Happy End
Pravidelné dopolední projekce za zvýhodněné vstupné. Dramaturgie programu je vybírána především s ohledem na seniory, ale vítáni jsou všichni zájemci o film.
Film popisovaný dobovým tiskem jako nonsensová hříčka pro jednorázové pobavení předběhl svou dobu. „Mind-game“ snímky odmítající zákonitosti klasické narace jako Memento (2000) nebo Zvrácený (2002) budou v zahraničí vznikat až o několik dekád později. Zaváděním vlastních pravidel a současnou neochotou dodržovat pravidla stávající jde současně o ojedinělé převedení dadaistické poetiky do filmu. Promyšlená vizuální stránka filmu, odkazující k rané kinematografii atrakcí, pak představuje jeden z vrcholných „triků“ legendárního kameramana Vladimíra Novotného.
Oldřich Lipský chtěl na úspěch westernové parodie Limonádový Joe (1964) navázat komedií natočenou v italské koprodukci s cizími herci a na atraktivních zahraničních lokacích. Ke spojení sil s italským producentem Morisem Ergasem sice nakonec nedošlo, ale Lipského následující snímek, Happy end, je v kontextu československé kinematografie přesto výjimečným počinem. Nikoliv produkčními hodnotami, ale nevšedním způsobem vyprávění. Experimentální komedie, první, kterou Lipský vymyslel v tandemu se scenáristou Milošem Macourkem, běží od konce. Groteskní mordýřská balada začíná popravou manžela (Vladimír Menšík), který svou nevěrnou ženu (Jaroslava Obermaierová) odnesl v kufru a rozčtvrtil. Následně v opačném gardu rekapituluje celý svůj život. Rozčtvrcené tělo je znovu skládáno, postavy chodí a mluví pozpátku, u kávy z úst vytahují neporušené koláčky, smrt se jeví jako zrození. (Národní filmový archiv)
Pravidelné dopolední projekce za zvýhodněné vstupné. Dramaturgie programu je vybírána především s ohledem na seniory, ale vítáni jsou všichni zájemci o film.
Film popisovaný dobovým tiskem jako nonsensová hříčka pro jednorázové pobavení předběhl svou dobu. „Mind-game“ snímky odmítající zákonitosti klasické narace jako Memento (2000) nebo Zvrácený (2002) budou v zahraničí vznikat až o několik dekád později. Zaváděním vlastních pravidel a současnou neochotou dodržovat pravidla stávající jde současně o ojedinělé převedení dadaistické poetiky do filmu. Promyšlená vizuální stránka filmu, odkazující k rané kinematografii atrakcí, pak představuje jeden z vrcholných „triků“ legendárního kameramana Vladimíra Novotného.
Oldřich Lipský chtěl na úspěch westernové parodie Limonádový Joe (1964) navázat komedií natočenou v italské koprodukci s cizími herci a na atraktivních zahraničních lokacích. Ke spojení sil s italským producentem Morisem Ergasem sice nakonec nedošlo, ale Lipského následující snímek, Happy end, je v kontextu československé kinematografie přesto výjimečným počinem. Nikoliv produkčními hodnotami, ale nevšedním způsobem vyprávění. Experimentální komedie, první, kterou Lipský vymyslel v tandemu se scenáristou Milošem Macourkem, běží od konce. Groteskní mordýřská balada začíná popravou manžela (Vladimír Menšík), který svou nevěrnou ženu (Jaroslava Obermaierová) odnesl v kufru a rozčtvrtil. Následně v opačném gardu rekapituluje celý svůj život. Rozčtvrcené tělo je znovu skládáno, postavy chodí a mluví pozpátku, u kávy z úst vytahují neporušené koláčky, smrt se jeví jako zrození. (Národní filmový archiv)
