Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. | Více info | Rozumím

News to your email

BLOG – prostor pro mezioborový dialog a kreativitu.

Krajinou nerůstu

Hluk autodromu, hladina odkaliště Venuše nebo produktovody plazící se krajinou. Různorodé vizuální, sluchové i čichové vjemy nám umožnily koncem srpna během uměleckého soustředění Krajina nerůstu objevit Mostecko z nových úhlů. 

Okolím jezera Most a Matylda nebo často špatně prostupnými místy Hornojiřetínské a Kopistské výsypky, nás provázeli botanik Jan Novák, historik Petr Karlíček či architektka Emílie Rážová. Díky změně pohledu na měřítko zprostředkovala samotná chůze novou zkušenost i těm, kteří tuto oblast považovali za relativně známou. Tyto zážitky jsme společně reflektovali v kontextu několika oborů, kterým se ostatní účastníci soustředění věnují, od malby, přes architekturu, až po geoinformatiku. Z mezioborové diskuse pak vycházelo i kolektivní promýšlení ekologických, politických a sociálních souvislostí spravedlivé transformace kraje. Následující text je stručným zamyšlením nad některými otázkami, které nás během soustředění provázely, a jejich širším teoretickým ukotvením.

Z čeho těžíme a co se nám vyplatí

Kdo rozhoduje o tom, jak bude vypadat budoucnost regionu, a s kým je potřeba proměnu regionu diskutovat? Takové otázky si klade tzv. politická ekologie, kterou geograf Paul Robbins definuje jako empirické společenství, které se s důrazem na otázku moci zabývá životním prostředím. Kromě akademiků a akademiček tedy zahrnuje toto společenství i ty, kdo se věnují umění či aktivismu. Zároveň má politická ekologie i svou otevřeně přiznanou normativní stránku. Její cíl totiž spočívá v hledání environmentálně i sociálně udržitelných a spravedlivých forem vztahu člověka a přírody. 

Foto: Tomáš Lumpe

Tento přístup, některými autory a autorkami chápán i jako teorie či dokonce metoda, se poprvé objevil v 70. letech minulého století. Částečně navazoval na tzv. kulturní ekologii, antropologickou školu, která považovala materiálové faktory, jako je dostupnost konkrétních surovin či typy ekosystémů, za klíčové pro sociální a kulturní uspořádání jednotlivých společností. Bylo ale čím dál zřejmější, že tento způsob vysvětlení fungování společnosti není zcela dostatečný. Zároveň docházelo k rozkvětu kritických sociálních teorií, např. feministických či postkoloniálních, ze kterých politická ekologie čerpá. V neposlední řadě pak na globální úrovni narůstal rozsah a viditelnost environmentálních problémů, a to včetně jejich nerovnoměrných dopadů na různé skupiny obyvatel. 

Konflikty související s životním prostředím jsou v první řadě konflikty odlišných zájmů a souborů hodnot, které příroda představuje pro jednotlivé aktéry. O jejich konkrétních pohledech a vztazích k přírodě mluví politická ekologie jako o tzv. jazycích hodnocení (languages of valuation). Že zmínění aktéři nejsou pouze lidé, ale např. i rostliny či zvířata, připomínala další otázka, na kterou jsme v průběhu soustředění hledali odpověď. Jak zaznělo během jedné ze společných debat, „být člověkem“ můžeme považovat v kontextu plánování obnovy post-těžební krajiny za značné privilegium, protože lidská perspektiva je běžně považována za nejdůležitější či jedinou. 

Foto: Tomáš Lumpe

Nicméně ani všechny lidské jazyky hodnocení nemají v debatách o využití konkrétního území stejnou váhu. Za současnými rekultivacemi tedy nacházíme především logiku tržního zhodnocení, která o vodních plochách zmíněných v úvodu textu přemýšlí jako o nových místech k rekreaci, která povedou k nárůstu cestovního ruchu, nebo mohou být využita pro výrobu energie. V případě obnovy výsypek se tento přístup nezabývá hledáním přírodě nejbližších ekosystémů v daných podmínkách, ale finanční dostupností a případně následným hospodářským využitím nově vysazených dřevin. 

Prorůstání

Napříč soustředěním jsme naráželi na téma nerůstu, ke kterému se dá přistoupit několika různými způsoby. Za užitečné považuji uvědomit si v první řadě to, co vlastně představuje ekonomický růst. Jako takový je prostým srovnáním hodnoty hrubého domácího produktu v daném období s hodnotou v období jiném. V této jednoduchosti je zřejmé, že se jedná o poměrně nahodilé číslo, které samo o sobě příliš nevypovídá o kvalitě života. V souvislosti s životním prostředím je pak ekonomický růst obzvlášť zavádějící. Hrubý domácí produkt si totiž jako ukazatel přičítá všechny transakce bez rozdílu. Nedokáže přitom rozlišovat negativní jevy, jako jsou např. náklady na odstraňování ekologických škod, které v součtu k ekonomickému růstu paradoxně přispívají.    

Radikální kritikou a alternativou ekonomického růstu je tzv. hnutí nerůstu (degrowth) a rozmanité iniciativy, které ho tvoří. Základní myšlenkou nerůstu je odmítnutí úsilí o ekonomický růst bez ohledu na jeho negativní sociální a environmentální důsledky, jako je vykořisťování lidí či znečištění životního prostředí. Předmětem kritiky tohoto hnutí je také nadměrná spotřeba a produkce a jeho cíl představuje spravedlivá redistribuce zdrojů a zmenšení materiálního objemu globální ekonomiky. Nerůst je založen na hodnotách péče, solidarity a autonomie, vytváření lokálních sítí a zohledňování nelidských aktérů a jejich potřeb.

Foto: Tomáš Lumpe

Také v našem vlastním přemýšlení o nerůstu hrála velkou roli témata péče, místního zakotvení či časové kontinuity. Tvůrčím způsobem jsme pak společně navrhovali takové nerůstové instituce budoucnosti, jejichž primárním cílem by nebyl zisk za každou cenu a kterých bychom my sami chtěli být součástí. Nerůstový přístup může mít i podobu každodenního zvažování toho, co můžeme a chceme ještě považovat za komoditu, a o čem již nejsme ochotni uvažovat v rámci této kategorie. Na osobní rovině také můžeme přehodnocovat kromě vlastního vztahu k přírodě také vazby k dalším lidem, práci a místu, kde žijeme. Sousedský dům Libuše na litvínovském sídlišti Janov, které jsme v rámci soustředění navštívili, může být příkladem uplatnění těchto principů v praxi.   

Smysluplnost společného úsilí o spravedlivou transformaci nejen Ústeckého kraje představuje také činnost hnutí Limity jsme my a dalších místních environmentálních a kulturních iniciativ, se kterými jsme se v průběhu soustředění seznámili. Ostatně, že by takové úsilí nemělo zůstávat pouze v mezích individuální odpovědnosti, vysvětlila na principech fungování systémových změn a tzv. bodů působení (leverage points) během závěrečné přednášky Zuzana Harmáčková z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd.

Karolína Žižková 

Antropoložka a environmentalistka, věnuje se postkoloniálním studiím a ekologické ekonomii. Zajímá se především o vztahy a přístup k půdě. Žije v Ústí.