Už nějakou dobu máme důkazy o klimatické krizi přímo před očima. Jak čelit tomuto depresivního pohledu, kdy navíc vidíme, že její dopady nejsou rovnoměrné a ještě prohlubují stávající nerovnosti? Jednou z možných odpovědí může být ekofeminismus, který se zaměřuje především na spojitosti týkající se útlaku žen a vykořisťování přírody. Možná to jsou právě narůstající nerovnosti a všudypřítomnost dopadů klimatické krize, kvůli kterým se v poslední době ekofeminismus dostává do veřejného povědomí a prostoru nejen jako praxe, ale také jako teorie.
Co je ekofeminismus?
V srdci ekofeminismu stojí premisa, že existuje přímá spojitost mezi útlakem žen a dalších marginalizovaných skupin a vykořisťováním přírody, přičemž jako zdroj útlaku je identifikován patriarchát, a často také kapitalismus. Tuto paralelu vidí ekofeminismus zejména v tom, jak patriarchální společnost zachází se ženami a přírodou, jež považuje za majetek, neomezený zdroj, za objekty, na kterých je možné dopouštět se násilí, nebo kterým je naopak potřeba poskytovat ochranu. Nejedná se tedy pouze o propojení feminismu s environmentalismem či ekologií, ale o svébytnou teorii, která vidí společnost a přírodu ne jako dvě oddělené entity, ale jako něco, co se vzájemně prolíná a ovlivňuje. Stejně jako feminismus má i ekofeminismus mnoho proudů a směrů, z nichž některé jsou poměrně problematické, například kvůli svému esencialismu či kulturní apropriaci. Nicméně napříč poměrně rozmanitými proudy panuje shoda na jeho základní premise, navzdory tomu, že se liší přístupy k řešení současné situace a roli, kterou v něm mají hrát ženy.
foto: Tomáš Lumpe / Anna Hulačová – ze série Harvest and Survive
Spíše než jako ideologii můžeme však ekofeminismus vnímat jako perspektivu, tedy jako úhel pohledu či jako dekonstruktivní nástroj. Jako kdybyste si nasadily*i brýle, díky nimž vidíte propojenost vztahů mezi lidmi a přírodou, a které vám umožní na celý svět nahlížet tímto způsobem. Takto můžeme ve vzájemné propojenosti lidí a přírody vidět analogii k propojenosti uvnitř přírody samé. I tam se vše vzájemně ovlivňuje, někdy zdánlivé maličkosti mohou mít zásadní dopady, a kromě toho je občas komplikované tuto komplexitu pochopit. Lidé, a potažmo společnost, jsou samozřejmě součástí přírody – minimálně skrze svou závislost na přírodních zdrojích, svou fyzickou existenci a potřeby, které by bez toho, co označujeme jako přírodu, nemohly být naplněné. Jedním ze základních pojmů ekofeminismu je tzv. „vnořenost“ v přírodě (nebo také zakotvenost – embeddedness), kde od ní lidé nemohou být odděleni a proto je nutné o ni také pečovat, stejně tak jako bychom o sebe měly*i pečovat vzájemně.
Bez péče nejsou koláče
Péče se často staví do opozice k práci, můžeme mluvit také o produktivní versus reproduktivní práci. Ve svém širším pojetí však péče může znamenat nejen zajištění fyzických a emocionálních potřeb dalších lidí, ale také ne-lidských aktérů, ať už to jsou zvířata, rostliny, „neživá“ příroda, nebo třeba mikrobiom. Pokud budeme k péči přistupovat s touto širší definicí, můžeme za pečující aktivity považovat třeba zahradničení, kompostování, komunitní organizování, DIY, nebo pěstování kombuchy či kvásku. Během covidové pandemie se mnoho z těchto činností začalo dostávat do mainstreamu – zviditelnila se tedy nejen role péče o děti či další osoby, ale právě péče o střípky přírody (ačkoliv to tak nemuselo být rámováno). Pandemie tak mohla být důkazem toho, že péče musí stát ve středu naší pozornosti a celá naše existence je na ní přímo závislá. Ekofeminismus se snaží nahradit prosazování síly a soutěživosti, které je typické pro patriarchát i kapitalismus, právě etikou spolupráce a péče a klade důraz na naši vzájemnou propojenost, závislost i zranitelnost.
