Budoucnost je inherentně nejistá. Nepřekvapivé tvrzení, které se ale součástí institucionálního a korporátního statu quo stalo až v druhé polovině 20. století: pokročilé výpočetní technologie využívané v kontextu klimatického modelování, vojenského strategického plánování nebo při odhadech volebních výsledků ukázaly, že budoucnost není jen jedna, ale že je jich potenciálně mnoho a nelze předem jednoznačně vyhodnotit, která z nich je nejpravděpodobnější. Dalo by se tedy říct, že budoucnost aktivně tvoříme, spíše než abychom pouze naplňovali a přizpůsobovali se nevyhnutelnému vývoji předurčenému minulými událostmi a zkušenostmi. Jinými slovy, to, co se stalo a co se děje kolem nás, můžeme skládat do narativů, které ukazují celou škálu budoucností – pravděpodobných, uvěřitelných i nepravděpodobných, ale přesto možných. Z nich pak můžeme vybrat tu, k níž se chceme přibližovat.
K tomu slouží metoda tzv. scénářového plánování (scenario planning) neboli tvorby scénářů budoucnosti, která je dnes etablovanou součástí strategického plánování v soukromých firmách i veřejných institucích. Scénáře lze nicméně využít v různých kontextech a různým způsobem. Jsou především prostředkem imaginace a propojují tak „fantazírování“ o alternativách s pragmatickým procesem rozhodování o taktických intervencích na cestě k preferované budoucnosti. Právě v přísně racionálním kontextu vojenství a korporátního řízení, nikoli v literatuře či filmu žánru sci-fi, byly totiž scénáře jako metoda nahlížení do budoucnosti použity poprvé.
Pionýři scénářového plánování
Zásadními postavami dějin scénářového plánování byli Herman Kahn, v padesátých letech zaměstnanec americké výzkumné organizace RAND Corporation, a Pierre Wack, který v sedmdesátých letech pracoval pro ropnou společnost Royal Dutch Shell. Kahn, fyzik a expert v oblasti jaderné strategie, byl jedním z těch, kdo v raném období výpočetních technologií odmítli představu, že z mnoha možných budoucností lze syntetizovat tu nejpravděpodobnější. Přiklonil se k tzv. narativnímu přístupu, jenž umožňuje prozkoumat a upozornit na trajektorie vývoje, které se sice mohou zdát velmi nepravděpodobné, ale nejsou nemožné (čímž zároveň zpětně nasvěcují dynamiku současného dění).
Pierre Wack, ekonom a konzultant, který se Kahnovými myšlenkami inspiroval, pak metodu scénářového plánování uvedl v sedmdesátých letech minulého století do korporátního prostředí. Scénáře se pro něj staly prostředkem zvládání ekonomické nejistoty, a to nejen v případě dílčích, jemných nuancí vývoje cen ropy. Manažery firmy Shell vedl Wack k tomu, aby nahlíželi za hranice úzce definovaného byznysového prostředí a reflektovali vnější pohyby, trendy a signály, které by mohly podnikání ovlivnit v dlouhodobém horizontu. Takové scénářování zároveň vyžadovalo schopnost adresovat vlastní mentální modely a předpoklady o světě a budoucnosti. Otevřít se nejistotě pro Wacka znamenalo otevřít se možnosti hluboké transformace na úrovni organizace a také neintuitivním rozhodnutím, která se mohou lišit od rozhodnutí konkurence. Díky scénářům byla například společnost Shell schopna předjímat a připravit se na rizika ropných šoků v sedmdesátých a osmdesátých letech.
Strategické plánování založené na práci se scénáři tak do určité míry umožňuje zkrotit nejistotu budoucího vývoje, respektive redukovat bezmoc tváří v tvář komplexitě. Vždy však záleží na vůli odpovědných osob, jakým způsobem poznání interpretují a jaké z něj vyvodí důsledky. Jestliže např. společnost Shell byla schopna proaktivně plánovat opatření snižující negativní dopady ropné krize na vlastní podnikání, v otázkách klimatické změny se naopak rozhodla žádná opatření neiniciovat. Její podrobná analýza vlivu ropného průmyslu na objem skleníkových plynů v atmosféře identifikovala mimo jiné možné dopady změny klimatu na sektor energetiky, firma je však vyhodnotila jako nepříliš závažné. Upřednostnila tak vlastní zisky, místo aby převzala odpovědnost za rizika, která představuje změna klimatu pro planetární ekosystém a společnost jako celek.
Explorativní scénáře v uměleckém vzdělávání
Na škále mezi explorativními a strategickými scénáři se pohybuji i ve své vlastní praxi jako vysokoškolská pedagožka, výzkumnice a designérka. V nedávné minulosti i zcela aktuálně jsem měla možnost realizovat několik workshopů tvorby scénářů budoucnosti v různých institucionálních kontextech, přičemž uplatnění této metody bylo vždy součástí většího projektu, ať už čistě experimentálního, nebo aplikovaného.
