Pěstovat plevel, sklízet vichřici

Galerie Hraničář vás srdečně zve na zahájení výstavního projektu, který se věnuje tématu ekofeminismu.

Název výstavy spojuje dvě zdánlivě paradoxní aktivity, a to aktivní udržování plevele – neproduktivní a tradičně nežádoucí rostliny – a sklízení vichřice odkazující k zužitkování silného, obvykle ničivého větru.  Jak se právě plevel a vichřice pojí s myšlenkami ekofeminismu? 

Metafora rostliny, která roste (i) proti vůli pěstitelů a pěstitelek – nezřídka v místech, kde je v rozporu s lidskými preferencemi – spojuje takové umělecké přístupy, které kriticky nahlížejí dominantní pozici člověka vůči svému okolí. Ať už se jedná o systémový útlak přírody, žen či jakýchkoliv jiných marginalizovaných skupin. Podobně jako plevel vystavená díla obrazně polemizují nad tím, co je a co není tzv. normální a žádoucí, a kdo o tom vlastně rozhoduje.  Plevel přitom lze vnímat i kladně, a to díky jeho pozitivním účinkům které se projevují zejména synergicky, tedy v kombinaci s dalšími rostlinami, jimž svým „doprovodem“ pomáhá například proti vysychání. Důraz na propojování a péči, kolektivní ohledávání a mezidruhovou komunikaci ve vztahu k přírodě je dalším společným rysem aktuálně prezentovaných uměleckých přístupů.

Stejně jako nelze jednoznačně určit, zda je plevel škodlivý či užitečný, je snaha vyhnout se primárním binárním opozicím společná i myšlenkám ekofeminismu. Cílem totiž není rozdělovat mezi mužem a ženou, lidmi a přírodou, přirozeným a nepřirozeným atp., ale propojovat. V tomto smyslu také výstava Pěstovat plevel, sklízet vichřici ohledává možnosti ekofeminismu prostřednictvím mnohosti jeho projevů – nahlíží je z různých perspektiv a ve smyslu potenciální spolupráce.

Druhá část názvu výstavy „sklízet vichřici“ pak svou naléhavostí připomíná, že je za co bojovat. Odkazuje ke kultuře protestu a spolu s některými zastoupenými uměleckými projekty připomíná normativní řády, které v současné patriarchální společnosti stále dominují a utlačují nejen ženy či přírodu, ale veškeré „výhonky“, které si i pod betonem razí vlastní cestu.

Ekofeministické myšlení představuje hnutí několika různorodých proudů, jejichž možné podoby se snaží zprostředkovat aktuální výstava v Galerie Hraničář. Více než radikální vymezení přizvaná díla spojuje obecné poznání, že patriarchální kapitalistický systém vnucuje podřízenou pozici jak ženám a dalším marginalizovaným skupinám, tak přírodě. Širší ohledávání vykořisťování a útlaku se projevuje v různých rovinách, přičemž v centru zájmu jsou takové umělecké a aktivistické přístupy, které reagují na environmentální a sociální podmínky života, zabývají se vztahovými a komunikačními procesy, a jako zásadní aspekt společného žití vnímají pochopení a péči. 

Taková díla se nemusí vztahovat explicitně pouze k Zemi coby půdě a přírodě ve smyslu utopické krajiny tak vytěžovaného zdroje, ale také k právu jedinců rozhodovat o vlastním těle, k toxicitě různých prostředí a jejich konkrétním dopadům, pracovním podmínkám či práv zvířat, mezidruhovému útlaku (queer přístupy a přehodnocování percepce toho, co považujeme za přirozené) a mezidruhové komunikaci, stejně jako k ženství–mateřství–spiritualitě coby/nebo péči v praktické formě lásky  i „reproduktivní práce“. 

Mnohost ekofeministických přístupů ve výstavě ohledává východiska, jež neleží ve striktně oddělujícím pojetí – tj. binárních opozicích ať už ve vztahu mezi mužem a ženou, lidmi a přírodu, kontrastu mezi „my“ a „ti druzí“, bílých a nebílých atp. Naopak zpřítomňuje propojení, rovnováhu a potenciální spolupráci. Tomu odpovídá i prostorové uchopení výstavního prostoru, které metaforicky spojuje a zároveň vymezuje pohyb lidského těla v „zahradě ekofeministických pluralit“.

Projekt je realizován za finanční podpory těchto partnerů: Ministerstvo kultury ČR, Statutární město Ústí nad Labem, Ústecký kraj, Státní fond kultury

Mediální partneři: artalk.cz, ArtMap, A2 kulturní čtrnáctideník, Uličník, Český rozhlas Sever a UMA Audioguide.