Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. | Více info | Rozumím

News to your email

Kvě 2019 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31
BLOG – prostor pro mezioborový dialog a kreativitu.

O studu bez ostychu

Netrápíme se pro věci, jaké jsou, ale pro to, co si o nich myslíme

Tak zní citát, který je nám, psychologům a terapeutům, tak blízký a dobře známý. Zjistit, kdo je jeho skutečným autorem, by byla detektivní, a v tuto chvíli i trochu zbytečná práce. (Jen tak pro zajímavost, někteří tato slova připisují filozofovi Epiktétovi či některým jeho současníků, jiní zmiňují behaviorálního psychologa Alberta Ellise.) Podstatné je, že stále platí. Určitě si sami vybavíte spoustu příkladů. Například stud.

Styděli jste se někdy? Za co? A proč vlastně? Znáte to… Na něčem vám ohromně záleží. Zároveň se obáváte, jak to dopadne. Jak zapůsobit a přesvědčit? Mám na to vůbec? Neztrapním se? Může se to týkat prvního rande, státnic nebo třeba pracovního pohovoru. V sázce je mnoho a tomu odpovídá množství emocí, které se v člověku víří silou orkánu.

Horká hlava a sucho v hrdle, tlukot srdce – probouzí se v nás šelma lačná po vítězství, připravená lapit svou kořist. Užuž naše mysl začíná přehrávat hollywoodské scénáře našeho života, sladké happyendy. Ale ouha! Kolena se najednou podlamují. Pokoušejí se o nás mdloby. Ruce a hlas se chvějí, až nejsme schopni vydat hlásku. Poleje nás chladivý pot. STUD. Jak tohle může dopadnout?

Přesně podle toho, co si o situaci, ale i sami o sobě myslíme. Ne, že by stud šlo zcela ovládnout. Jedná se o přirozenou reakci našeho těla v momentě, kdy dochází k narušení intimity – toho nejcitlivějšího, co máme. Stud je v takových situacích naším pomocníkem, který radí stáhnout se a schovat v prostoru, jejž vnímáme jako bezpečný. Pračlověk, když byl nahý, byl jako naprosto bezmocný vydán napospas osudu. Co ale, když nám stud začne hatit plány? Když se stydíme až moc?

To se často děje paradoxně v situacích, kdy vlastně o nic nejde. (Když nejde o život, nejde o nic – praví jiný oblíbený bonmot.) Úspěch v pracovním pohovoru? Snaha o zaujetí protějšku? Je to opravdu důležité? Viděno optikou člověka jako živočišného druhu – nikoli. Pracovních nabídek jistě existuje více, stejně jako potenciálních partnerů. Přesto podobné situace prožíváme, jako by bylo v sázce naprosto vše. A zpravidla platí, že čeho se nejvíce obáváme, to se také stane. Jak je to možné?

V průběhu staletí a tisíciletí člověk stud jako vcelku jednoduchou emoci socializoval. Prostý ostych se rozšířil o prožitek hanby, stud jsme začali vnímat mnohem komplexněji a zažívat v rozličných situacích. Zatímco ostych je přirozený, hanba naučená.

Zahanbeni se cítíme, když nám někdo určuje, jak bychom se měli chovat, jací bychom měli být, jaký je ideál. A světe div se, někdy si takové věci dokonce namlouváme sami. I když si to vůbec neuvědomujeme. Neuspěla jsi u pohovoru? Asi fakt nic neumíš. Nechce s tebou chodit? Co jsi za člověka? A co ty státnice? Jak chceš v dnešní době fungovat bez titulu, když všichni ostatní nějaký mají?

Čím víc se něčeho bojíme, tím víc se začínáme třást, kolena se nám podlamují, potíme se a červenáme. Mozek vypíná, protože tělo koncentruje veškerou energii na obranu „svého pána“, který je v ohrožení. Můžeme v takovém stavu uspět? Těžko. Ne proto, že bychom za nic nestáli, ale proto, co si o věcech (a jejich významu) myslíme.

Kdo určuje, co je v životě správně a co ne, když je každý člověk jiný? Proč by se měli bezdětná neprovdaná žena anebo třeba muž, který neumí opravit auto, cítit méněcenní? Jistě dokážou spoustu jiných věcí, pro které má jejich život smysl. Mohou se stydět za to, že nespadají do kolonky „ideál“. (Existuje vůbec něco takového?) Anebo mohou naplno využít dalších možností, které jim život nabízí – třeba aktivně bojovat za lepší životní podmínky ve městě nebo otevřít útulek pro toulavé kočky. A být šťastní. A proč ne?

Jsme to pouze my sami, kdo určuje, jaké by měly naše životy být a kdo se zodpovídá druhým. Ten, kdo si to uvědomí, je osvobozen. Může si klidně zpívat na ulici nebo sám vyrazit na oblíbené divadelní představení, i když se ostatním nechce. Může si naservírovat luxusní snídani do postele, protože si za to stojí. Může být takový, jaký je, a zároveň šťastný. Nestydět se za sebe. Nevěříte?

Ukončím svou úvahu známou historkou, jež se traduje o práci dříve zmíněného psychologa Ellise. Doktor Ellis měl kromě jiných pacientů v péči pána, který se nesmírně styděl. Jednoho dne zadal doktor svému pacientovi domácí úkol. Měl po cestě newyorským metrem před zastavením vlaku vždy hlasitě vykřiknout název stanice, do které se cestující blíží.

Sama si dokážu velmi živě představit, jak se asi onen pán mohl cítit. Přesto šel do metra a úkol svého terapeuta splnil. A víte, co se stalo? VŮBEC NIC! Několik cestujících mu dokonce poděkovalo, že jim velmi pomohl se ve spletitém systému metra zorientovat. Pacient byl ze svých úzkostí vyléčen.

Jsem přesvědčená o tom, že takového pána (nebo paní) si každý z nás nosíme v sobě. Směji se už jen při té představě. Přeji všem krásné léto a hodně odvahy!

Lenka Hlavičková