Všechny popsané situace se skutečně staly; všechny jmenované postavy jsou reálné a jejich příběhy nejsou smyšlené. Všechny se věřím v textu poznají i bez psaných příjmení.
—
Za několik hodin začne v nově zprovozněném kině Hraničář premiéra divadelní hry Kráska z Leenane ústeckého Činoheráku. Možná. Tým lidí, kteří poslední půlrok usilovně pracovali na tom, aby se to stalo, právě řeší možná rizika a stojí před otázkou, zda představení spustit, či ne. Herci jsou připraveni, technicky vše funguje. Hrozí ale politicky motivované úřední obstrukce s vysokými pokutami nebo i policejní uzavření budovy těsně před začátkem akce.
Je vyprodáno, hlediště bude plné dobrovolníků a dalších podporovatelů, kteří tomuto úsilí v posledních měsících napomáhali. Budou tu zástupci novin a televizí, kteří příběh sledovali od první tiskové konference. Únava i očekávání všech jsou velké…
—
To léto bylo dost divoké pro všechny, kdo se rozhodli stát součástí jednoho šíleného příběhu. Ten nastartovalo jedno podlé hlasování vedení města, kterým si jeho někteří jedinci rozhodli vyřešit své osobní antipatie vůči osobnostem ústecké kulturní scény. Jejich cílem bylo rozpustit soubor Činoherního studia. Divadlo s více než čtyřicetiletými kořeny ale pouhá sebestřednost politiků vyrvat z města nemohla.
Otevření multiplexu ve Fóru vedlo o čtyři roky dříve k zavření Hraničáře, tehdy největšího ústeckého kina. Barák zůstal prázdný až do října 2013, kdy si ho Richard s Tomášem pronajali pro uspořádání své jubilejní osmé PechaKucha Night s podtitulem Bomby pecky. Mělo to být krátké oživení a pokus dostat se dovnitř. Vyzkoušet si ho. A trochu se zasnít, jaké by to bylo ho mít. Tu myšlenku rozvíjeli spolu s Alešem. A byla natolik lákavá, že oslovila i Ondřeje, který s Ústím do té doby neměl skoro nic společného.
Ondřej ten rozhovor zaslechl ve vlaku. Zrovna se s rodinou přestěhoval z Prahy do Ústí, a tak myslím hledal, jak se s městem sblížit. Nikdy se nebál jít do věcí po hlavě, měřítko snu oživení domu jako Hraničář tomu odpovídalo. Pár menších akcí uspořádat zvládli, městská nezodpovědnost je ale do baráku naplno vtáhla mnohem rychleji, než je vůbec mohlo napadnout.
Spojení divadla a dalších kulturně aktivních lidí, kteří toužili po oživení Hraničáře, dávalo smysl i z politicky praktických důvodů. Bylo to cestou, jak divadlo udržet. A jak tzv. multiplikovat pozitiva, tak se to určitě v nějakém byznys slangu říká. Martinovi, který tuto myšlenku rozhýbal, vždycky šlo spojovat pro ostatní neviditelné souvislosti. A hlavně všechny i přes řadu možných úskalí motivovat k činnosti. Po tichém namlouvání s majiteli domu přišel začátek dubna. Do Hraničáře byli pozváni všichni, kdo věřili v záchranu divadla, stovky lidí; a krom všeho důležitého tam zazněla věta: „Vdechněme život kinu Hraničář!“ Tím začal ten maraton improvizace a zázraků na počkání s deadlinem 26. 9. 2014 a jménem Kráska z Leenane.
Foto: Jiří Dvořák
V domě roky nikdo pořádně nebyl. Paní Patrusová o něj sice s láskou pečovala, ale život mu chyběl. Potřeboval se nadechnout. Zářivky, které desítky let nikdo nevyměnil, najednou ozářily kouty, kterých si nikdo dříve ani pořádně nevšiml. Třeba tu falešnou mozaiku ve foyer. Bylo třeba ho také připravit na mnohem intenzivnější život, než jaký mu přinášelo kino. Potřeboval pořádné jeviště! A světla a sklady a šatny. A víc elektriky a vzduchu. A ty záchody potřebovaly pořádný refresh.
