Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. | Více info | Rozumím

News to your email

Košík

Žádné produkty v košíku.

Dub 2020 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30
BLOG – prostor pro mezioborový dialog a kreativitu.

FIKNESS 2019

FIK byl skvělej!

Ve dnech 15. – 17. 11. 2019 proběhl čtvrtý ročník festivalu lidí, kteří kreslí tužkou, uhlem, fixama nebo jinak na papír a do kompu, pak z toho tvoří knížky, ziny, komiksy nebo dělají něco úplně jinýho. Letos opravdu splnil tuto definici a každý si našel něco pro svůj mlsný jazýček. Byl to nabitý víkend a nedalo se stihnout všechno. Ani v tomto reportu tedy nehledejte kompletní sumárum.

Festival obsadil nové prostory, zároveň ale neztratil nic ze svého komorního ducha ani uvolněné atmosféry. Jako v minulosti, jádro festivalu se nacházelo v Hraničáři. Nově je několik měsíců v pětiminutové docházkové vzdálenosti také Dům umění Ústí nad Labem, galerie, která se dočasně přestěhovala z právě rekonstruované původní lokality. K tomu je přidružená sítotisková dílna Pavouk. Zapojila se i místa, na kterých byste takovýto typ události nečekali. Například coworkingový prostor Central Node, Dámské fitness centrum, hospoda Hamburg a prázdné výlohy. Festival obsadil také venkovní prostory, které spojovaly tyto lokace.

Letošní téma festivalu bylo fitness. Legendy praví, že téma organicky vyplynulo z hlav všech organizátorů najednou, nebo alespoň že se až podezřele snadno shodli. A ta jednota byla pořádně znát! Okusit jste ji mohli ještě před tím, než festival začal, a to z neonového vizuálu. Ten navazoval na zlatou érou fitness, přelom 80. a 90. let. Trikoty, šusťákovky, návleky, čelenky a potítka: to byl zdroj inspirace. Barvy hrály prim společně s ilustracemi a fontem Hobo, společně s Cooper Black nejoblíbenějším písmem mezi současnou smetánkou grafického designu.

FIK 2019. Foto: Tomáš Lumpe

V prostorách Hraničáře jste mohli navštívit hned několik výstav. Ve foyer vystavovala Julie Černá, zástupce nejmladší české ilustrátorské scény. Své kresby propojuje s lyrickými texty, čímž navozuje silnou snovou atmosféru. Díla Paula Waaka, miláčka festivalu z Berlína jste kromě foyer mohli vidět i v galerii Hraničáře, kde se jeho malby a sochy bezvadně doplňovaly s divoce barvenými sítotisky Martina Raudenského. Na toaletách proběhla guerillová výstava Terezy Haspeklové, kde vystavila uhlové kresby scén s kočkami.

Při prohlídce výstav Na běžícícm páse, což je svižná procházka s komentářem po všech výstavních prostorách FIKu (do všech se sami nedostanete) jste mohli v coworkingovém prostoru Central Node vidět výbornou výstavu Lukáše Opekara. Šlo o animace, kde se emotikony transformují jedna do druhé na základě vizuální podobnosti. V prostorné, temné místnosti se spoustou rostlin šlo o jednu z nejefektnějších site-specific festivalu.

Nejzábavnějším místem pro výstavu bylo bezpochyby dámské Fitness centrum, kam směli kluci jenom jednou, když tam nikdo neposiloval. V něm předvedla Tina Kaden své feministické ilustrace. Pro Tinu to ovšem nebyla premiéra, jednou už ve fitku vystavovala v Německu, odkud přijela.

Tina Kaden na své výstavě v dámském fitku. Foto: Tomáš Lumpe

Z výstav stojí za připomenutí také projekce Jiřího Hölzela, kterou stále můžeme vidět před Hraničářem: Waiting for progress. V této animaci upozorňuje na některé neřešené problémy města. Bylo inspirativní vidět výstavy na místech, kde se běžně nevystavuje i cestovat mezi atmosférami jednotlivých míst.