foto: Tomáš Lumpe / Prototyp – Půda, hlína, zem
Proč bychom měly*i přemýšlet nad hierarchiemi
Dalším důležitým aspektem ekofeminismu je uchopení hierarchií, které ve světě existují. Zde se v kontextu „západních“ společností můžeme zaměřit na hierarchické dualismy (nebo také binární opozice). Například muž-žena, kultura-příroda, rozum-emoce, práce-péče, bílá-černá, cis-trans atd. Podstatou těchto opozic je nejen to, že se vzájemně vylučují a je tak zdůrazňována jejich odlišnost a neslučitelnost, ale také každé straně binarity společensky a kulturně připisujeme rozdílnou hodnotu. Pozitivněji (či jako nadřazenější, důležitější nebo komplexnější) je vnímáno vše, co je spojováno s muži, tedy kultura, rozum nebo práce, s ženami bývá naopak častěji spojována příroda, emoce a péče. A právě hierarchizace mezi těmito kategoriemi je z pohledu ekofeminismu jedna ze zásadních příčin současného stavu věcí, protože umožňuje nadřadit jednu stranu binarity, která má tím pádem „právo“ podmanit si tu druhou. Tento stav, kde nejen existují hierarchie, ale jsou také považovány za „přirozené“, je interpretován jako biologická danost, tedy jako něco, nad čím můžeme jen mávnout rukou a říct si, že tak to prostě je a nedá se s tím nic dělat. Do těchto binárních kategorií se samozřejmě nevejdou všichni lidé ve všech svých velmi různorodých podobách, a když se zaměříme na jednotlivé definice (například mužství a ženství), zjistíme, že se ideálnímu stavu většinou neblíží ani lidé, kteří se s danou kategorií ztotožňují. Ať už proto, že ideály mohou zahrnovat vzájemně se vylučující atributy, nebo proto, že homogenizují typické prvky a předpokládají univerzalitu napříč kulturami či časem. Proto je potřeba v první řadě zbourat toto hierarchické chápání světa a nahradit ho vzájemnou empatií, péčí a respektem k různorodosti.
Ekofeminismus v praxi
Historicky není spojování různých typů diskriminace novinkou a stejně tak tomu je i v případě propojování člověka a přírody. Ekofeminismus je poměrně nový pojem – toto označení poprvé použila v roce 1974 francouzská feministka Françoise d’Eaubonne ve své knize Le féminisme ou la mort, tedy česky Feminismus, nebo smrt. Nicméně to, co můžeme považovat za ekofeministickou praxi, existovalo již dlouho předtím. Například ženy z mnoha nativních severoamerických etnik žily v souladu s ekofeministickými principy (nebo alespoň s tím, co bychom dnes za ekofeministické principy mohly*i označit). V českém prostředí nám může za příklad sloužit Anna Pammrová, která se propojenosti a vztahu mezi člověkem a přírodou věnovala, a byla to právě absence jakékoliv reflexe této propojenosti, která jí chyběla v tehdejším feministickém hnutí. V současnosti jsou ekofeministické prvky a myšlenky přítomny v mnoha organizacích a hnutích, i když tak často nebývají pojmenovávány. V českém kontextu to mohou být například Rodiče za klima, Pěšky městem, Limity jsme my, Re-set, Fridays for Future, Univerzity za klima, Sdruženy, Nesehnutí, Na Zemi, Druhá směna, klimatist*ka, Akumulátor nebo české nerůstové hnutí. I proto je užitečnější o ekofeminismu přemýšlet jako o perspektivě nebo jako nástroji naděje. Ekofeminismus nám umožňuje nahlédnout, jak daleko do historie sahají snahy o hlubokou společenskou změnu, která je zároveň v souladu s přírodou. Ekofeministická imaginace nám pak může pomoci ve vytváření podoby světa, který bude fungovat na kolaborativních, inkluzivních, nehierarchických a pečujících principech a může tak sloužit jako zbraň vůči patriarchátu, kapitalismu i klimatické krizi.
foto: Tomáš Lumpe / Jan Matýsek – Leviathan’s wet dream
Ananké Nebeská
Socioložka a intersekcionální feministka. Jejími hlavními akademickými zájmy jsou průsečíky feminismu a ekologie, ekofeminismus, intersekcionalita a sociální rozměr klimatické krize. V současné době působí v NKC – gender a věda Sociologického ústavu Akademie věd.
Kde začít, když chcete vědět víc?
česky:
- Ekofeminismus, gender a environmentalismus, Dita Dražilová (2004)
- Skryté výzvy ekofeminismu, Zora Javorská (2010)
- A2 – celé číslo věnující se ekofeminismu (4/2023, online archiv)
- Lidé jsou příroda ve formě těla, rozhovor s Ariel Saleh (2023)
- Padesát let ekofeminismu: O odvrácené straně hierarchických dualismů, Ananké Nebeská (2023)
- Ohroženy změnou klimatu: Feministky požadují klimatickou spravedlnost, Petra Jelínková (2023)
anglicky:
- Queering ecofeminism, Asmae Ourkiya (2020)
- Předmluva Carolyn Merchant k anglickému vydání Feminism or Death Françoise d’Eaubonne (Verso, 2022)
Koho sledovat na IG?
česky:
anglicky:
