Výzkumný projekt Kartografie (Eko)systémů: Black Edition je výsledkem snah iniciativy yo-yo, známé vydáváním kulturní mapy RurArtMap zachycující od roku 2010 kulturní a umělecké iniciativy v českých regionech. Dvouletý projekt nadace Agosto Foundation, získal též podporu fondů EHP na vznik tištěné obsáhlé publikace a mapy Black Edition, ale také na zřízení webových stránek, výstavy a uskutečnění fóra Kartografie (Eko)systémů, o kterém zde bude řeč nejvíce.

Provázanost a angažovanost v zapojení do ekologické a sociální problematiky ve svých regionech se vyskytuje u většiny institucí. Tato kolektivita, svázaná obvykle s angažovanými postoji, odpovídá vývojovým souřadnicím umění minimálně posledních dvaceti let, především však současným potřebám environmentální sféry. Jen v úzké součinnosti nejrůznějších aktérů, energií a tváří můžeme dosáhnout skutečných změn a přeorientovat naše chování k více solidárním a pečovatelským vztahům. Umění, kultura nebo umělecké myšlení mohou být oblastmi, které sehrají nezanedbatelnou roli při formování, jak říkají Deleuze a Guattari, kolektivního těla bez orgánů.

Toto tělo je bohužel v dnešní době téměř nepředstavitelné bez centrálního napájení, tedy (víceleté!) grantové podpory. Právě tomu byla věnována podstatná část diskuze a programu konference. Co je Národní plán obnovy, jaký konkrétní přínos pro kraje mají celonárodně podporovaná kreativní a kulturní odvětví? Jakou roli hraje politická angažovanost jednotlivců? Jak konkrétně vypadá spolupráce s místními samosprávami a komunitami? Tyto otázky, na které odpovídali pozvaní odborníci, ale i iniciátoři uměleckých aktivit napříč republikou, přinesly odpovědi mnohdy tušené, leč důležité pro potvrzení současné situace.

Výsledkem dvoudenních diskuzí je především sdílení obdobné, ne příliš růžové situace či budoucnosti (s nadcházejícími volbami), ale také apel na osobní angažovanost, podporování se v našich správných rozhodnutích, ať už jsou blízká tlaku na profesionalizaci či nerůstu, péči či udržitelnosti nás samých a našich kulturních aktivit. Dvěma slovy: podpora síťování. Důležitým poznatkem byla nutnost vytvoření pozice koordinátora aktivit, který by byl mluvčím a dokázal pře(d)ložit výzvy od veřejnosti, zvláště od organizátorů kulturních aktivit místním samosprávám a naopak, případně široké veřejnosti. Myslím, že právě toto téma, které zde celou dobu pokradmu zaznívalo, je kamenem úrazu, protože se začíná řešit pozdě. Základem toho pak může být nejen pomoc v konkrétních řešeních při vzniku velkých kulturních center, HUBů, ale i v budování trvalejšího porozumění mezi dvěma částmi jednoho kulturního sektoru – toho státního, mocenského, operujícího legislativou i financemi a toho osobně angažovaného, neziskového.

Kulturní a umělecké iniciativy v regionech

Ještě se ale na začátku na chvíli zastavíme u samotného výzkumného projektu, který se podle zveřejněných informací zaměřuje na zlepšení kapacit kulturních a uměleckých iniciativ v regionech, které se aktivně zapojují do řešení celospolečenských otázek, především v oblasti environmentální a sociální. Hmatatelným výstupem je pak 450 stránková publikace představující podrobněji 39 ze celkem 105 zapojených kulturních institucí a iniciativ. Je souborem textů mezioborového týmu a více než 60ti rozhovorů uskutečněných v roce 2021 hlavními organizátorkami projektu Lenkou Dolanovou, Danou Recmanovou a Dagmar Šubrtovou, ale především je sondou zachycující dobu kulturní krajiny v rurálních a periferních oblastech nejen mapováním a identifikací klíčových aktérů, kteří využívají inovativní postupy a významně zlepšují podmínky pro život místních komunit. Publikace prošla kurátorským výběrem sedmi garantů krajů a zaměřením na ty subjekty, které se dlouhodobě věnují především ekologii, problematice sociálního vyloučení, mezigeneračnímu dialogu, obnově kulturních tradic, práci s pamětí místa. Najdeme zde odborné texty od historika umění Ondřeje Navrátila, kulturního antropologa Přemysla Máchy a biologa Jiřího Sádla i text o norských kulturních aktivitách.

Publikace byla představena a distribuována kulturním organizacím na červnovém fóru, které se uskutečnilo ve Veřejném sále Hraničář v Ústí nad Labem. Akce se zúčastnilo kolem 90ti návštěvníků, z větší části pozvaných kulturních iniciátorů, ale i zájemců z řad odborné veřejnosti z Prahy, Brna a Ústí nad Labem. Široké veřejnosti, pro kterou bylo fórum též otevřeno se příliš nezúčastnilo, ale takto zaměřené odborné setkání, na kterém zazněly příspěvky představující norské a vybrané regionální iniciativy z České republiky, se to ani nemohlo předpokládat. Publikace zavádí pojem raná koronacénová kulturní krajina, což není zas tak speciální, jako spíš rétoricky neotřelý pojem ustanovující dobu pandemie COVID-19.

