Ústecký kulturní dům navržený manželi Láchovými je dnes už přes šedesát let fungující budovou s nespornými architektonickými kvalitami. (viz úvodní foto) Úvahy nad možným umístěním kulturního zařízení ve válkou značně pošramoceném centru města se však objevily hned po konci druhé světové války (viz např. Severočeká Mladá fronta II, 3. 2. 1946, s. 3). Soutěž na novou radnici, která proběhla v roce 1947, přinesla sloučený program radnice s kulturním domem. Takové slučování funkcí nebylo v té době ničím neobvyklým, v roce 1948 byla například vypsána soutěž na kulturní dům a radnici v Roztokách, i další soutěže otevíraly možnost kombinovat funkci kulturního domu s lokálními potřebami. Z ústecké soutěže vyšly nejlépe návrhy Ivana Sovy a Ericha Kohna (II. nejvyšší cena) a Josefa Hrubého (III. cena) (viz Architektura ČSR VI, č. 9, 1947, s. 287-289). Výrazem funkcionalistické objekty začlenily do svého „těla“ i rohovou stavbu Riunione, jejíž zbourání či zachování bylo ponecháno na zvážené architektů, a vymezily jednotlivými křídly prostor nového náměstí. Přestože měly být oba návrhy určeny k dopracování a poté z nich měl být vybrán jeden pro realizaci, dané místo budova radnice obsadila až v letech 1951–1961 a její vzhled i umístění navrhli už zcela jiní architekti.
Návrh Ivana Sovy a Ericha Kohna, který v soutěži z roku 1947 na kulturní dům a radnici v Roztokách získal II. nejvyšší cenu. Návrh nebyl realizován.
Další krok k výstavbě kulturního domu se odehrál již za jiných okolností. V letech 1954–1955 bylo vypsáno šest soutěží na nové kulturní domy, z toho čtyři na území dnešní ČR – pro Jihlavu, Gottwaldov (Zlín), České Budějovice a právě Ústí nad Labem. Z architektonického hlediska se jednalo o dobu přelomovou, styl socialistického realismu dozníval, v soutěžních návrzích se tak mísí klasické prvky, jakými jsou osové vstupní portiky, sloupové či pilastrové členění fasád či dále pseudorenesanční štíty, sgrafita apod., s návrhy od jakékoliv dekorace oproštěnými. Široká stylová paleta musela být pro porotce soutěží výzvou – vítězně z těchto klání vyšly projekty, které se od socialistického realismu odklonily, udržely si však jisté kompoziční postupy pro socialistický realismus typické, například zdůraznění vstupu zjednodušeným sloupovím či pilastry, zvýraznění vstupní osy nebo členění bočních fasád horizontálními prvky. Dobový komentář dokládal uvědomění si hledání výrazu na konci epochy sorely: „Díváme-li se na soutěžní návrhy kulturních domů, zaráží nás různorodost způsobu pojetí. Najdeme zde architekturu „skandinávsky“ jednoduchou, díla, která zřejmě netrpí přílišnou ukázněností ani střídmostí, projevy téměř divadelní ve slohu české renesance, díla připomínající německé vzory nebo produkci dost rozšířenou před druhou světovou válkou anebo před první atd. atd. Někdy se zdá, že si autoři přímo usmyslili zužitkovat všechny dosavadní pokusy posledních desítiletí.“ (Architektura ČSR XV, č. 9, 1956, s. 471).
Návrh Jana Gabriela, Vladimíra Emingera, Miroslava Vlčka a Jiřího Fojta ze soutěže na všeodborový klub ROH (budoucí dům kultury) v Ústí nad Labem z let 1954-1955. Z návrhu můžeme ještě číst stylovou příslušnost k socialistickému realismu.
Ze soutěže na ústecký kulturní dům známe z dobového periodika tři návrhy (viz Architektura ČSR XV, č. 9, 1956, s. 467-491). První z nich (Jan Gabriel, Vladimír Eminger, Miroslav Vlček, Jiří Fojt) je důsledným cvičením na neorenesanční téma, přestože v popředí postává furiantský muž s dýmkou v ústech, který však nevypadá jako Stalin v beranici, ale spíše jako rozesmátý Gregory Peck s kloboukem Borsalino. Další dva návrhy získaly dle údaje v časopise shodně druhou cenu – jedná se o návrhy Jiřího Láchy a Heleny Láchové (Skálové) a návrh Vladimíra Langra a Karla Gronwaldta. Stylově jsou oba již vzdáleny doslovným citacím klasického tvarosloví, přesto však pracují s dědictvím socialistického realismu obdobným způsobem – monumentalizují vstup, který člení vertikálními prvky, Láchovi oproti projektu Langra a Gronwaldta pracují důsledněji se symetrií vstupní partie. Láchovým se ovšem (poměrně funkcionalisticky) podařilo lépe rozčlenit komplikovaný program do jednotlivých propojených křídel, z nichž většina má samostatný vstup, na rozdíl od druhého návrhu, kde architekti položili divadelní sál na osu vstupu a další prostory „nabalili“ na toto jádro.
Nerealizovaný návrh Vladimíra Langra a Karla Gronwaldta ze soutěže na všeodborový klub ROH (budoucí dům kultury) v Ústí nad Labem z let 1954-1955.
V dnešní terminologii pro tyto pozdní květy socialistického realismu rádi využíváme termín „bruselský“ styl. V designu je to snad ospravedlnitelné, v architektuře by se dalo uvažovat spíše o časové než stylové paralele – výstava v Bruselu se konala roku 1958, tedy v době, kdy ústecký kulturní dům existoval pouze na papíře a srovnávat lehkou prosklenou fasádu československého pavilonu s poměrně těžkou a na střed komponovanou vstupní částí kulturního domu by asi nepřineslo kýžený výsledek. Můžeme se snad spokojit s konstatováním, že podoba kulturního domu v Ústí nad Labem doznala mezi projektem publikovaným roku 1956 a realizací dokončenou roku 1964 jen malých změn a můžeme tak v jeho vzhledu číst dvojí příslušnost – k socialistickému realismu i poválečné moderně.
Michaela Janečková studovala Fakultu architektury ČVUT, navazující magisterský program dějin umění na UMPRUM a doktorský program v oboru Teorie a dějiny moderního a současného umění tamtéž. V letech 2013–2017 byla členkou řešitelských týmů grantových projektů Panelová sídliště v České republice jako součást městského životního prostředí. Od roku 2024 pracuje v Oddělení uměleckohistorické topografie ÚDU AV ČR. Kromě soupisové agendy se zaměřuje na architekturu 20. století, zejména poválečného období v tehdejším Československu.
