V loňském roce jsem naše město začal vnímat z trochu jiné perspektivy. Přestal jsem dojíždět do práce, začal více chodit po městě, ale hlavně si více zvnitřnil, že bychom zde mohli zůstat nastálo. Asi každý, kdo zde delší dobu žijeme, dokážeme vyjmenovat řadu dílčích úskalí, které by se v našem městě měly změnit. Zároveň doufám, že umíme docenit přednosti, které nám město poskytuje, ať už unikátní rozprostření kolem terénu řeky Labe, velmi dostupnou Středohorskou i Krušnohorskou malebnou krajinu, skvělé napojení na Prahu a Drážďany nebo pestrou urbanistickou strukturu.
Kouzlo a půvab Ústí nad Labem pro mě tkví právě v jeho syrovosti, nedokonalosti a často i rozpačitosti. Neutěšený stav do jisté míry nevnímám pouze jako jistotu k lamentování, ale jako podnětný moment. Jak se městu přiblížit? Doufám, že právě aktivitami, které Hraničář dlouhodobě iniciuje. I z toho důvodu jsem chtěl přispět sérií veřejných diskuzí a přednášek, jež tematizují aktuální výzvy architektury, urbanismu a infrastruktury městského prostoru, a přirozeně tak navázat na již rozpracovaná témata – výstavní cykly Komu patří město, Corso pro nás, Sluneční město: Architektonické dědictví v letech 1948 – 1989 (součástí tištěný výstup stejnojmenný průvodce architekturou), program v rámci Dnů architektury, program v rámci Evropského týdne mobility, Pěšky Ústím, diskuze Re-vize, diskuze o Vysokorychlostní trati, atd.
Foto: Marie Šrajerová
Hraničář pro město
Cyklus Městu vstříc se sestává ze tří tematických okruhů: Vysokorychlostní trať (dále VRT), Architektura 1958–1989 a Veřejný prostor města – se zaměřením na urbanismus a infrastrukturu.
VRT je součást projektu Transevropské dopravní sítě (TEN-T) a jako jedna z devíti páteřních tras má zefektivnit pohyb zboží i osob po ČR i Evropské unii. Na konci června Krajské zastupitelstvo rozhodlo o její budoucí trase. Trať přinese značný zásah do urbanismu, infrastruktury i kvality života ve městě. Uspořádali jsme dvě diskuze, kde jsme se tyto výzvy snažili pojmenovávat, diskutovat a načrtávat východiska, aby VRT byla pozitivní změnou strukturálně postiženého regionu/města.
Město Ústí nad Labem má kvůli historickému vývoji po architektonické stránce velmi specifické centrum, kterému dominují stavby z 20. století. Velmi výrazné jsou budovy z období 1958–1989, přičemž řada z nich podlehla necitlivým rekonstrukcím (např. Hotel Bohemia, Pozemní stavby). Architektura této doby je špatně přijímána nejen pro svou monumentalitu, striktnost, ale i pro mylné spojování architektonického jazyka s tehdejší tuzemskou dobovou politikou reálného socialismu. Poválečná architektura je silnou kulturní stopou, již bychom jako svébytná demokratická společnost měli umět rozpoznat, chránit a zachovat pro budoucí generace. Proto na podzim plánujeme diskuzi, kde se těmto otázkám chceme společně s odborníky z oboru i zaměstnanci Národního památkového ústavu věnovat. Ve středu zájmu se v letošním roce ocitla budova Krajského úřadu Ústeckého kraje. Především kvůli své městotvorné i složité reprezentační úloze (ÚV KSČ, sídlo Krajského úřadu Ústeckého kraje). V létě jsme společně s umělkyní a lektorkou Šárkou Zahálkovou uspořádali architektonickou procházku za souvislostmi této budovy. V závěru tohoto textu je přiložený autorský text Šárky, který vše přibližuje.
Foto: Marie Šrajerová
Součástí cyklu je také téma pěší a cyklistické infrastruktury, respektive bezpečného pohybu po městě. Udržitelnější pohyb po městě úzce souvisí s dobře nastavenými urbanistickými řešeními a ty úzce korelují s kvalitním zpracováním veřejného prostoru. V září je naplánovaná již tradiční cyklojízda ve spolupráci se spolkem Ústím na kole. Vedle vyjádření podpory městské cyklistice má tato akce edukativní charakter, jelikož její účastníky členové spolku seznamují s aktuálními výzvami v procesu plánování silniční dopravy. V pochmurných dnech se můžete těšit na přednášku spolku AutoMat a diskuzi věnující se novému územnímu plánu, který zpracovávají 4CT a Roman Koucký.
Přál bych si, aby se do cyklu zapojilo co nejvíce aktivních obyvatel města a společně jsme hledali odpovědi na otázky ‘Jak městu vstříc?’ a ‘Komu patří město?’
