Vlčí bouda
V loňském roce jsme započali nový pravidelný pořad Analog time, ve kterém vracíme k životu starou promítací technologii 35mm filmového pásu. V rámci tohoto pořadu, ale hlavně jako poctu k nedožitým 96. narozeninám výjimečné režisérky a osobnosti Věry Chytilové (2. 2. 1929 – 12. 3. 2014), uvedeme tento film.
Hororový žánr se v české kinematografii objevoval jen sporadicky. Jednu z výjimek tvoří snímek, který v roce 1986 natočila Věra Chytilová. Podobně jako v případě jiných děl kontroverzní autorky, také u Vlčí boudy je ovšem filmový žánr nositelem obecnějších významů, v nichž se režisérka pohybuje na své oblíbené půdě vztahové morality, ústící do podobenství o dobové společnosti.
Vyprávění, inspirované námětem a scénářem Daniely Fischerové, je vybudováno na půdorysu standardního vyprávění o skupince mladých lidí, která v prostředí odříznutém od světa prochází předčasnou zkouškou dospělosti. Jedenáct mladistvých účastníků elitního lyžařského kurzu je na horské chatě Vlčí bouda vystaveno tvrdému drilu ze strany vedoucího, zvaného Táta, a dvou instruktorů – Dinga a Babety. Ti mezi svěřenci záměrně rozdmýchávají spory a nedůvěru, aby je nakonec donutili k meznímu rozhodování o životě a smrti: když mladí lidé obětují jednoho ze svého středu, mohou se vrátit domů. Hororový žánr se posléze překvapivě přelije do žánru sci-fi, v němž se trojice vedoucích ukazuje být mimozemšťany, kteří na vzorku obyvatelstva zkoušejí možnosti plánované invaze… Věra Chytilová se ve Vlčí boudě pokusila zobrazit mechanismy, jejichž prostřednictvím totalitní režim manipuluje s občany. Přestože děti a mladiství ve filmech Chytilové často představují naději, účastníci kurzu ve Vlčí boudě už jsou infikovaní ziskuchtivostí a kompromisnictvím dospělých. Důležitý podíl na působivosti filmu má nervní, dynamická kamera Jaromíra Šofra a znepokojivá hudba Michaela Kocába. (NFA)
V loňském roce jsme započali nový pravidelný pořad Analog time, ve kterém vracíme k životu starou promítací technologii 35mm filmového pásu. V rámci tohoto pořadu, ale hlavně jako poctu k nedožitým 96. narozeninám výjimečné režisérky a osobnosti Věry Chytilové (2. 2. 1929 – 12. 3. 2014), uvedeme tento film.
Hororový žánr se v české kinematografii objevoval jen sporadicky. Jednu z výjimek tvoří snímek, který v roce 1986 natočila Věra Chytilová. Podobně jako v případě jiných děl kontroverzní autorky, také u Vlčí boudy je ovšem filmový žánr nositelem obecnějších významů, v nichž se režisérka pohybuje na své oblíbené půdě vztahové morality, ústící do podobenství o dobové společnosti.
Vyprávění, inspirované námětem a scénářem Daniely Fischerové, je vybudováno na půdorysu standardního vyprávění o skupince mladých lidí, která v prostředí odříznutém od světa prochází předčasnou zkouškou dospělosti. Jedenáct mladistvých účastníků elitního lyžařského kurzu je na horské chatě Vlčí bouda vystaveno tvrdému drilu ze strany vedoucího, zvaného Táta, a dvou instruktorů – Dinga a Babety. Ti mezi svěřenci záměrně rozdmýchávají spory a nedůvěru, aby je nakonec donutili k meznímu rozhodování o životě a smrti: když mladí lidé obětují jednoho ze svého středu, mohou se vrátit domů. Hororový žánr se posléze překvapivě přelije do žánru sci-fi, v němž se trojice vedoucích ukazuje být mimozemšťany, kteří na vzorku obyvatelstva zkoušejí možnosti plánované invaze… Věra Chytilová se ve Vlčí boudě pokusila zobrazit mechanismy, jejichž prostřednictvím totalitní režim manipuluje s občany. Přestože děti a mladiství ve filmech Chytilové často představují naději, účastníci kurzu ve Vlčí boudě už jsou infikovaní ziskuchtivostí a kompromisnictvím dospělých. Důležitý podíl na působivosti filmu má nervní, dynamická kamera Jaromíra Šofra a znepokojivá hudba Michaela Kocába. (NFA)
