Doménou současné architektury je její absence jasných pozic a stanovisek – forma určité neoliberální lhostejnosti nahrazuje emancipační a edukativní ideje modernismu, přestože tempo technologických inovací konstantně roste. Všudypřítomnost kapitalismu jako nejdominantnější současné ideologie uvádí většinu architektů a architektek do neschopnosti reagovat na sociální výzvy z velké části jím způsobené. S koncem velkolepých narativů a procesem ekonomizace měla problém se vyrovnat společně s akademickými institucemi i architektonická teorie. O to důležitější potom může být sledování autorských východisek staveb a stavebních souborů vznikajících často navzdory objednávce jejích zadavatelů na pozadí státního socialismu.
Demokratická architektura
Architektura je politická – uskutečňuje se a vstupuje do politického světa, což ostatně dokládá i řada veřejných debat, které v něm vyvolává. Je politicky hodnocená, kritizovaná i interpretovaná. Jako disciplína usilující o poznání prvotního principu (arché) přitakává k uspořádání světa, společnosti a její kultury. Nemusí však v návrhu postupovat pouze souhlasně – může také iniciovat alternativní způsoby uspořádání a vytvářet kritické prostory, které poskytují nové rámce pro lidské jednání a vzájemné vztahy.
Při interpretaci našeho poválečného kulturního dědictví často dochází k instrumentalizaci architektury jako nástroje dobové (nedemokratické) ideologie, která může přispět k její „chronické neoblíbenosti“, jak ji popisuje architekt Svatopluk Sládeček v debatě s historikem architektury Rostislavem Šváchou pořádané spolkem Kruh. Tento triviální výklad generalizuje více než čtyři dekády do homogenní periody napomáhající systematickému vymazávání jedné vrstvy naší kolektivní paměti. Společně s hodnocením těchto staveb je potřeba hledat takové významy, které společně s kulturně-společenskou změnou ztrácejí svou platnost a zejména potom takové hodnoty, které i nadále přetrvávají. Diskuze o vztahu architektury a její politické dimenze může vyústit i k poněkud problematickým závěrům reprezentovaných například předpokladem, že politické transparence je možné docílit skrze transparenci architektonickou, navrhujícím rovnost a paralely mezi politickými a architektonickými kategoriemi.
Zastáncem této úvahy byl mj. architekt Günter Behnisch, který demokratickou architekturu definoval jako transparentní, přístupnou a zdrženlivou; narozdíl od té historizující nebo postmoderní jako prostorově nárokující si moc. Analogicky potom v měřítku urbanismu osově souměrné kompozice a hierarchické členění byly dle jeho koncepce stavěny proti fragmentovaným a decentralizovaným konstelacím.
Foto: Tomáš Lumpe
Kulturně-společenská změna budovy
V případě dnešního Krajského úřadu Ústeckého kraje – jedné ze dvou výchozích staveb výstavního projektu Tabula Fracta – stačily pouhé čtyři roky, co stavba od svého dokončení do sametové revoluce sloužila jako krajské sídlo Komunistické strany Československa, aby v očích veřejnosti byla inherentně spjata s obdobím státního socialismu. Jako součást rozlehlejšího stavebního komplexu přitom její funkce byla dedikována až v průběhu samotné výstavby.
Těžko lze tedy argumentovat propsáním ideologie do programu budovy jako takové – režim si ji dočasně přivlastnil, aby se následně s kulturně-společenskou změnou našly programy nové. Incidentální prostorové vztahy z hlediska typologie administrativní budovy v kontextu doby vznikají mezi parterem, kde jsou umístěny veřejné stravovací provozy a bary, a bývalou nepřístupnou administrativní budovou sloužící straně, bývalým Domem politické výchovy a přilehlých, paradoxně luxusních obchodů a služeb. Pluralita funkcí, které se povedlo díky iniciativě autorů ke Krajskému výboru KSČ přidružit, vytvořila dobově unikátní, ideologicky subverzivní hybrid. Jižní pohled na niemeyerovskou kompozici komplexu budov KÚ ÚK dokládá, jak nicméně spoluautor Michal Gabriel sám potvrzuje, propustnost železné opony, která východní blok vracela zpět do mezinárodního diskurzu.
