Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. | Více info | Rozumím

News to your email

Veřejný sál Hraničář

Bře 2019 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31
BLOG – prostor pro mezioborový dialog a kreativitu.

Proč lidé chodí k vodě a jak ústečany k jezeru dopravit?

Ústečani jsou jako ryby na suchu. Nejspíš si teď do toho přirovnání každý dosadil to svoje, ať už kulturu, komunitní život nebo životní prostředí, ale já jsem až trapně doslovný. Jaký máme v Ústí nad Labem vztah k vodě?

Když si do ruky vezmeme pomyslný seznam, dojdeme k podivnému zjištění. Bílinu jsme si zastavěli tak, že většina lidí ani neví, že tu nějaké ústí a druhou řeku máme. K Labi se skoro nedostaneme a o nějaké pěkné náplavce si zatím můžeme nechat zdát. Klíšský potok protéká pod městem jako špinavé tajemství, a když odškrtnete i zavřené koupaliště na Klíši, kam mají Ústečané za tou vodou vlastně chodit?

Pokud se bavíme o nějaké rozumné dojezdové vzdálenosti, asi většinu jako první napadne koupaliště Brná. Jenže to není úplně ono. Tedy pokud do vaší romantické představy o pohodě u vody nespadá vstupné, mraky lidí a chlorovaná voda doplněná o vydatnou dávku moči. Když chcete vyrazit víc do přírody, můžete zkusit buď čím dál plnější rybník v Chlumci, nebo jezero Milada.

Musím ke své hanbě přiznat, že jsem se k Miladě poprvé dostal až vloni. Láska na první pohled. Vodní plocha rozměry srovnatelná s Máchovým jezerem (Milada 2,52 km2, Máchovo jezero 2,84 km2), čistá voda, málo lidí, klid. A jak je to daleko? 5,7 km z Mírového náměstí! Zhruba 8 minut autem (říkají mapy.cz). Takovouhle perlu bychom si tu měli hýčkat a být na ni patřičně hrdí, ale k tomu se ještě dostanu.

Kde se vzala?

Nejdřív zabrousím trochu do historie, protože ne každý ví, kde se tu ta naše Milada vlastně vzala. V roce 1991 byla oficiálně odepsána zásoba hnědého uhlí v povrchovém dole Chabařovice a roku 1997 těžba definitivně skončila. Pro revitalizaci krajiny byla zvolena tzv. mokrá varianta a 15.6. 2001 se začalo napouštět. Skončilo se 8.7. 2010 a jezero bylo veřejnosti otevřeno oficiálně až v květnu 2015.

Rád bych tu vypíchl jména a zásluhy všech, kteří se o tenhle pološílený kousek zasloužili, ale rozsahově bych se bohužel nevešel. Doporučuji se proto podívat na záznam cyklu přednášek Re-Vize Ústí, konkrétně na pátý díl, kde byla tématem krajina. Mluví tam tehdejší městský architekt prof. Ing. arch. Jan Jehlík o velkých vizích, které Ústí mělo se svým smělým a progresivním územním plánem.

Kde to vázne?

Milada je už oficiálně otevřena třetím rokem a kromě pár provizorních budek s občerstvením a barem a jedné růžové lavičky tam toho moc nenajdete. Revitalizace tohoto lomu se měla stát jakýmsi pokusným králíkem, nebo spíše laboratoří pro všechny budoucí projekty tohoto typu v naší zemi. Zatím se ale moc není, čím chlubit.

I přes ohromné investice a počáteční nadšení se totiž zdá, že projekt stagnuje. Z Milady není perspektivní turistická oblast, kam proudí davy turistů od nás i z ciziny. Ústecký kraj nemá z turismu a aktivit na Miladě žádné zisky. Naopak stát musí stále pumpovat ohromné částky na údržbu krajiny v okolí jezera, které momentálně spravuje Palivový kombinát Ústí.

Aby se stát v zastoupení Palivového kombinátu mohl pozemků vzdát ve prospěch okolních obcí (Ústí nad Labem, Trmice, Řehlovice, Modlany), musí dostat do rukou nějaký projekt, kde bude obhájen ekonomický přínos této oblasti. Bohužel všechny obce mají zatím jen svoje konkrétní zájmy a ucelená vize neexistuje. Největším hráčem, který by takovou vizi měl iniciovat a vypsat například mezinárodní architektonickou soutěž, je město Ústí nad Labem. Primátorka města, Věra Nechybová, se ale vyjádřila, že město žádnou studii platit nebude, protože stojí moc peněz. Takže tu teď tak nějak všichni přešlapují, nikdo neví kudy kam a ohromný potenciál Milady leží ladem.

