„Imaginace je schopnost představit si, jak by věci mohly fungovat jinak a lépe,“ uvádí kurátorka výstavního projektu Kořínky míří dolů, rostlinka stoupá vzhůru, Maro Kraus Hajrapetjan. Galerie Hraničář pokračuje ve své „nerůstové“ výstavní dramaturgii a šestiměsíční galerijní program dedikuje projektu vycházejícímu z principů kritické pedagogiky a transformativního vzdělávání. Maro Kraus Hajrapetjan, kulturní producentka, kurátorka a spoluzakladatelka kulturně-komunitního prostoru Zahálka Teplice mimo jiné dlouhodobě působí jako výtvarná pedagožka a právě bezprostřední zkušenost se současným neudržitelným vzdělávacím systémem spolu s interdisciplinárním dramaturgickým zaměřením Galerie Hraničář se staly výchozím bodem pro vznik této výstavy.

Škola je institucí, která představuje klíčový moment socializace a mezilidské, potažmo mezigenerační interakce. Podle autorů výstavní koncepce však současný vzdělávací systém postrádá schopnost pružně reagovat na rychle se měnící klimatické a společenské podmínky, je příliš výkonnostně zatížen a zbývá v něm málo prostoru pro tvůrčí experiment, prohlubování kritického myšlení a zapojování vlastní imaginace, smyslů a těla do vzdělávacího procesu. Právě tyto skutečnosti nás vedou k položení si jednoduché, avšak emocemi zatížené otázky – jak by měla vlastně ideální škola vypadat, v čem její stávající parametry selhávají a jak vytvořit jiné, lepší a citlivější vzdělávací prostředí?

Skrze doprovodný program, vystavené objekty, které mnohdy přerůstají do interaktivních či aktivizujících site-specifických instalací, přichází autorský tým s konceptem „laboratoře ideální školy“, jejíž prostor
je natolik organický, variabilní a nehierarchizovaný (oproti klasickému dispozičnímu řešení tříd s řadami lavic), že už svým uspořádáním vybízí návštěvníky galerie k volnému pohybu, a tedy i k vykročení z tradičního prožívání prostoru školní třídy. V prvním patře galerie tak vznikla experimentální herna disponující řadou mobilních či interaktivních prvků (žíněnky, textilní objekty Jany Kučerové, šplhací lana), která se stala hlavním dějištěm řady vzdělávacích a doprovodných programů přesahujících klasický výstavní formát. Určitý rámec programům daly ve výstavě přítomné metodické plakáty, které poukazují na školním systémem mnohdy opomíjená témata, jakými jsou gender, nerovnosti, environmentální výchova či samotná škola. Laboratoř má být bezpečným a inkluzivním prostředím pro imaginaci, v němž se na rozdíl od škol a jejich učebních osnov dbá na detabuizování zmíněných témat. Jednou měsíčně
se v laboratoři odehrává vzdělávací workshop určený pro děti, který
má jednak rozvíjet kolektivní diskusi nad jednotlivými tématy a jednak podněcovat k artikulování společných představ o škole snů. Oporou vzdělávacích programů jsou pracovní listy vycházející z metodiky Futuropolis: Škola emancipace, které jsou využitelné i mimo animaci odehrávající se v galerijním prostoru Hraničáře a které daná témata vztahují ke geopolitickým podmínkám Ústeckého kraje.

Rozšiřující program – workshopy, diskuze, vnímavé procházky – děti začleňuje do diskurzu a rovněž poukazuje na potřebu prohlubovat pro svět „tam venku“ tolik podstatné měkké znalosti, jakými jsou konstruktivní kritika, introspekce, práce s emocemi, kolektivní a dialogické řešení problémů. Děti jsou tak v rámci jednotlivých programů motivovány k tomu, aby se staly hybateli změn.

Empatie a prociťování skrze vlastní tělo bývají v uniformním prostředí škol velmi často upozaďovány, na což upozorňuje haptická instalace Barbory Kleinhamplové, film Žaludek světa spolu s rozměrnou látkovou instalací Pracovní stanice denního snění Evy Koťátkové. Tělesnost a psychosomatické přístupy v rámci uměleckého provozu jsou témata, kterým se věnuje videoinstalace se scénografickým přesahem Terezy Vinklárkové. Poetický text provázející video vychází z traumat
ze systémového zneužívání moci a nepečujícího prostředí ateliérů vysokých uměleckých škol.

Ať už se jedná o mateřské školky nebo vysoké školy, málokteré téma je tak křehké jako vzdělání. Autoři koncepce k němu spolu s kurátorkou přistupují citlivě, něžně, a přesto kriticky. S důrazem kladeným na participativní praxi je v galerii zpochybňován stávající status quo a jednotlivá díla odkrývají těžkosti, které jdou se současným institucionálním systémem ruku v ruce. Vystavená umělecká díla jsou jakýmsi podhoubím, za podstatně nosnější a důležitější vrstvu pokládám živý, „doprovodný“ program. Ten totiž poskytuje dostatek vláhy, slunce a živin a vytváří tak pro semínka v plastikovém kelímku mnohem udržitelnější a přijatelnější podmínky. Ty pak mohou být aplikovatelné i mimo galerii – třeba právě v prostředí školních tříd.

---

Kateřina Pencová
Studentka kurátorských studií FUD UJEP Ústí nad Labem