Absence údržby a péče
Pokud bychom hledali definici demokratické architektury, odpovědí mohou být různé režimy užívání, jejichž varianty s onou demokratičnosti mohou do určité míry korelovat. Možnosti různých způsobů užívání vytvářejí rámce a hranice pro možné interakce a činnosti, přičemž se nabízí otázka, jestli současná náplň nesleduje naopak protichůdnou tendenci. Společně s absencí údržby a péče je vytvářen obraz stavby jako nedostupné a v případě jejích degradujících fragmentů až nebezpečné – přitom vytvoření si kladného vztahu k vystavěnému prostředí je klíčový precedent k jeho kultivaci.
Nástroje a mechanismy, kterými tomu můžeme napomáhat jsou limitované. Jak píše teoretik umění Boris Groys, pečovat o tradici v přeneseném slova smyslu znamená v ní pokračovat, praktikovat ji tady a teď. Vytvářet nová architektonická díla s dobovou materialitou a kultivovat staré postupy není řešení a tak v případech, které institucionální péče systematicky přehlíží, nezbývá než kultivovat její takzvaná symbolická těla – fotodokumentace, skici, písemné prameny, audiovizuální záznamy, projektové dokumentace, prostorové modely anebo vizualizace.
Krajský úřad Ústeckého kraje
Krajský úřad Ústeckého kraje (bývalé krajské sídlo Komunistické strany ČSR) je dílem kolektivu ústeckého Krajského projektového ústavu pod vedením architekta Míti Hejduka a za spoluautorství architekta Michala Gabriela. Projekt, který vznikal mezi lety 1977–1982 jako administrativní a kulturně-obchodní komplex, byl realizován v několika fázích a dokončen v roce 1985. Architektonickému týmu se v něm podařilo prosadit dobově unikátní koncepci stranického sídla propojeného s veřejnými službami gastronomického, obchodního a kulturního charakteru. Stylově je dům řazen do tzv. brutalismu, jehož charakteristickým výrazovým prostředkem je použití pohledového betonu. Z tohoto přiznaného, surového materiálu je kromě schodišťových věží vytvořena i oblá nárožní hmota velkého zasedacího sálu, podle kterého získala celá stavba lidový název vana. Většinu obkladu fasády tvoří travertinové desky, které z budovy postupně opadávají důsledkem jejich nevhodného uchycení a zanedbávané údržby. Staly se proto předmětem debaty, zda je nahradit jiným materiálem, nebo zachovat s ohledem na autenticitu a hodnotu stavby.
Součástí stavby byla i velká řada uměleckých děl, z nichž se v interiéru dochovalo pouze několik keramických reliéfů Vlastimila Květenského a Marty Taberyové. Kašna sochaře Stanislava Hanzlíka na piazzetě byla odstraněna z technických důvodů, rozměrný betonový reliéf srpu a kladiva od umělce Antonína Procházky z důvodů ideologických. Po více než třiceti letech zakrývání bannerem či komerční reklamou byl v roce 2021 definitivně odstraněný a rozbitý na kusy. Včasným zásahem „unikly“ zničení výdechy z podzemních prostor, autorsky pojaté architektem Michalem Gabrielem.
Společně s budovou OD Labe se Krajský úřad stal východiskem pro celý výstavní projekt Tabula fracta. Ovšem dlouhodobě zanedbaná údržba, degradace a opadávání travertinového obkladu fasád, stejně jako nekoncepční a s veřejností problematicky komunikovaná příprava aktuální rozsáhlé rekonstrukce s mnoha milionovou investicí, mohou do budoucna ohrozit kvality celého komplexu.
Eva Truncová
Nezávislá architektka a kurátorka objevuje a testuje limity oboru zejména prostřednictvím publikování textů a autorských, výstavních a dalších kulturních projektů, na kterých spolupracuje v různých rolích. V doktorském studiu na brněnské fakultě architektury se zabývá projevy ideologie nedemokratických režimů v architektuře, kritickou interpretací a alternativními výklady pozitivistického kánonu dějin architektury. Od léta 2024 působí v redakci architektonického časopisu ERA21.