Udržitelnost práce v kultuře

Samotné fórum ve dnech 10. až 12. června 2022 se věnovalo aktuálnímu stavu kultury v regionech a bylo připraveno ve spolupráci s tvůrci podcastové série Továrna na kulturu webové platformy Artalk, a zástupci spolku Veřejný sál Hraničář, zajišťujících novou síť tvůrčích center v Ústeckém kraji. První večer proběhla moderovaná diskuze Bez práce nejsou koláče: Budoucnost práce v kultuře a její udržitelnost, kterou moderovala šéfredaktorka Artalku Anna Remešová, a hosty a hostkami byla Johana Lomová ze Spolku Skutek, sociolog a dokumentarista Ivo Bystřičan, Jakub Bakule z Pražského inovačního institutu, který se podílel na strategických dokumentech o kultuře Národní plán obnovy, Státní kulturní politiky, Strategie kulturních a kreativních odvětví a antropoložka Tereza Dvořáková z iniciativy Kreativní.uk. Diskuze se také zabývala tématu nerůstu v kultuře, která reflektovala současnou situaci spojenou s udržitelností a vyčerpáním a zároveň hledala systémová řešení v kultuře. U některých témat panovaly neshody co do podrobností a měřítek toho, jak o kultuře mluvit. Diskutující se nesešli ani na tématu stavu české kultury ve vztahu k síťování. Podstatné ale je, že všichni cítí jistou zodpovědnost se k tomu vyjadřovat. Ať už máme brát například otázku kulturních a kreativních odvětví jako akcelerátorů cestovního ruchu, přepočítávat je na zisk a lépe argumentovat při získávání financí, či volit více idealistický narativ. Problémem je právě nejednotný slovník.

Celým fórem od první diskuze zaznívaly různorodé názory na to, jak zacházet s kulturou. Jestli je možné ji vyčíslit, přepočítat, sešněrovat, či ne. Na jednu stranu se snažíme pohlížet na kulturní a kreativní průmysl a obecně kulturu jako funkční nástroj dokazující změny ve společnosti, o kterých už nelze pochybovat, na druhou stranu se stále snažíme střežit svobodu a nahodilost či nepředurčenost umění. Za oběma názory stojí snaha posunout a ukotvit spolupráci a síťování, vyjasnit strategie a zlepšit komunikaci napříč participujícími odvětvími, oborem humanitním a ekonomickým. Problémem není to, že kulturní instituce dnes neumí spolupracovat s místní samosprávou, ani s lokální komunitou, ale opět nemají moc zastání ve srovnání s podnikatelským sektorem, respektive s velkými firmami. Mluva, rychlost fungování a status quo je odlišný. Dokud nebudou vyřešeny základní parametry, jako je status umělce a jedno procento na umění, nebudou kulturní a kreativní projekty udržitelné.

Plán reforem a investic

Diskuze kolem Národního plánu obnovy, ve kterém je nutné rozdělit 5,5 miliardy korun z Evropské unie, byly více než zajímavé a představily NPO ve světle reality. Hořečnaté úsilí s dobrým úmyslem musí být sice oceněno, ale výsledky které přináší, nejsou vždy použitelné. Snad bude správně pochopena legislativní reforma definice umělce a z toho vyplývající podmínky pro sociální a důchodový systém. Dílčí pilíře podpory, jako jsou Kreativní vouchery (malé a střední firmy), Kreativní vzdělávání, Internacionalizace a mobilita či rozvoj dovedností, vznik kulturních a kreativních center (HUBů), platí však jen pro někoho. Děsivé jsou šibeniční termíny realizace (otevření “nových” center musí být v roce 2025), finance na modernizaci nejsou, a tak je nutné neustále účel Národního plánu obnovy vysvětlovat. Stále platí pravidlo, že osobní angažovanost je v oblasti kultury více než potřebná. Totéž platí i pro shánění peněz, které musí být kreativní…a také kulturní. Problematika financování z EU snad dostala i na okraje, tam, kde třeba o ní nejeví zájem, protože malé projekty jsou založené na dotaci samotnými iniciátory (ať už penězi, materiálu času či energie). Závěrem diskuzí byla vlastní pochvala, že se právě takováto setkávání se odehrávat mají, jejich přínosem totiž může být jen sdílení zkušeností (nejen na oficiálním programu), ale i u piva či kávy.

Můžeme si také potvrdit známou pravdu, že diskuze o definování kultury jsou stále nevyjasněné (zdali je třeba uplatňovat spíše idealistický nebo pragmatický postoj) a že je dobré vést podobné diskuze i nadále. Se zúčastněnými zástupci kulturních organizátorů, plánovačů a politiků, ale také s podnikatelským sektorem. Všimněme si, že v současné umělecké produkci (zvláště vizuálního umění) v poslední době vzniká množství autorských slovníků reagujících na potřebu sebevyjádření a reflexe situace jako celku i vlastních východisek. Prostřednictvím nich sice nemusíme dojít k porozumění se všemi aktéry, ale můžeme předložit podoby umělecké tvorby a potřeby kultury, která se již nemusí bát o nutnost svého obhájení. Největším nedostatkem a zároveň privilegiem kultury může být jeho neukotvenost a nepřevoditelnost do srozumitelných systémů.

Udržitelnost je o představivosti, co by se mohlo dít a co je každý z nás schopen dělat. Je o neustálém oscilování mezi provizoriem a pevným řádem. Důležitá je také ekologie samotného člověka, stejně jako diverzita přístupů stále výlučných kulturních aktérů vytvářející přirozený chaos a zároveň mycelium, o jehož vlákna se neustále staráme a vizualizujeme je.

 

---

Tereza Nováková

Je kurátorkou, kritičkou současného umění a spolu/organizátorkou kulturních aktivit. Hlavním tématem její práce je spolupráce a komunikace v rámci vymezeného společenství a role multižánrové kulturní instituce v daném místě.