Ve srovnání s tou vůlí, nadšením a přístupem, který původně vedl k revitalizaci lomu, je současná situace skoro směšná. Pořád ale věřím v zázrak.

Jenže průšvihem je i fakt, že zásoby takto kvalitního hnědého uhlí sice oficiálně odepsané jsou, ale jejich ekonomická návratnost je stále pro stát dostatečně dráždivá. Obnova těžby je proto pořád ještě ve hře. Ve výsledku jde jen o to, jaký ekonomický zájem vyhraje.

Můžeme být příkladem efektivní revitalizace krajiny a Milada může být prvním z jezer současně vznikající jezerní krajiny. Nebo se tu můžeme další roky dohadovat a nechat Most, ať nám to vyfoukne. Most totiž momentálně připravuje vlastní revitalizované jezero ještě větší, než je jezero Máchovo a nejspíš bude připraveno pro plavce už příští rok.

Ústečani a blue mind?

Vztah k vodě jsem v úvodu nenakousl jenom tak. Voda a čas strávený u vody může být pro naše psychické zdraví totiž mnohem důležitější, než si připouštíme. Americký mořský biolog Dr. Wallace Nichols před pár lety popularizoval vztah člověka k vodě termínem Blue Mind.

Doktor Nichols tvrdí, že naše mysl se v okolí vody, ve vodě nebo pod vodou dostává do lehce meditativního stavu. Několik výzkumů, na kterých se podílel, dokázalo, že v okolí vody se opravdu cítíme mnohem lépe a snadněji odbouráváme stres (chemickými procesy v mozku tu nebudu nikoho nudit). Tahle teorie se už ukázala jako přínosná například při léčbě bývalých vojáků trpících posttraumatickou stresovou poruchou.

Skoro se až nedá nespojit fakt, že Ústečáci mají tak omezený přístup k vodě, s obecně negativní náladou, která tu panuje. Třeba tu všichni jen potřebujeme přijmout trochu té blue mind a naordinovat si pár hodin týdně v přírodě u vody. A Milada by na to bylo perfektní.

Je proto škoda, že k jezeru nejede žádný spoj MHD ani cyklostezka. Nejblíže se tak k Miladě dostanete, když pojedete na konečnou zastávku v Předlicích nebo Václavské náměstí v Trmicích. Pak vás čeká ještě zhruba půl hodina pěšky.  

Bezprostřední okolí Milady je pořád dost rozpačité. Malé stromky zasázené až nepříjemně schématicky, ostré kamínky a nahrnuté valy dávají znát, že ještě chvíli potrvá, než z toho bude oku lahodící krajina. Nepomáhají ani dvě věže Trmické teplárny, které vám stále připomínají v jakém kraji jste. Zato Krušné hory tenhle dojem dokážou kompenzovat, spolu s čistou vodou jezera a příjemným klidem pro vaši blue mind. Koneckonců nejsme my Ústečani v Ústí nad Labem hlavně proto, že máme rádi svoji nádherně zvláštní krajinu s výhledem na industriální komplexy a svůj klid?

A chceme to?  

Dva roky zpátky jsem se zase dostal k rybníku ve Sloupu v Čechách, kam jsem jezdil jako dítě na tábor. Romantickou představu toho místa mi okamžitě rozbil pohled na davy turistů, vodu, která byla špinavá od piva, písku a tipl bych si i dalších věcí. Kolem mě plavaly plastové kelímky a na malém prostoru uzavřené pláže ječely hordy dětí.

On ten turismus a ekonomický přínos je fajn věc, ale stojí za to, přijít o radost chodit na místo, které máte rádi? Určitě je třeba zvážit ekonomické možnosti tak velkého, a tak příhodně položeného jezera. Hlavně proto, aby se jednoho dne někdo nerozhodl opět spustit těžbu hnědého uhlí, které tam stále je. Obzvlášť, když do toho stát zatím jenom sype peníze. Vedení obcí by proto mělo společně jednat na jasné vizi. Skvělým krokem bylo v roce 2006 založení dobrovolného svazku obcí Milada. Teď to ještě dotáhnout.

Pokud jde ale o mě, já mám Miladu snad nejraději, jaká je teď. Čistá, klidná, turistů prostá. Doufám, že ta naše láska ještě pár let vydrží.

Lukáš Pokorný