Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. | Více info | Rozumím

News to your email

Lis 2019 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30
BLOG – prostor pro mezioborový dialog a kreativitu.

Pomníky současnosti

V samém závěru konání výstavy Sluneční město: Architektonické dědictví z let 1948–1989 jsem měl možnost připravit coby jeden z doprovodných programů komentovanou vycházku centrem Ústí nad Labem. Byť v centru mého zájmu stály z významné části právě domy vzniklé v éře diktatury komunistické strany, nesoustředil jsem se nijak výrazně na peripetie jejich vzniku.

Neméně důležité je totiž také to, jaký osud měly relikty snah o vybudování modernistického „Slunečního města“ severních Čech po roce 1989. A přestože politickou zátěž jsme u staveb z druhé poloviny 20. století zvyklí vnímat především coby dědictví doby jejich vzniku, apolitické nebyly v žádném případě ani zásahy, které jejich tvář ovlivňovaly v pozdějších letech. Na první pohled přitom může být překvapivé, do jaké míry se může právě politika propisovat nejenom do jednotlivých fasád, ale i do celé urbanistické struktury města.

V téměř krystalické formě to lze dokázat na dějinách ústeckého Mírového náměstí a více než kde jinde v České republice se zde zároveň nabízí srovnání s děním v nedalekých městech bývalé Německé demokratické republiky. Ta, často zcela zničena válkou, totiž dostávala v období po druhé světové válce postupně novou podobu. Kromě typické pozdní moderny, jež byla v souladu s ideologickou rétorikou socialistického státu, přitom některé realizace z 80. let využívaly rovněž postmoderní logiku historizujících citací.,

Výstava Sluneční město v Galerii Hraničář

V praxi se tak ve východoněmeckých městech mohlo jednat o radikálněji pojatou stavební obnovu nahrazující staré urbanistické struktury zástavbou se zcela novými hmotami i půdorysy (Alter Markt a Rechenzentrum v Postupimi), o budování nových architektonických dominant v místě či poblíž těch zaniklých (drážďanský Palác kultury nedaleko – před rokem 1989 neobnovené – Frauenkirche, anebo berlínský Palác kultury přímo na místě zbořeného Městského zámku), ale i novostaveb s půdorysem či dokonce architektonickým tvaroslovím odkazujícím k původní zástavbě, ovšem vybudovaných například za využití betonových prefabrikátů (jako např. budovy na drážďanském Altmarktu, anebo v berlínské Nikolaiviertel).

Po znovusjednocení Německa v roce 1990 se však postupně až do dneška specifický charakter těchto míst systematicky likviduje a svébytná vizualita východoněmeckých měst ustupuje kašírované historizující nápodobě – v Postupimi rozsáhlými (provedenými i chystanými) demolicemi a výstavbou replik zaniklých budov, v Berlíně zbořením Paláce republiky a jeho nahrazením – v současné době dokončovanou – replikou Městského zámku, v Drážďanech zateplením a omítnutím panelových fasád, demolicemi i opětovnou výstavbou zaniklých domovních bloků.

Města bývalé NDR se tak přizpůsobují módu, v jakém byla po válce obnovována města ve Spolkové republice Německo, tedy v tzv. západním Německu. Například v takřka vzorovém Norimberku, postaveném znovu téměř z ničeho, se sice také uplatnily modernistické stavby – ty ale záměrně ustupují do pozadí, jsou takřka neviditelné a nijak neohrožují (neo)gotickou vizualitu města. Pro sloučení dvou protichůdných tradic, východo- a západoněmecké, se ale muselo a stále musí na Východě až příliš bourat – a likvidace východoněmecké pozdní moderny (s lehkou ironií označované jako Ostmoderne) i pozoruhodných projevů postmoderny se tak stává významným příkladem střetu dvou odlišných (nejen) vizuálních paradigmat, která se po znovusjednocení Německa ocitla v jednom společném státě.