Jiří Hölzel: Waiting for progress. Foto: Tomáš Lumpe

Prostory výstav zvenku propojoval GD2 kruháč. Šlo o soubor osmi aktivit, při kterých jste se mohli zahřát a protáhnout a zároveň procvičit svou kreativitu. Šlo například o kresbu na rotopedu, na trampolíně, nebo o nálepkovcí souboj v ringu. Tyto činnosti oslovily především děti z okolí, které stanoviště povýšily na úplně novou úroveň, když na nich dělaly salta a všechny dospělé nechaly valit oči.

Gró celého festivalu byly přednášky a workshopy. Bylo jich tolik, že se nedaly zvládnout při lineárním konceptu času, což byla sice škoda, ale zároveň to festival udržovalo ve fitness tempu.
Každý si našel workshop podle svého gusta nebo věku. Začalo se v pátek workshopem s psaním komiksových scénářů s Lukášem Pokorným. Účastníci to hodnotili jako přínosnou věc, protože většina workshopů orientovaných na komiks, které předtím navštívili, se zabývala především jejich kresbou nebo tvorbou charakterů. Workshop o psaní komiksových scénářů je u nás zřejmě rarita.

Workshop psaní komiksových scénářů. Foto: Tomáš Lumpe

Páteční program pokračoval povídáním s Jakubem Königem (nejen) o knize Zvíře jménem podzim. To bylo velmi otevřené a osobní. Šlo o ten moment festivalu, kdy i jeho program byl až nečekaně intimní. Najednou se setřely hranice mezi návštěvníky festivalu a lidmi, kteří festival tvoří. V tom je FIK specifický. Sice aktivní účast přímo nevyžaduje, ale jakmile se zapojíte, odnesete si o hodně víc.

Pátek uzavíral koncert kapely Zvíře jménem podzim, který přitáhl spoustu lidí, kteří by jinak na festival spíše nedorazili. Zvedl lidi ze sedaček kina a donutil je tančit.

Sobota byla jednoznačně nejnabušenější. V Central Node probíhal videoherní blok přednášek a prezentací. Aplikace ilustrace a komiksu do virtuálního prostředí je současná věc a je docela těžké narazit na kvalitní edukativní program pro veřejnost v tomto směru. Je to obor, který sice už není v plenkách, ale stále se rozvíjí tak rychle, že není snadné najít odborníky, kteří se jako odborníci cítí.

Videoherní blok v Central Node. Foto: Tomáš Lumpe

Pro děti tu byl mimo jiné workshop ploškové animace (platí totéž, co ve videoherním bloku: je skvělé učit děti současné technologie a nejen tradiční řemeslo – plošková animace sice tradičním řemeslem téměř je, ale s rozvojem technologií je stále jednodušší ji snadno využívat).

V sobotu dospěli účastníci festivalu k těžkému rozhodování: Jít na workshop s Paulem Waakem, nebo na workshop s Janem Hrubešem a s Adamem Chmielem? Tyto dva workshopy byly velmi žádané, i když diametrálně odlišné: na prvním jste mohli kompletně volně pustit uzdu kreativitě a fantazii, na druhém jste se museli soustředit na to, které spoje pájíte k sobě, aby vše fungovalo, jak má.

Paul Waak, jak už bylo zmíněno, je ilustrátor, kterého si všichni okamžitě oblíbili. Jeho zářivě barevné grafiky s podivnými panáčky a současnými tématy jsou okouzlující a jeho workshop byl orientovaný na tvorbu těchto charakterů z odpadního materiálu: používaly se různé pěnové hmoty, provázky, kusy galanterijního zboží. Výsledné postavičky byly k vidění na schodech do galerie a co kus, to perla!

Na druhém workshopu jste si mohli vyrobit Mood assistant od Solid core. To je hudební nástroj, kouzelná krabička, na kterou můžete dělat zvuky v reálném čase. Výsledek SolidCore workshopu je také záviděníhodný. Každý účastník si odnesl vlastní hudební nástroj, na kterém může vytvářet až pozoruhodně širokou škálu zvuků. Vzhledem k tomu, že od festivalu už uběhla nějaká doba, mám zprávu od Poliny Khatenko alias mʊdʌki , že už nástroj využila na koncertě. Lidé, kteří nejsou v tvoření hudby zběhlí, používají zatím Mood assistant jako ideální hračku na dlouhou chvíli v MHD.

