Umění má podle Roberta Filliou už 1 000 063 let. Narodilo se prý ve chvíli, kdy někdo hodil houbu do kýble s vodou – umění je gesto, situace. Právě z této představy vychází mezinárodní svátek Art’s Birthday, který propojuje experimentální hudbu a rozhlas. Český rozhlas Vltava jej letos oslavil v Ústí nad Labem v Hraničáři.

První dáreček: Solid Core, krajina, která nezapomíná

První koncert začíná v galerii Hraničář. V poměrně malém prostoru, kde se během roku střídají tématické výstavy a dlouhodobější kurátorské projekty. Galerie je zvyklá pracovat s kontextem města – s jeho industriální minulostí, periferní polohou i současnou kulturní energií.
A to se děje i dnes. 

Vystoupáme po zatočených schodech a najednou nejsme v galerii. Před námi se rozprostírá prapodivná krajina. Ústí nad Labem se v ní neprezentuje jako kulisa, ale jako materiál. Je jasné, že jsme ve městě, kde se příroda nikdy úplně neoddělila od průmyslu, kde každý horizont doplňuje – nebo ruší, záleží na úhlu pohledu – komín či potrubí. První „dáreček“ večera to pojmenovává. Abychom nezapomněli, kde jsme.

Autorské duo Solid Core pracuje s prostorem nenápadně a soustředěně. Oba hudebníci sedí na zemi, obklopeni technikou, trpělivě otáčejí čudlíky, vrství ruchy a textury. Vizuální rovinu mezitím aktivně rozvíjí Jáchym Myslivec – vizuální umělec (mimochodem má teď výstavu v Kulturním domě v Ústí nad Labem). Pobíhá kolem starých promítaček, mění diapozitivy, přikládá čočky a lupy, deformuje světlo i obraz.

Na zdech se střídají fotografie malin a sněhu, moře a světelných odrazů. Obrazy jsou křehké a zároveň syrové. Staré promítačky každou chvíli vyšlou ostrý záblesk přímo do očí. Světlo tu není jen médium obrazu – je to fyzický zásah. Člověk uhýbá hlavou. Mrká. Tělo reaguje dřív než mysl. Zvuk a obraz se přetahují o pozornost, aniž by si navzájem ustupovaly. 

Dramaturgové večera Ladislav Železný a Martin Ožvold tak hned v prvním vystoupení naplňují jimi slíbený princip nelinearity: skladby se neřadí za sebe, ale proplétají. Sál se mění v krajinu reproduktorů. „Kino pro uši“ přestává být metaforou.

Druhý dáreček: Never Sol a sirény

Druhý koncert nás bere do prostoru pod schody. Sára Vondrášková alias Never Sol připravila pro večer sonickou matérii s názvem Radio HMLA. S ní se usazuje na zemi naproti baru. Její hudba vytváří v prostoru úplně novou situaci – funkce celého sálu se proměňuje. Hlas, který prostupuje elektronickou strukturu skladby, nejprve navádí. Nabízí orientaci. Jako by říkal: od baru po schodech dolů, tady se zastav.

A pak – téměř nepozorovaně – mění směr.

Hudba přestává být písní, stává se čím dál víc prostředím. Hlas se rozpouští v elektronickém šumu a vrstvách. Připomíná sirény z řeckých mýtů: ty, které lákají na útesy. Zvuk se rozlévá sálem jako mlha nad městem, jehož potrubí a parovody tvoří neviditelnou infrastrukturu. Orientační body mizí. Člověk si najednou není jistý, odkud zvuk přichází. Zepředu? Zezadu? Z reproduktoru? Z těla vedle sedícího posluchače?

Never Sol patří už více než dekádu k výrazným postavám české experimentální elektroniky. Její tvorba dlouhodobě balancuje mezi písňovou strukturou a zvukovým experimentem, mezi intimním hlasem a produkční precizností. V posledních letech se čím dál víc pohybuje na hraně hudby a zvukového umění – a právě Radio HMLA tuhle tendenci potvrzuje. 

Právě na jejím vystoupení je nejvíc vidět, že rozhlas může být uměleckým prostorem. Nejen kanálem, který přenáší hotové dílo, ale místem, kde dílo vzniká a šíří se zároveň. Večer se živě vysílá na Vltavě. To, co slyšíme v sále, se v tu samou chvíli dostává ven. Publikum tak nesedí jen pod schody Hraničáře. Je rozptýlené v éteru.

Třetí dáreček: radio music by John Cage 

Hudba nás vynáší stále výš. Přesouváme se do kinosálu Hraničáře. Na plátně se míhají čísla. Z reproduktorů se ozývá nekoordinovaný šum – jako když někdo ladí rádio mezi stanicemi. A ono to tak opravdu je.