Explorativní scénáře jsme tvořili mimo jiné i s účastníky a účastnicemi uměleckého soustředění Symptomy budoucnosti v roce 2023, a nahlédli jsme tak do možných budoucností Cínovce odvíjejících se od uskutečnění plánů těžby lithia v oblasti. Workshop se uskutečnil v závěrečné části programu, v návaznosti na řadu přednášek, procházek a diskusí s místními aktivisty, odbornicemi na problematiku těžby a zpracování lithia či s umělkyněmi, které se k tématu vztahují ve vlastní tvorbě.
Smyslem scénářování bylo v tomto případě propojit konkrétní informace a perspektivy do možných příběhů, a tím podpořit schopnost účastníků a účastnic zaujmout k tématu alespoň provizorní postoj. Mírně provokativní a záměrně nepohodlné bylo zadání v tom, že týmy, které scénáře zpracovávaly, musely vycházet z předpokladu, že těžba lithia bude v místě skutečně zahájena. Workshop tedy směřoval k rozplétání komplexity situací, které se na první pohled mohly zdát negativní, zároveň ale mohly odkrývat subtilní taktiky vyrovnávání se s nežádoucím vývojem.
Podobný přístup jsem pak zvolila v rámci vzdělávacího programu Planeta B na UMPRUM v Praze, kde jsme v mezioborové skupině studujících architektury, umění či teorie umění a filmu zkoumali budoucnosti vodních systémů. Jednotlivé týmy tvořily vždy čtveřici scénářů, které sledovaly dvě základní proměnné, z nichž jedna byla pro všechny stejná a druhou si týmy volily samy. Hlavní nejistotou budoucnosti, respektive klíčovou proměnnou, byla míra kontroly, kterou si lidstvo udrží nad vodními ekosystémy a přírodními procesy, v nichž hraje voda ústřední roli. Druhou proměnnou si pak týmy určily například jako míru (de)centralizace infrastruktur či (de)kultivace krajiny, nebo jako chaotičnost či naopak plánovitost zavádění výpočetních technologií.
Komplexní obrazy budoucnosti, které se v rámci scénářování vyjevovaly, pak nebyly cílem samy o sobě, ale staly se živnou půdou pro další tvůrčí práci: ve scénářích se objevovaly situace, technologie, vztahy nebo koncepty, které studující dále rozvíjeli, ať už v současné, nebo budoucí perspektivě. Scénáře byly tedy využity jako generativní nástroj pro artikulaci mnohdy neintuitivních, neortodoxních myšlenek, jimiž mohou umění a design přispívat k uvažování o možnostech budoucího vývoje, včetně radikálních alternativ civilizačního uspořádání.
Svět umění a designu je ale jen jeden z prostředí, v němž našla metoda scénářování budoucnosti své uplatnění. Své místo nachází také v plánování politik, vedení veřejných institucí a v rozličných think tancích. Výše popsaná metoda může být užitečným tvůrčím i strategickým nástrojem, ale má řadu omezení – od kognitivních zkreslení a dynamiky skupiny, přes procesní a analytické limity až po rizika spojená s implementací scénářů do praxe. Nejzávažnější jsou politické a ideologické překážky, kdy instituce či organizace ignorují nepohodlné závěry scénářů, čímž znemožňují skutečnou změnu i otevřenost vůči různým možným budoucnostem.
Přes veškerá omezení ale nicméně stojí za to pokoušet se budoucnost aktivně vytvářet a „myslet nemyslitelné“ při vyprávění příběhů či vykreslování možných situací. Už proto, že jedna konkrétní budoucnost pravděpodobně neexistuje. Umožníme-li lidem sdílet jejich znalosti či představy a komponovat je do nových narativů bez ohledu na jejich pravděpodobnost, můžeme otevřít nové pole možností pro promýšlení alternativních – možná životaschopnějších – světů. Pokud tedy nechceme jen replikovat to, co už existuje, stojí za to s nejistotou budoucnosti kreativně pracovat.
Článek vychází za podpory Heinrich Böll Stiftung. Jeho rozšířenou verzi najdete v knize Symptomy budoucnosti: Umění a energetická transformace (eds. Karolína Žižková, Anna Remešová, Martina Johnová).
Klára Peloušková
Zabývá se současným designem a tvorbou inovací v kontextu teorie tranzice a systémového myšlení. Působí na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde spoluvede pracoviště SHIFT – Laboratoř pro přechod k udržitelnosti a přednáší teorii designu a designového myšlení. Jako výzkumnice a designérka spolupracuje s Katedrou informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a s inovačním studiem Pábení. V současnosti se věnuje tématům sociálních inovací v kontextu neformální péče a reflexi diskurzu o udržitelnosti v architektuře.