SolidCore workshop. Foto: Tomáš Lumpe

Workshopy (a další program) následovala největší nálož humoru v hospodě Hamburk: Televize, Estráda! Nejpříjemnější posilování břišních svalů. Pokud jste o ní ještě neslyšeli, všichni účastníci festivalu doporučují to v nejbližší době napravit alespoň prostřednictvím internetu. Je to drsná legrace jako stvořená pro Ústíčko.

Po tomhle břicháčovém výkonu jsme se šli uklidnit do kina v Hraničáři, kde jsme poslouchali a prohlíželi si tradiční prezentaci vybraných autorů. Často šlo o velmi osobní tvorbu která srší vtipem, radostí, strastmi… Život sám. Večer se zakončoval v nedávno otevřeném klubu Klub, kde hráli němečtí DJs z uskupení Weeeirdoes, a kde se děly ty nejzábavnější věci.

V neděli už nastala pohoda. Dopoledne si děti na workshopu s Davidem Černým mohly tvořit koláže, dospělí se potom s Anetou Bendákovou mohli naučit japonskou vazbu knih – jednoduchý a funkční způsob, jak si vyrábět knížky za pomoci běžných materiálů, které máme doma. Následoval odpolední workshop s Tinou Kaden, kreslily se sporty a jiné pohybové aktivity.

Nálada byla hodně odpočinková, přece jen byli všichni po dvou dnech festivalu už utahaní. Neznamená to ale, že nevznikla zábavná díla, možná právě kvůli obecné únavě se kreslilo tak nějak bez obalu.

Neděle byla zároveň dnem oslav Sametové revoluce. V Hraničáři k tomu tedy náležel patřičný fitness program: 30 kliků ke svobodě. Kliky byly dvojnásobné, šlo jak o klik jako cvik, zároveň jste při nich nosem klikli do tabletu s počítadlem kliků. A právě tam se to zase rozjelo: děti z okolí přišly dělat kliky, ale neskončily zdaleka u nich, ve finále to bylo spíše 300 backflipů ke svobodě.

30 kliků ke svobodě. Foto: Tomáš Lumpe

Dále bylo na programu fyzioterpeutické cvičení pro všechny lidi, kteří tráví hodně času u PC nebo u papíru s tužkou v ruce, kde jste se mohli naučit, jak cvičením předcházet karpálním tunelům. Vzhledem k tomu, jak je toto mezi ilustrátory evergreenové téma, mělo cvičení snad největší účast z celého festivalu. Následovala pohodička s prohlídkou výstavy Stáří v Hraničáři a pak s filmem Flash dance.

Mezičas mezi jednotlivými výše vzpomenutými akcemi jste kromě potkávání nových lidí a tlachání se starými známými mohli trávit také utrácením peněz u prodejních stánků s knížkami, ziny a uměním, prohlížením si výstav, chozením na přednášky a workshopy pro děti i dospělé, které zde nejsou vylíčené, protože by byl čtenář vyčerpán.

Festivalu letos chyběla tetovací stage. Hodně lidí si ji přálo, proběhl i pokus o sehnání strojku a vytvoření místa pro tetované vzpomínky na FIK 2019. Kvůli nabitému programu k tomu ale nakonec nedošlo. Účastníci festivalu toto dohánějí ještě teď, několik týdnů poté.

Pro příští rok všichni doufáme v absenci této absence. Také nehlídaný venkovní GD2 kruháč za víkend utrpěl újmu a některá jeho stanoviště byla v neděli už nepoužitelná.

Fyzioterapeutické cvičení: Karpál roku. Foto: Tomáš Lumpe

Celkové hodnocení festivalu musí být ale kladné navzdory těmto drobným nesnázím. Program byl super z pohledu kvality i kvantity: víc workshopů bychom už museli trochu lámat přes koleno. Nejdůležitější mi ale přijde, jak festival dokáže využít své zdánlivé slabiny: polohy v Ústí nad Labem.

Na festival vždy přivezou čerstvý vánek lidé přespolní, zároveň se vždy udrží komorní atmosféra, která ve větším měřítku vždy udržitelná není. Na festivalu se stírají rozdíly mezi autory a publikem, všichni jsou trochu autoři a trochu publikum.

Je to jeden z víkendů v roce, kdy si organizátoři opravdu udělají z Ústíčka místo, kterým by si přáli, aby město bylo celý rok. Nechť je toto inspirací pro všechny: když se prostřídáme, bude to možné!

Markéta Skalková