Hrálo se divadlo a zároveň se opravoval barák. Byly to v něčem dvě samostatné mise, které se koncem září měly zdárně setkat na jednom jevišti. Hrálo se všude, kde se dalo; na zájezdech nebo na lodi, která jen kvůli tomu zakotvila ve Vaňově. Mimo dosah v neutrálních vodách, úplné špionážní drama. Symbolika byla evidentní. Celá akce byla pod drobnohledem všech, kdo jí nepřáli úspěch.
Rozměr dění a potřeb se odkrýval každým dnem. Hraničář, jako každý starý barák, za každým rýpnutím do zdi odkrýval další a další komplikace. Překotný vývoj a nedostatek času nahrávaly zbytečnostem i chybám, vše se ale dařilo obratem řešit a stále posouvat vpřed. Každý své nevyhnutelné pochybnosti o úspěchu zaháněl prací. Ty rostly s únavou a zjevnou nekonečností.
Lidé, kteří se do té chvíle ani neznali, vytvořili až nečekaně fungující tým. V seznamu bylo několik desítek dalších dobrovolníků, kteří Hraničář vměstnávali do každé minuty, která jim mezi pracovním a osobním životem zbývala. Karel koordinoval práce na místě, Tomáš sháněl, co se dalo. Vlastně nedělal skoro nic jiného, než že byl pořád na telefonu. Každý den přes padesát hovorů!
Energie situace a její příběh otevíraly dveře. Byla neděle, půlka léta. V liduprázdné kancelářské budově u pražského Masarykova nádraží byli Martin, Filip a Tomáš usazeni do zasedačky a čekali na filantropa Libora. Martin byl na takové situace zvyklý, ale Filip s Tomášem z toho byli nervózní. S takovou situací oni ani jejich šatník nepočítali. Filantrop Libor přišel v košili, šortkách a sandálech. Svou chvilku jim věnoval v jeden jediný den, kdy byl v Čechách. Poslechl si je, očima prolétl seznam věcí a částky, co jsou potřeba sehnat. Pak skoro poprvé promluvil, že tedy spolu se ženou novou vzduchotechniku zaplatí.
Každým dnem se nacházeli další, kdo svou odbornou prací uměli pomoci nebo přispět na části, na které chyběly peníze. Firma pana Vlastimila vyrobila konstrukci podia, firma pana Jindřicha na něj darovala dřevo. Pan Dietmar vyrobil a daroval zrcadla, která se na sebe v kavárně dodnes dívají. Firma z Teplic darovala záchody s překvapením za víc, než měla kdy v úmyslu. Přesto s úsměvem.
Premiéra a otevření domu byly pro všechny zadostiučiněním. Přes všechen pot a strasti ale nebyly zakončením příběhu Hraničáře, spíš jeho začátkem.
Činoherní studio se nedlouho po otevření mohlo vrátit zpět do své budovy na Střekově. Celá krize tak měla ten nejlepší možný výsledek – divadlo ji přežilo posílené a k tomu vznikl nový kulturní prostor.
Foto: Tomáš Lumpe
V Hraničáři se dějí věci, které vidíte, a věci, které můžete vycítit. Filmy, obrazy, kapely, kafe i piva jsou těmi prvními. Spousta lidí, kteří denně domem prochází, tráví v něm čas, tvoří věci svoje i věci pro ostatní, společně utváří Hraničáři atmosféru. Příležitost být součástí celého dění má i dnes každý, stejně jako v tom dávném, překotném dobrovolnickém létě. To se nezměnilo a je to jedním ze symbolů Hraničáře. Spolu s neustálým učením se.
Když téměř ze dne na den začnete provozovat takový barák plný rozličných aktivit a lidí, máte se jako tým hodně co učit. Nejsou to jen věci technické, praktické i nelogické (jako třeba účetnictví, haha), ale hlavně ty lidské. Udržovat pracovní prostředí milé, otevřené, efektivní a funkční je nekonečná fuška. Ale je tím nejdůležitějším, o co se v baráku usiluje. I ty fungující záchody jsou na nižší příčce. Za ty roky se toho Hraničář o sobě myslím naučil hodně. Improvizací k profesionalitě. Naslouchat a vyjadřovat se, komunikovat. A neustále si připomínat, jak důležité to je, protože v tom denním shonu se na to dá snadno zapomenout. Věřím, že to je z toho baráku cítit, každou akcí a každým programem, který v něm vzniká nebo jen nachází své místo.
