Tajemná a temná Zóna v Tarkovského filmové interpretaci povídky bratří Strugackých je černobílá aridní pustina. Je posetá řídkou vegetací a ruinami věku industriální modernity. Film je svědectvím o kolapsu pokroku a spasitelství civilizace, postavené na ideologii podrobení přírody člověkem, homo faber, vyzbrojeným mocností techniky. Andrej Tarkovskij zemřel v roce 1986, deset let po dokončení svého snad nejslavnějšího filmu Stalker, když mu bylo padesát čtyři let. Jeho žena Larisa zemřela v roce 1998. Představitel postavy profesora Anatolij Solonicyn v roce 1982, když mu bylo čtyřicet sedm let. Všichni podlehli rakovinovému plicnímu nádoru. Mnozí z filmového štábu při natáčení v lokacích na periferii města Tallinnu trpěli vážnými alergiemi. Tarkovskému trvalo skoro rok než Stalkera dokončil a filmaři byli vystaveni působení industriální estonské krajiny, prosáknuté jedy, které pocházely z výpustí nedaleké chemičky u řeky Jägala. Uzavřená zóna je portrét postapokalyptické, lidstvem zmučené a znetvořené krajiny a je zároveň i podobenstvím o člověku a civilizaci, která si přírodu zdánlivě podmanila.
Podobných prométheovských představ jak usměrnit, pokořit, ovládnout, vytěžit nebo vylepšit přírodu se během druhé poloviny 20. století po celém světě urodilo nespočet: od totální destrukce druhé světové války a následné militarizace země, od projektu regulace Amuru přes pokusu o přesměrování teplého pacifického proudu Kurošio, od projektu stavby gigantického mostu-přehrady přes Beringovu úžinu, díky které by se ohřála Arktida a změnilo se tamní, pro člověka nepříznivé podnebí. (To se nakonec děje i bez přehrady). V roce 1965 v Kazachstánu vědci použili podzemní nukleární explozi, která vyhloubila kráter o velikosti 80 akrů. Mělo jít o ukázku mírového využití atomové energie pro geoinženýrské účely. Ještě v roce 1971 Sověti testovali možnost využití atomové bomby pro hloubení hlubokých vodních koridorů, které by propojily řeky Pečora a Kama. Cílem bylo obrátit směr toku bohatých vodní systémů ze severu na jih do povodí Volhy a Kaspického moře.
Evropu v letech 1946 a 1947 postihlo katastrofální sucho a nabízí se možnost příčinnosti s vítězstvím KSČ ve volbách. Doubravka Olšáková a Jiří Janáč v knize „Kult jednoty, Stalinský plán přetvoření přírody v Československu 1948-1964“ dokládají, že sucho, změna klimatu a rostoucí desertifikace krajiny hrozily již tehdy: uvědomovali si to ekologové, přírodovědci ale také lidé, kteří byli v každodenním kontaktu s krajinou. Často po několik generací.
Foto: Ibra Ibrahimovič
Chodit podle bílé čáry na chodníku a podle břehů fialové řeky
Severočeská uhelná pánev byla v minulém století územím, které čímsi připomínalo Tarkovského Zónu. Byla to obětovaná, zoufalá, zapomenutá krajina a málokdo z centra se tím směrem dobrovolně vypravil. Dohlednosti ze sídelního města sice bránily oblé obrysy vyhaslých sopek Českého středohoří, ale jakmile se zvedl vítr od polských rovin, díky gigantickým komínům elektráren a tepláren měli obyvatelé metropole možnost cítit znepokojivý vzorek sirného zápachu ze severu. A v zimě hořelo hnědé uhlí z Mostu nebo Sokolova skoro v každých kamnech. Ibra Ibrahimovič (podobně jako mnozí obyvatelé severních Čech, kteří v druhé polovině minulého století vyrůstali v končinách podkrušnohorské lignitové pánve) vzpomínal, jak – s příchodem podzimních mlh – na cestě do školy sledovali čáru, nakreslenou bílou křídou na chodníku. Scenérie z jižní strany smutného “černého trojúhelníku” se od konce 80. let do konce života staly jeho osudem a zároveň jeho zemí zaslíbenou: hledal a nacházel tam saturnské, plutonské, dramatické, smutné, burcující, romantické a hlavně fotogenické vrstvy. Ty shromažďoval až s obsedantní vášní a s neobyčejným smyslem pro kompozici i pro detail scény a nosnost příběhu.
Prvním velkým tématem, který vznikl jako časosběrná série stovek fotografií, byla kauza Libkovice. Vláda Petra Pitharta v roce 1991 potvrdila platnost územních ekologických limitů těžby, která obce chránila před rozšiřováním hnědouhelných dolů. Státní těžební firma Hlubina tvrdila, že uhlí v této lokalitě bude těžit hlubinnou těžbou, takže se ekologické limity na Libkovice nevztahují. Tekuté písky, které se pod obcí nacházejí, těžařům nakonec zabránili s hloubením začít, ale dotace na demolici byly lákavé a na místo vyjely těžké stroje. Obyvatelé byli během let donuceni své domy opustit. Libkovice se v roce 1992 dostaly do pozornosti ekologického hnutí a médií a Ibra pro organizaci Greenpeace a Hnutí Duha dokumentoval průběh potyček ekologických aktivistů se zaměstnanci demoličních čet a bezpečnostních firem. Publikaci Libkovice: Zdař bůh v roce 1997 vydal s úvodem Erazima Koháka pro Divus Ivan Mečl. Na mě nejvíce působí všední portréty obyvatel Libkovic, které se mu podařilo zachytit ve chvílích, kdy si uvědomovali, jak se jejich domovy proměňují ve zbořeniště, které připomíná válečný konflikt. Lžíce bagrů a radlice buldozerů jako zástupci a vyslanci procesu perforace a destrukce staré zemědělské krajiny a její degradace na těžební terén. Díky chybujícímu fosilnímu aparátu se v prostoru, kde bývaly libkovické domy, ulice i kostel, po několika desetiletích přirozené sukcese paradoxně vrací původní předhistorická krajina, krajina před člověkem.
