Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. | Více info | Rozumím

News to your email

Led 2019 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31
BLOG – prostor pro mezioborový dialog a kreativitu.

Odpojená společnost

Bývá to časté téma hovorů. Zrychlování. Nedostatek času. Pocit neustálého tlaku. Neschopnost se zorientovat v přívalu počitků a informací a rozlišit podstatné od nepodstatného. Když čas a klid konečně máme, stává se, že jej nedokážeme „v klidu“ využít a odpočinout si. Jsme roztěkaní, nervózní, hledáme rozptýlení a nakonec zjišťujeme, že jsme unavenější než na začátku. Motáme se v začarovaném kruhu tlaku na práci a tlaku na odpočinek.

Dokázat zpomalit se zdá stále těžší. I když se snažíme, příliš se nám nedaří zůstávat sami v sobě, sami se sebou. Na vině je z velké části disociace, která se týká ohromného množství lidí. Celá naše společnost je na ní vybudovaná. Jsme doslova odpojení od nás samotných. Když se máme cíleně zaměřit jen na sebe, býváme z toho nesví. Jak mi příznačně vyprávěla známá fyzioterapeutka: „Svým klientům už raději neříkám uvolněte se, jakmile to vyslovím, zatáhnou všechny svaly“.

Disociace je velmi nepříjemný setrvalý stav. Proto tak nějak automaticky hledáme rozptýlení a nacházíme ho ve stále nových vjemech všeho druhu. V přemíře práce, nakupování, cestování a mnoha jiných aktivitách. Trhání pozornosti, sledování informací, které nám ve skutečnosti k ničemu nejsou, nekonečný tok zvuků, obrazů a slov sloužících k zaměstnání našeho vědomí, znamenají útěk před námi samotnými.

Galerie Hraničář | New Media Salon | Autoři: Karim Tarakji, Štěpán Kovář | Foto: Tomáš Lumpe

Disociaci provází mnoho nepříjemných průvodních jevů. Neustále něco zapomínáme a ztrácíme. Máme pocit zmatku, jako bychom byli lapeni v prostoru a čase, nejsme svými pány. Těžko se rozhodujeme, snáze se necháme ovlivnit okolím, prokrastinujeme. Na své odpojenosti jsme do jisté míry závislí, neznáme totiž život bez ní. O to je těžší se s ní vypořádat a znovu se k sobě vrátit.

Prožíváme horror vacuí, zaplňujeme prostor vším možným, necítíme, že se v něm nacházíme především my sami. Chvíli to funguje, pak se ale dostavuje pocit přesycení či prázdnoty, což je ve své podstatě totéž. Protože si existenci odpojení většinou neuvědomujeme, hledáme řešení svých potíží venku a ne uvnitř.

Odpojenosti se učíme už od dětství, je to socializace svého druhu. Už jako malé děti často raději opustíme své skutečné pocity a tužby, protože se neshodují s tím, co po nás chtějí rodiče, učitelé ve škole, společnost.

Méně či více bolestně přejímáme vzory dospělých, sourozenců, kamarádů, prostředí, ve kterém vyrůstáme. A velmi brzy na to zapomínáme. Těžko už pak rozlišujeme, co pochází z nás a co je přejaté. Důsledně to ani rozlišit nelze. Z těchto naučeností a dovedností, bez kterých se v lidské společnosti do jisté míry neobejdeme, je vystavěno naše Ego nebo-li Persona (příznačnější Jungovo označení). Klíčové je, do jaké míry si tyto mechanismy dokážeme připustit. Často totiž bývají zcela nevědomé.

Je nebetyčný rozdíl v tom, zda něco dělám vědomě či nevědomě. Zda se ze zvyku přizpůsobuji nebo naopak hraji rebela a ani o tom nevím, nebo to dělám vědomě z nějakého důvodu, který mi dává smysl. Vědomě trávím ohraničený čas prací, na sociálních sítích, vědomě mluvím s lidmi a vnímám je, vědomě dávám najevo svůj nesouhlas, vztek, smutek, nadšení či lásku.

Galerie Hraničář | Web je internet snící sám o sobě | Autor: Zdeněk Svejkovský | Foto: Tomáš Lumpe

Bez Persony ve společnosti žít nemůžeme, ale nebylo by dobré se s ní plně ztotožňovat. Stojí to za poctivou revizi, co vše v sobě máme a odkud to pochází. Při takové „hloubkové kontrole“ neboli osobní psychohygieně pravděpodobně zjistíme, že je tam množství naučeností, které nás neúměrně tíží, kontrolují, nařizují nám, brzdí nás v rozletu, nebo nám naopak nedovolují zůstat v tichu a pokoře.

Persona je monumentálním společenským konstruktem. Nelze se ji zbavit, ale můžeme ji přetvořit k „obrazu svému“, bude pružnější, bude nám méně překážet, budeme uvolněnější, více sami sebou. Jsme především Bytostným Já, k němuž se toužíme dostat a které jediné dokáže udávat skutečný směr našemu životu. Věřme si, že někde uvnitř, ve středu naší bytosti, je to, co je nám vlastní, co nám dává smysl a sílu. Nechme se prostoupit, prorůst sami sebou. Mějme trpělivost. Můžeme například nechat více mluvit naše tělo a intuici a myšlení a cítění nechat přicházet, ale i odcházet. Myšlenky a emoce jsou svého druhu informace, nesestáváme z nich.

Zůstávat každý den alespoň chvíli bez podnětů jen sami se sebou takoví jací zrovna jsme – prožívat takovou malou smrt. Každodenní malou smrt, která povede ke každodenní proměně a obrodě života.

Martina Faltýnová

Redaktorka A2