okamžiků a osobních zkušeností nelineárním a hravým způsobem přenášejí na asociativní přístup skupiny k procesu coworkingu.