Obdobný střet však můžeme číst také v nedávných dějinách ústeckého Mírového náměstí. Historický střed Ústí nad Labem patřil na konci 2. světové války mezi nejponičenější městská centra na našem území. Po válce se tudíž muselo přikročit k jeho zásadnější stavební obnově. Potřeba zaplnit proluky po stavbách zbořených či poničených na konci války přitom především v 70. letech a na počátku 80. let otevřela cestu k rozsáhlejším demolicím realizovaným za účelem naplnění vizí moderního socialistického města. Z Mírového náměstí v této době zmizela podstatná část zástavby na jeho severní a západní straně, čímž se plocha náměstí zvětšila zhruba na dvojnásobek a navíc se z hlavního náměstí otevřely přímé pohledy na dvě důležité novostavby – novou část Krajského národního výboru (dnes magistrátu) a na sídlo Krajského výboru KSČ (dnes krajského úřadu).

Monumentální fasády obou budov přitom nesly také důležité symboly socialistického státu. Ústřední pozici na fasádě dnešního magistrátu zaujímala obrovská mozaika Miroslava Houry (viditelná původně z celé plochy Mírového náměstí) s citátem z původní československé socialistické ústavy z roku 1960: „Veškerá moc v Československé socialistické republice patří pracujícímu lidu.“ Fasádě dnešního krajského úřadu pak vévodil reliéf stylizovaného srpu a kladiva od Antonína Procházky. Po roce 1989 – tedy jen několik let po jejich dokončení – ale měla obě díla z politických důvodů zmizet. V nových politických a společenských podmínkách pochopitelně nemohly na budovách úřadů zůstat symboly totalitního režimu.

Mozaiku na budově magistrátu stihl nové éře přizpůsobit ještě sám její autor – a citát ze socialistické ústavy nahradil vyobrazením bílého domku. V oblíbeném duchu postkomunistické apolitické politiky tak mozaika přišla o svůj kompoziční i obsahový středobod, který nahradila příznačná (byť nezáměrná) alegorie soudobého nezájmu veřejnosti i politických představitelů o symbolické projevy demokratického státu.

Ještě hůře ovšem dopadla fasáda krajského úřadu. Ačkoli je z fotografií pořízených v 90. letech zjevné, že symboly srpu a kladiva nejprve překryl městský znak Ústí nad Labem, v současné době jsou komunistické symboly překryty komerční reklamní plochou, což je na fasádě veřejné budovy doslova trestuhodné. Nejen z estetických, ale i ze symbolických důvodů. Co je to za společnost, která komerčně pronajímá fasády svých úřadů?

K přehodnocení radikálních urbanistických plánů pocházejících ze 60. let a k záměru vrátit Mírovému náměstí jeho původní půdorys se v Ústí nad Labem dospělo ještě ve druhé polovině 80. let. K realizaci došlo ovšem opět až v nové společenské atmosféře, a tak (dodnes ne zcela dokončená) obnova zaniklých domovních bloků na severní a západní straně náměstí posloužila i jako nástroj k zakrytí ideologicky nepohodlných fasád regionálních mocenských center totalitního režimu. Budovy magistrátu a krajského úřadu se tak ze směru od Mírového náměstí postupně dostaly do izolace postranních uliček, jež jsou v ostrém kontrastu s monumentálními průčelími.

Kromě urbanistického upozadění budov spojených se socialistickou minulostí města však nová zástavba Mírového náměstí obsahuje ještě jeden důležitý významový rys. Palác Zdar – jedna z nejpozoruhodnějších a nejhodnotnějších ústeckých budov postavených po roce 1989 – totiž do urbanismu města přinesl díky svým očividným inspiračním zdrojům na místní poměry velmi netypickou vizualitu bílého meziválečného funkcionalismu.

Ve městě spojeném před rokem 1945 především s německojazyčnou kulturou však tento typ architektury – až na výjimku místního sídla české (!) firmy Baťa – neměl v zásadě žádné místo a Ústí patřilo zcela odlišným polohám moderny. Ačkoli v žádném případě nelze tvrdit, že by se jednalo o záměr kohokoli ze zúčastněných, překrývá palác Zdar svou podobou a svými předobrazy původní identitu města, které se jeho prostřednictvím může hlásit k výrazně jiné vizuální tradici.

Bylo by chybou se domnívat, že tvář měst, v nichž žijeme (a není to jen případ Ústí nad Labem), nenese politické významy – ať už záměrné, motivované snahou deklarovat (či negovat) konkrétní sdělení, anebo unikavější, čitelné spíše mezi řádky. Naopak, právě skrze tyto významy se jednotlivé vrstvy zásahů do organismu města stávají pomníky doby, kterou – přestože trvá už třicet let – jsme zvyklí stále považovat za současnost.

Matěj Forejt