Štefan Pecko
Nejen o budově Krajského úřadu Ústeckého kraje
Anna Beáta Háblová, architektka a básnířka, ve své knize Nemísta měst hovoří o městu jako o organismu, který společně se svými lidskými i nelidskými obyvateli a obyvatelkami, jejich činnostmi, plány a představami žije, roste, proměňuje se i odumírá.
Dosavadní život monumentální stavby dnešního Krajského úřadu Ústeckého kraje je protkán řadou výrazně upamatovatelných momentů a proměn. Budova byla vystavena v polovině 80. let minulého století jako krajské sídlo Komunistické strany Československa, aby se však záhy se změnou politického režimu v jejím nitru vystřídalo několik provozovatelů rozličných služeb na hony vzdálených původnímu záměru. Kvůli výstavbě bylo na místě zbouráno nemálo domů. Tehdejší projektanti a zadavatelé kladli důraz na patřičnou viditelnost celého komplexu. Zdá se ale, že spíše než kvůli zatěžkané historii, budí stavba emoce s ohledem na přízvisko, které získalo nároží se čtyřmi výduchy… Existence tohoto kolosu je mnohovrstevnatým archivem historií, příběhů, zážitků, zkušeností i fantazií. Nejen proto jsme se v procházce z cyklu Městu vstříc zaměřili nikoli na historickou a architektonickou faktografii, ale na sdílení a sběr vzpomínek, snů i představ a průzkum vlastních citlivostí.
Foto: Marie Šrajerová
Jakou rostlinou by budova mohla být?
Zbystření smyslů nepřichází samo. Vidění, slyšení a celkové prožívání je třeba zvědomit. V procesu pomalého obcházení architektury si všímáme vrstev, které jinak mizí a ztrácejí se pod prioritami běžné pozornosti. Jako kolektivní tělo složené z mnoha senzorů uvažujeme nad stavbou jako o bytosti, která má své radosti, bolesti i sny. Přemýšlíme nad tím, jaký má budova charakter, rytmus, hlas, jakým zvířetem či rostlinou by mohla být, s kým či čím si rozumí a s kým či čím nikoli.
V čase konání procházky je budova obehnána plotem a stává se tak ještě nedostupnější než obvykle. Prý se zde natáčí zahraniční seriál usazený ve vzdálené budoucnosti. Je toto snění architektury? Možná – mohlo by být. Jak asi vypadá svět a sama budova v něm za několik stovek let? Kdo ví, možná se ve svých snech spíše nostalgicky obrací k vlastní minulosti. Anebo sní o vodě, která zaplňuje její ikonickou vanu až po okraj?
Představy o tom, jak to uvnitř vany vypadá, se různí. Podobně jako vzpomínky na pověstnou devadesátkovou diskotéku. Bylo to ve vaně nebo jinde v baráku? Převládá nejistota.
Zaznívá myšlenka, že budově dělá radost život kolem ní, smutek naopak přináší ti, kdo jí nerozumí, a že dřívější mladickou tvrdohlavost vystřídala určitá asertivita. Její charakter by se dal popsat jako „narušená pompéznost“. Byla a je to zkrátka budova pro vrchnost. Debata se prohlubuje…
Skrze procházku jsme se pokusili na architekturu a její kontext nahlédnout z jiných, imaginativnějších perspektiv. I ty mohou v procesech participace pomoci poodhalit a formulovat jinak neartikulované skutečnosti, problémy i jejich možná řešení. Mohou otevřít jiné cesty uvažování nad životy měst, staveb a jejich obyvatelstva.
Foto: Marie Šrajerová
A jaká je vaše první vzpomínka na toto místo?
Zkuste si budovu několikrát soustředěně obejít a zaměřit se pokaždé na něco jiného. Pokuste se místo vnímat z pozice dítěte, seniora, zvířete nebo třeba kamene. Přemýšlejte nad tím, čím vším by dům mohl být a co by bylo potřeba, aby se to stalo. Popusťte uzdy svých představivostí.
Šárka Zahálková
Štefan Pecko
Pedagog, umělec a programový produkční Veřejného sálu Hraničář.
Šárka Zahálková
Umělkyně a kurátorka. Dlouhodobě se zabývá tématy souvisejícími s uměním jako nástrojem společenské změny a uměním ve veřejném prostoru. Spoluzaložila a vede projekt Offcity z. s., který je součástí nadregionálního i mezinárodního diskursu v kontextu práce s veřejným prostorem. Absolvovala studia galerijního managementu a výtvarných umění (animovaná tvorba), jednoroční program „Commissioning and Curating Contemporary Public Art“ na Valand Academy, University of Gothenburg ve Švédsku, Fulbright-Masarykovo stipendium pro neziskový sektor v NYC, USA a několik dalších zahraničních tvůrčích i kurátorských stipendií.