Zvuková kompozice vychází z partitury Radio Music Johna Cage z roku 1956. Cage v ní místo tradičních tónů předepsal frekvence a přesné časové úseky, během nichž mají performeři ladit rozhlasové přijímače. Výsledkem není melodie, ale proud náhodně zachycených útržků vysílání, šumu a ticha. Hudba tu nevzniká z nástroje, ale z éteru. Z toho, co právě je.

Interpretace, kterou vede Jan Krtička, tenhle princip ještě posouvá. Krtička se dlouhodobě pohybuje na hraně mezi zvukem, objektem a instalací – jeho práce chápe hudbu jako proces, nikoli jako hotový produkt. Tady funguje jako most mezi rozhlasem – neviditelným, éterickým médiem – a materiálním zvukem v konkrétním prostoru Hraničáře. Rádio se stává nástrojem.

Je to silný nápad. Jenže zároveň zůstává bez vysvětlení. Nikde nezazní, že ladění probíhá právě teď, že čísla na plátně odpovídají konkrétním frekvencím, že nejde o náhodný chaos, ale o realizaci přesně dané partitury.

Paní sedící vedle nás si šeptají: „To je na mě asi až moc alternativní. To můžu jet autem a točit čudlíkem.“

A právě tady se otevírá otázka dostupnosti. Musíme každou situaci v umění vysvětlovat? Dodávat kontext, rámec, instrukci? Nebo máme diváka nechat plavat – s rizikem, že si z performance odnese jen pocit nesrozumitelného šumu?

Cage kdysi chtěl, aby hudba byla otevřená náhodě a světu kolem nás. Abychom slyšeli to, co běžně ignorujeme. Jenže slyšet není totéž co rozumět. A rozumět někdy vyžaduje klíč.

Čtvrtý dáreček: Dirty Elecronics : Music for radio 

Vyvrcholením večera je kolektivní projekt britského experimentátora Johna Richarda (Dirty Electronics), který spojuje síly s Adélou Konečnou alias Orinoko, Johanou Ožvold, Sárou Vondráškovou (Never Sol) a dalšími hudebníky. Jednotlivé linky večera se tu propojují do společného organismu.

Stěžejním bodem je otevřená partitura Uši nad Labem. Vychází z terénních nahrávek pořízených přímo ve městě. Zvukovou krajinu rozeznívá kontrabasistka Klára Pudláková, hráč na plátkové nástroje Zdeněk Závodný, perkusista Elia Moretti a britská operní mezzosopranistka Loré Lixenbergová. Industriální ozvěny Ústí, fragmenty ruchů a šumů se mísí s akustickými nástroji i elektronikou.

Kombinace s operním zpěvem je možná na první pohled překvapivá. Do skladby složené z ruchů a elektronické hudby jako by skoro ani nepatřil. A přesto právě tady dává smysl, protože znovu odráží okolní ráz. Ústí je také město vrstev – kdysi barokní krajina, později narušená těžbou a průmyslem, dnes znovu hledá vlastní tvar. Mísí se tu styly, paměti i přístupy. Ne vždy přehledně. Ne vždy čistě.

Operní hlas Loré Lixenbergové do této zvukové krajiny vstupuje jako další vrstva. Ne jako dominanta. Je jednou z linek, které se proplétají s elektronikou, terénními nahrávkami a akustickými nástroji. Hudba graduje, houstne, místy se rozpadá do těžko uchopitelného šumu – ale právě v tom napětí drží pohromadě.

Po pódiu mezi hudebníky je rozeseto množství podivuhodných nástrojů a objektů. John Richard obchází prostor a pracuje s bleskem – záblesk světla se skrze jeho aparaturu mění ve zvuk. Johana Ožvold prochází sálem se santalovým dřevem; vůně vstupuje do hry jako další smyslová stopa. Zvuk už není jen slyšitelný. Je hmatatelný, viditelný, můžeme ho cítit.

Je to řízený chaos. Martin Ožvold diriguje, ale spíš než pevnou strukturu drží napětí – mezi hudebníky, městem a publikem. Otevřenost partitury znamená, že výsledek není předem uzavřený. Každé provedení je jiné. Každý večer je situací.

---

Alena Harciníková

Alena Harciníková je novinářka a absolventka žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. V současné době studuje na FAMU v Ateliéru dokumentárních strategií. Kromě toho, že Alena píše pro magazín Reportér, čte zprávy na Radiu Wave a připravuje kulturní tipy pro Český rozhlas Vltava. Alena získala v roce 2023 čestné uznání za dokumentární knihu roku na festivalu Ji.hlava. Žije a působí v Praze a v Ústí nad Labem.