Foto: Ibra Ibrahimovič
Ze Záluží přitékala do Mostu místo řeky otrávená hnědo-černá stoka
Jiným tématem a živlem, které Ibra sledoval vlastně od dětství, byla voda: řeky, rybníky, potoky, nádrže, stoky a odkalovací jezera. Hlavní protagonistkou byla Bílina: řeka, která se stala cílem a obětí zájmů projektantů, těžařů, exploatace a chemického průmyslu. V roce 2019 Ministerstvo životního prostředí vydalo Ibrovi skromnou PDF publikaci Bílina: Příběh fialové řeky, kde píše:
“Řeka Bělá tekla pomalu, měla tmavě hnědou až černou barvu a působila na mě líným až asfaltovým dojmem. Občas v ní plavalo něco mrtvého, někdy se trochu duhově leskla. Její okolí včetně mostku, na kterém jsem postával, bylo zaprášené, tmavé a šedé. Nechápal jsem, jak je to možné a kde se bere takové množství smradlavé špíny. Jestli je tohle opravdu z chemičky, tak to tam uvnitř provozu musí být opravdová hrůza…Robert, Hedvika, Eliška, Grohmann (po válce Maršál Koněv), Jupiter, Kvido, Julius, Humboldt, Anna, Matylda, Evžen, Richard, Jan, Přemysl, Berta, Amálie, Anna a Berta, Emerán, Rudiay, Ludvík, Lotty Marie, Max a Svornost jsou jména hlubinných dolů, kolem nichž řeka Bělá v mostecké hnědouhelné pánvi po 2. světové válce protékala. Znečištěná byla také od elektráren v Ervěnicích, Komořanech a Ledvicích, od cukrovaru a lihovaru v Mostě i od zdejší ocelárny. Ale opravdu nejvíce se na jejím pokoření podílela litvínovská chemička, která jako chemický závod STW AG (Sudetenländische Treibstoff Werke AG) od roku 1942 vyráběla z uhlí různé ropné produkty včetně leteckého syntetického benzinu a později jako Stalinovy závody svou výrobu významně rozšířila. Ze Záluží přitékala do Mostu místo řeky otrávená hnědo-černá stoka s fialovými olejovými fleky, která jak pamětníci vzpomínají, smrděla fenolem. Už za okupace se říkalo, že v ní teče černé svědomí Němců. V 60. letech řeka tak páchla, že si mostečtí občané vymohli její zakrytí. Od lázní k divadlu, hlavně v blízkosti obytných domů, bylo její koryto na některých místech překryto betonovými panely.”
Fot: Ibra Ibrahimovič
Příběh o věčném střetu mezi člověkem a mocí
Fosilní postindustriální kraje, jimiž protékala řeka Bílina a rozlévala se do několika velkých jezer a mokřadů, vypadají jako sopečné pustiny. Protínají je stovky kilometrů větvících se potrubí. Slovo Bílina vzniklo prý z přídavného jména bílý (bielý) a označoval bílé, tedy bezlesé místo nebo bílou řeku. Těžaři kvůli hloubení povrchových lomů řeky a potoky svedli do potrubí, vodu odvedli do prádelen na vytěžené horniny a pak případně do odkalovacích, černých, páchnoucích jedovatých nádrží. Jedno asi z nejhrůznějších míst, které jsem na Mostecku navštívil, bylo v místech, kde kdysi stály obce Kopisty a Růžodol mezi Mostem a Litvínovem. Spleť kilometrových kovových potrubí odváděla horkou páchnoucí popelovou močku z uzavřené průmyslové zóny Záluží. Potrubí ústilo do otevřené stoky vedoucí do nedaleké budovy čističky nebo jakési sedimentační stanice. Kolem nás nebyla žádná vegetace a přes temné hučení z potrubních vnitřností jsme neslyšeli zpěv ptáků ani bzučení hmyzu. Když jsem se po několika letech do Růžodolu vrátil, jedovatá smradlavá stoka z rafinérie ORLAN už zmizela pod povrchem. Tráva a okolní stromy se zase zazelenaly. V poddolovaných otrávených Kopistech, než koupil pozemky v Moravěvsi, míval statek Jan Rajter, o kterém Ibra vyprávěl jiný příběh. Příběh o věčném střetu mezi člověkem a mocí, v tomto případě mezi tvrdohlavým sedlákem a hliníkárnou NEMAC.
Miloš Vojtěchovský je kurátor, zvukový umělec a teoretik umění, působil v Centru audiovizuálních studií na na FAMU.
