Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. | Více info | Rozumím

News to your email

BLOG – prostor pro mezioborový dialog a kreativitu.

Nové průmysly, povědomé problémy

Je již poměrně jisté, že blízká budoucnost bude stát ve znamení rozsáhlých společenských transformací, z nichž přinejmenším dvě se jasně rýsují již nyní – ta první, kterou musí samo lidstvo vyvolat pod vlivem urgentnosti klimatické krize, je co nejrychlejší transformace na udržitelný způsob hospodaření.

Druhá naopak přichází jaksi samovolně, poháněná překotným technologickým vývojem a jeho tržním zhodnocením, přičemž zde politice připadá spíš role brzdící a usměrňující. Vedle mnoha ostatního tyto proměny fungování společnosti přinesou velké změny pro trh práce, respektive podobu práce obecně.

Kultuře v přemýšlení o nich obvykle připadá úloha vsáknout do sebe pracovní síly, které budou jinde přebývat, a takto podmíněným rozvojem pak přispět k celkově lepšímu životu, kde půjde méně o materiální výrobu a konzum a více o kreativitu, setkávání, zážitky a vzájemnou péči. Již nyní můžeme tento přístup sledovat, když strategie pro rozvoj různých regionů, zejména ale těch postižených již nyní strukturální změnou, začínají nově sázet na tzv. kreativní průmysly, jimiž se myslí podnikání v široké škále různých oblastí využívající primárně právě lidskou podnikavost, zručnost a fantazii.

Foto: Tomáš Lumpe

Existují přinejmenším dvě věci, které je třeba mít na zřeteli, aby mohl být takový vývoj v dlouhodobém měřítku udržitelný a splňovat optimistické naděje s ním spojené. V prvé řadě by měl vycházet z potřeb a možností regionu, ideálně participativně identifikovaných a inkluzivně implementovaných, a ne být naoktrojován zvenčí.

I v tom případě hrozí, zejména právě u strukturálně slabých regionů, v nichž se rozsáhlé vrstvy obyvatelstva potýkají se závažnými existenčními problémy, že odpovídající proměnu míst, „modernizaci“ chceme-li, kterou to s sebou nutně přinese, nevezmou za svou a odcizí se jim – s odpovídajícími důsledky pro jejich politické postoje.

Má se totiž za to, že aktuální vlna politické radikalizace souvisí právě i s vykořeněním mnoha lidí a jejich odcizením nablýskanému světu těch, kteří ze současné podoby ekonomiky profitují, zatímco oni ne a ještě jsou považováni za zpátečníky, kteří si za to mohou sami, protože se pravidlům hry dostatečně rychle nepřizpůsobili. Takovému štěpení je nutné se v každém případě vyhnout a jeho nebezpečí je reálné – stačí se podívat na světové metropole, které na kreativní průmysly vsadily před námi.

Foto: Tomáš Lumpe

V takovém Berlíně, středoevropském centru start-upů a kreativců je zpětně jejich neopatrné usídlení bráno za kořen celé řady sociálních problémů, se kterými se město potýká, zejména všeobecné gentrifikaci netýkající se zdaleka jen bydlení, ale právě celých identitotvorných mikrokosmů starousedlíků.

Zadruhé je nutné pozornost zaměřit také dovnitř této oblasti a ptát se, jakými logikami se vlastně řídí a jestli to skutečně jsou ty principy, od kterých si slibujeme kvalitnější život a lepší svět. Červené kontrolky by se nám měly začít rozsvěcovat už jen tím, že se o nových odvětvích mluví jako o „průmyslu“ a jejich existence se ospravedlňuje tím, že přece také „přispívají k růstu HDP jako každý jiný průmysl“. To vskutku příliš nezní jako svět uspořádaný podle nových principů, ale jako uplatňování těch starých, na mnoho způsobů problematických na nové a nové oblasti, kam se jinak všudypřítomná ekonomizace prozatím vkrádala teprve se zpožděním.

I to, jaká zde panuje představa o podobě práce, je spíš vhled do dystopické než utopické budoucnosti. Start-upová, projektová a freelancerská mentalita poskytující ve skutečnosti propagovanou svobodu a flexibilitu jen hrstce vyvolených, zatímco pro drtivou většinu znamená spíš nejistotu a prekaritu, skutečně není žádným pokrokem, i když se tak ráda tváří. Zejména pokud bychom ji chtěli při transformaci uhelných regionů nebo po nástupu průmyslu 4.0 vyžadovat po lidech, kteří donedávna pracovali na tradičních, jistých pracovních úvazcích v klasickém průmyslu.

Foto: Tomáš Lumpe

Čímž se dostáváme zpět k tomu, kdo z takové transformace bude vlastně profitovat. Když se dobře zvládne, mohou to jistě být nastupující generace, jejichž kvalifikace se přizpůsobí nové situaci. Většina přechodových generací nám nicméně zřejmě vypadne – a je naivní si myslet, že ne, že se to přece zvládne dobře vybranou rekvalifikací. Nepřiznat si, že náročné přeškolování zdaleka není pro každého, jako pro každého není podnikání nebo kreativní přičinění se, znamená podcenění sociální a politické situace, která se může pak může snadno přiostřit.

Buďme tedy při přemýšlení o transformacích naší společnosti a roli nových odvětví v nich optimističtí idealisté – utopie, fantazii a nadšení budeme potřebovat. Neztraťme ale i schopnost kritické, realistické analýzy stavu věcí a dávejme si pozor, aby to, co jsme si vytyčili, nebylo jen prodloužení dnešních pochybných trendů, ale skutečný sociální pokrok.  

Kateřina Smejkalová 

Politoložka a publicistka věnující se tématům spjatým s digitalizací práce, genderovou problematikou a také sociologií technologického vývoje. Komentuje společenské i politické dění v Německu. Pracuje jako vědecká pracovnice českého zastoupení německého think tanku Friedrich-Ebert-Stiftung.