Zanedlouho tomu bude rok, kdy jsme spolu s kolektivem Galerie Hraničář začali krok za krokem tvarovat výstavu zaměřenou na veřejný prostor Ústí nad Labem – především na jeho problematické aspekty a možnosti zapojování veřejnosti do spoluutváření jeho budoucnosti. Ač se naše debata na počátku stáčela především k velkým a složitým výzvám, jakými bezesporu jsou tvorba nového územního plánu nebo stavba vysokorychlostní železniční trati skrz Ústí, velmi záhy nám bylo jasné, že to, co chceme veřejnosti nabídnout, není tíha procesů ani jejich zdánlivá bezvýchodnost. Naším cílem bylo poukázat na smysluplnost malých změn, formování iniciativ a existenci občanské a umělecké angažovanosti.
Do výstavy jsme přizvali umělkyně a umělce, kteří různými tvůrčími způsoby do veřejného prostoru vstupují, reagují na něj a do jisté míry amplifikují některé jeho aspekty. Společně s nimi jsme pro hraničářskou výstavu vybrali díla a projekty, které, ač vznikaly v různých časech, kontextech a zpravidla také v jiných, vzdálených městech, podle nás pro ústecký veřejný prostor nesly inspiraci a tematickou blízkost. V Galerii Hraničář jsme takto poskládali Podklady pro uvažování, které se během několika měsíců mísily s každodenností Ústí nad Labem.
Sbírka podkladů zde totiž neměla fungovat jen jako zakonzervovaný archiv, její nedílnou a klíčovou součástí byla mimo jiné akupunkturní práce zapojených umělců a umělkyň uskutečňovaná přímo v ulicích města.
Foto: Tomáš Lumpe
Řeklo by se obyčejná procházka, ale i ta nejobyčejnější – pokud k ní nepřistupujeme pouze utilitárně jako k prostředku transportu z místa na místo – v sobě může nést potenciál nové zkušenosti. Pěší pohyb prostorem dokáže probouzet specifickou citlivost. Během chůze čteme okolní prostor nejen zrakem, ale i dalšími smysly a emocemi. Do jeho vnímání vstupuje bezprostřednost i očekávání. Chůzi můžeme chápat jako specifickou formu doteku člověka s prostorem, doteku, který má svou kontinuitu – je rozložený v čase. Klouže po povrchu a občas se do něj, jako konečky prstů do jemného písku, zanoří.
Během výstavy proběhlo několik autorských procházek, z nichž každá nabídla účastnictvu jinou perspektivu prožívání města, jeho ulic, zákoutí i nemíst, kterými jinak bez rozmyslu a pozastavení procházíme či se jim dokonce na hony vyhýbáme. Markéta Kinterová v té své například dala uvažovat nad senzorickým a tělesným vnímáním míst. Tadeáš Polák inspirován situacionisty nás zas jednoduše vypustil do města a nechal bloudit. Nebojte se to také někdy zkusit! Vědomým ztrácením jako byste začali objevovat jiné, nepoznané dimenze města.
Foto: Tomáš Lumpe
Podpořit představivost a odvahu ke změně lze i jemným, neinvazivním gestem, které však naruší běžnou normativitu užívání veřejného prostoru. Chtělo by se říci – čím prostší, tím lepší. Andreas Gajdošík se rozhodl jednoduše umývat venkovní schody v uličním parteru – vodou a rejžákem, přesně tak, jak se to dělává doma. Tímto aktem péče o něco, co zdánlivě nestojí za takové úsilí, jemně narušil perspektivu procházejících a kolemjdoucích. I ti se zpravidla začali chovat „jako doma“. Zbystřili, stali se zvídavými, měnili rytmus chůze, do níž vstoupila opatrnost – jako když potřebujete projít po čerstvě vytřené podlaze a nechcete ji zašpinit a pokazit tak něčí namáhavou práci, která tu před chvílí probíhala. Zanedbané místo získalo na své důležitosti a zviditelnila se zde též jinak neviditelná práce a význam starostlivosti o to, co nás obklopuje.
Jiným příkladem rozčeření každodennosti byl také projekt Elišky Perglerové a Ivety Šalamounové Galerie 1 hodina. Jejich leskle nerezový architektonicko-umělecký objekt se v úplném závěru výstavy dočasně usídlil před Hraničářem a krátce také na parkovišti u sadů Bedřicha Smetany. Pojízdné dílo přitahovalo pozornost už svým nikoli ukřičeným, ale přesto těžko zařaditelným vzezřením. Střídmé tvarosloví, nerezový povrch, velké, zvenčí jen těžko prohlédnutelné okno… Ani stánek, ani karavan. Toho, že se objekt velmi pomalu otáčí kolem své osy, si na první pohled všimne jen málokdo. Těm, kdo se odvážili, nabídla Galerie 1 hodina především čas – 60 minut k zastavení se, bytí sám se sebou v plné pozornosti k místu. Usazením se dovnitř objektu se totiž okolí proměňuje v nenápadně pohyblivý obraz. Jeden velmi mladý návštěvník této galerie v nadšení prohlásil: „To je ale hrozně chytlavé!“ Neřekli bychom to lépe – zbystření smyslů sice vyžaduje krok do neznámá, ale nabízí mnohem více – vám samým, okolí, městu.
Foto: Tomáš Lumpe
Během dernisážového programu se stala ještě jedna důležitá věc – umělkyně Františka Malásková a Enge Klinkáč vyčistily a svým nápadně-nenápadným autorským zásahem oživily zanedbaný plácek v lesoparku mezi Wolfrumovou vilou, Depozitářem KÚK a ulicí Důlce. Toto místo autorky nezvolily náhodně, jde o prostor, který vzešel z podnětů veřejnosti shromažďovaných předem výstavy a dále v průběhu jejího trvání. Na sesbírané podněty jsme se snažili reagovat různými způsoby – věnovali jsme jim pozornost během doprovodných debat, staly se ústředním tématem procházek či jiných akcí a happeningů. V tomto specifickém případě však došlo k výraznějšímu a snad i trvalejšímu akupunkturnímu zásahu. Kouzelné místo, kterého se kvůli špíně a zanedbání mnozí báli, nyní prokouklo. Stačila jen trocha času, péče, barev, představivosti. Stalo se hřištěm, místem setkávání a v průběhu dernisážového happeningu také degustační tabulí plnou lahodných pochutin připravovaných z ústeckého plevelu. Samé delikatesy!
Na několika vybraných příkladech jsme se vám pokusili představit proměnu Podkladů pro uvažování ve skutečnost. Žádný z nich nebyl velkolepou estrádou, přesto věříme, že inicioval svou vlastní malou změnu. Věříme, že jakákoli sebedrobnější proměna v sobě nese zárodek něčeho mnohem většího.
Šárka Zahálková
Umělkyně, kurátorka a činorodá kulturní aktivistka je spoluzakladatelkou spolku Offcity, v letech 2018–2024 vedla pardubickou galerii GAMPA. Vystudovala Scholastiku a Ateliér animované tvorby na UTB ve Zlíně. Na pražské AVU jako doktorandka zkoumala teorii a praxi umění ve veřejném prostoru.
