Na vyloučené lokality nebo marginalizované skupiny obyvatel se naše společnost často dívá zjednodušujícím prizmatem „je to ošklivé, nechci s tím mít nic společného“. Někdy je to dáno i zrychlenou dobou a nedostatkem času pro problémy, které se nás zdánlivě netýkají. Podporujeme a utvrzujeme tak ale složitou situaci druhých lidí, bludný kruh, ze kterého se těžko vystupuje.

Pojďme namísto toho hledat jiná – funkční – řešení, která mohou být navíc v důsledku pro celou společnost levnější než stávající ne-systém.

Jak to ve vyloučené lokalitě opravdu vypadá? Jaké jsou příběhy lidí na okraji společnosti? Jsou jen nečinnými uživateli prostoru, nebo se aktivně snaží o lepší podmínky ke svému životu? Ve spolupráci umělce Janka Rouse (Artyčok.TV) s architekty Karolínou Kripnerovou a Vojtěchem Sigmundem (Architekti bez hranic) vzniká dokumentární cyklus Architektura soužití, který nabízí na tyto otázky odpověď. Tvůrčí kolektiv vybírá příklady dobré praxe ve středoevropském kontextu, kde se na společenské změně

k lepšímu výrazně podílí místní komunita spolu s umělci či architekty. Cílem projektu je iniciovat dialog o sociálních problémech ve městě a motivovat společnost a politické zastupitele k otevřenějšímu přístupu k jejich řešení. Neméně důležitým aspektem je sdílení zkušeností a vzájemná inspirace mezi lokalitami. První dva díly cyklu se zaměřily na ostravskou kolonii Bedřiška, která je oficiálně označována jako sociálně vyloučená lokalita, a mnichovský projekt Bellevue di Monaco, který vedle nedostupnosti bydlení v bavorské metropoli tematizuje začleňování uprchlíků do společnosti.

„Cyklus architektura soužití poukazuje na význam aktivismu v redefinici demokracie a práva na město jako sdílené odpovědnosti všech jeho obyvatel,“ vystihuje Samuel Achberger, antropogeograf z bratislavského Metropolitného inštitútu, a dodává: „Občanský aktivismus, který je důležitým hybatelem představených projektů, je hmatatelnou formou demokracie. Stojí na pevných základech jako je solidarita, kreativita či soudržnost a hledá nové cesty ke spravedlivějšímu městu tam, kde selhávají politické autority.“

Architekti jsou často vnímáni jako designéři blyštivých muzeí a luxusních rezidencí. Spolek Architekti bez hranic však na svou profesi nahlíží jako na službu, a to pro všechny lidi, ty na okraji společnosti nevyjímaje. Architekt je (má být) tvůrce prostředí, ve kterém trávíme většinu času a které také ovlivňuje náš život. Prostředí může výrazně podpořit, nebo také znemožnit mezilidské děje, které se mezi budovami odehrávají.

Vliv prostředí je markantní právě na vyloučených lokalitách. Svým obyvatelům toto označení automaticky přisoudí nálepku, která jim komplikuje každodenní život – získávání práce, umístění dětí do školy nebo společenské začlenění. Obyvatelé bývalé hornické kolonie Bedřiška – Romové i ne-Romové – jsou navíc pod tlakem městského obvodu, který usiluje o jiné využití lukrativního pozemku. Již několik let uzavírá s obyvateli pouze krátkodobé nájemní smlouvy (na několik měsíců). Tato nejistota způsobuje v důsledku nedobrovolné odstěhování lidí, jedná se o jejich tzv. vymístění. Klesá počet obyvatel a rozpadá se funkční sousedská komunita. Při našich návštěvách Bedřišky jsme nevnímali zmíněnou nálepku „vyloučené lokality“. Naopak, místo bylo uklizené, na ulicích si hrály děti a obyvatelé si povídali před domy. Bedřiška by tak mohla sloužit jako ukázkový příklad soužití majoritní společnosti s Romy. Dlouhodobým problémem zde tedy nebyla skladba obyvatel a jejich chování, ale  spíše laxnost zastupitelstva, které by si na takovém příkladu bez problémů mohlo vybudovat příkladné politické renomé a podnítit svou inspirativností další podobné lokality ke změně. Namísto ubíjející a nic neřešící represe a stigmatizace obyvatel mohli jít cestou aktivnější podpory participativního rozvoje tzv. problematických lokalit.

Obyvatelé a podporovatelé Bedřišky proti zájmům městského obvodu aktivně bojují, organizují kulturní festival nebo uspořádali architektonický workshop, který vyzdvihl jedinečné genius loci, které lokalita má. Usilovnou činnost komunity a spřízněných aktivistů podpořil ostravský primátor, který nechal od ateliéru Re:architekti zpracovat urbanistickou studii. Ta doporučila zachovat stávající domy, doplnit nové a založit sociální družstvo, které by umožnilo obyvatelům ve svých domovech zůstat. Bedřišce tak svítá naděje na lepší zítřky.

Mnichovský projekt Bellevue di Monaco je ukázkou již zaběhlého sociálního družstva, které funguje od roku 2015. Utváří jej nejen aktivní obyvatelé města, ale i cizinci či spolky, které spojuje myšlenka tolerantního města. Má kolem 700 členů napříč celou společností, kteří platí členské příspěvky a mají tím pádem i hlasovací právo. Sociální družstvo může například investovat kapitál do renovace domů a zároveň je jeho vedení a rozhodování založeno na demokratických principech. Kulturní centrum Bellevue di Monaco se dívá na tématiku znevýhodněnosti novým pohledem a i přes mnohá počáteční úskalí – nedůvěru místních obyvatel i městského zastupitelstva – se v současnosti těší poměrně velké oblibě a návštěvnosti.

Občané se původně začali aktivizovat proti plánům města zbourat dům ze šedesátých let v centru kvůli developerským záměrů m. Migrační krize z roku 2015 vnesla do projektu nový rozměr: nešlo již jen o tematizování nedostupnosti bydlení, ale nově přibyla otázka, kdo má nárok ve městě žít. Bellevue di Monaco ukazuje, že původní obyvatelé i nově příchozí mají toto právo stejné. Uprostřed Mnichova tak vzniklo inkluzivní společenské centrum, které je i díky svému architektonickému řešení otevřené všem. Nabízí pomoc, bydlení i kulturní vyžití. Protože právě možnost soužití rozdílných skupin obyvatel může být vzájemným obohacením.

Mnichovský projekt je ukázkou formy aktivismu, která není v českém prostředí zatím běžná. Nejedná se o názorově vyhrazenou a poměrně uzavřenou skupinu lidí ukazující na společenský problém. Tento urbánní aktivismus se naopak snaží o společnou řeč mezi občany napříč politickým přesvědčením nebo společenským postavením. Důležitá je jeho snaha o spolupráci se samosprávou, kreativní přístup k řešení a také solidarita. Tento přístup lze vyčíst také ve snahách o řešení situace v Bedřišce. Ta může být pozitivním příkladem toho, že na aktivní snaze o řešení sociálně vyloučených lokalit lze i politicky stavět daleko efektivněji a smysluplněji, než na represi a segregaci.

> Více informací a původní videa naleznete na stránkách Artyčok.tv