Filmů, koncertů nebo přednášek tu najde prostor hodně. Věci tu ale hlavně vznikají. Jakože přímo v domě, přímo pro dům. Nositelem toho je Galerie. Výstavy, otázky a hledání odpovědí. Hezky společně, tak to máme rádi. První velkou výstavou, která se takto rozkročila do celého roku, byl Dům Módy. Fiktivní obchoďák komentující fast fashion přinesli Martina s Richadem, inspirovaní čerstvou spoluprací Hraničáře s drážďanským Muzeem hygieny. Tou výstavou začalo hodně věcí. Galerie přes tři patra, kamarádění se spolky a institucemi po celé Evropě… A časopisy, jako tenhle, co teď čtete, které to veškeré dění nakonec hezky a čtivě sesumírují.
Těch akcí jsou za rok stovky. Jen tenhle rok do září už jich proběhlo na 530! Už se tak nějak ví, jaké všechny mají své místo ve dne i v roce. Třeba školy chodí na speciální programy dopoledne. To dá rozum. V květnu a červnu se nikomu do kina nechce, za to na podzim se ho nemůžete nabažit. Festival Jeden svět je v březnu, FIK zas v listopadu…
A v létě je léto. A naštěstí Hraničář má ulici, která dala létu místo. Není to tak dávno, co tam auta parkovala prakticky přímo ve dveřích. Zezačátku se na dva červencové týdny zabrala pro úplně první festival Léto na ulici. Bylo to tak skvělý, že pak všichni potřebovali do konce prázdnin volno… Ale vznikla tradice! Stesk všech, kdo kvůli svojí dovolené nemohli na letní venkovní koncerty a akce, před čtyřmi lety pomohl změnit festival ve velký letní program. A tak se z Léta na ulici stalo Celý léto na ulici. Asfalt vyměnila dlažba, přibyla vlna na sezení a betonové avokádo pod platanem a ulice vyrostla ve skvělý venkovní obývák.
Úplně srostla s Kavárnou, která je tím pravým srdcem baráku. Od rána do noci, otevřená všem. Ale pořád je to jen místo. Tím opravdovým srdcem jsou ti všichni, kdo se tam pohybují…trocha patosu sem taky patří, viďte. Všimli jste si pod mozaikou dvou sloupů se jmény? Tam jsou napsaní všichni, kdo přispěli či přiložili ruku k dílu u zrodu dnešního Hraničáře. Další stovky se pak ale zapsali nákupem v kampani za digitalizaci kina. Jak jsem psal – improvizací k profesionalizaci. Aby to kino bylo dobré a kvalitní výběrem filmů i obrazem a zvukem.
Připravilo se to velkolepě a vybralo se mnohem více, než se doufalo. Všechno klaplo, jen pár týdnů po spuštění nového kina přišel covid, tak si ho pak dlouho nikdo neužil. Alespoň z toho všichni měli ty dárky, co si s darem pořídili. Byly tam hezký věci, umělecký, od slavných kamarádů Hraničáře. A pak divný zážitky, jako třeba prohlídka střechy s Tomášem nebo prohlídka sklepa s druhým Tomášem. Po covidu tam pak někteří zapomněli jít. Což je dobře, protože tam žije něco velkýho a já se tam bojím.
Foto: Tomáš Lumpe
To celé desetiletí uteklo jak nic, hodně věcí velkých, nekonečné množství těch malých, stejně důležitých. Přijde mi, že sepsat to je delší než realita. A to se mi sem všechno a všichni nevejdou. Ale co, každý z nás nějakou tu část viděl a zažil. A hlavně není třeba se stresovat, protože toho ještě hodně víc přijde, ty desetiletí, co si budeme muset zažít a sepsat a …
Tomáš Petermann
Architekt pocházející z Ústí nad Labem. Je si vědom jeho pro mnohé neviděných kvalit a proto se snaží (nejen) obyvatelstvu tohoto města otevírat oči. Propojuje umění s architekturou a je jedním z původních hybatelů dnešního Hraničáře.
